Gestapu se nikdy nepřiznala. Za mřížemi prožila lásku a její milostné hovory poslouchala celá věznice

Zdena Zajoncová na archivní fotografii. | Foto: Archiv Zdeny Zajoncové | Zdroj: Americký fond

„Geheime Staatspolizei. Jste zatčena, půjdete s námi.“ Tak jako tisíce dalších, i sotva devatenáctiletá Zdena Zajoncová z Ostravy slyšela onu děsivou strohou větu. Psal se 4. prosinec 1940, byla ještě tma a ona byla v bytě svých rodičů. V tu chvíli netušila, co ji čeká: vyšetřování a věznění se šťastným koncem. A neuvěřitelná životní láska mezi mřížemi.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Už během prvních minut po příchodu nacistické tajné policie se chovala tak, jak pro ni bylo typické v celém jejím dalším životě: nezpanikařila a gestapáky - už tak překvapené, že zatýkají holku vypadající na nějakých šestnáct let - šokovala prosbou, ať ji ještě nechají nasnídat.

Příchod mužů v kožených kabátech a tralaláčcích na hlavě očekávala víceméně od chvíle, kdy byl zatčen její bratr. Tu snídani jí povolili, na dlouho dobu to ale byla jediná věc, v níž si mohla prosadit svou.

Během několikaměsíčního vyšetřování nepřiznala nic. Ani protinacistické nápisy a letáky, ani další odbojovou činnost v ilegální skupině mládeže, ačkoliv jí za skutky - kvalifikované jako velezrada - hrozil trest smrti a komisař jí sliboval, že když řekne pravdu, může hned odejít domů.

Zdena ale dobře věděla, že jde jen o lest. Vůči smečce, která proti ní stála, měla alespoň jednu výhodu: zalhala, že vůbec nerozumí německy, a tak si během výslechů mohla déle promýšlet odpovědi a občas pochytit i informaci, která nebyla určená jejím uším.

Paměťová stopa

Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.

Jako v románu

Ostravská věznice byla na svou dobu velmi moderní. Na každé cele byl splachovací záchod - samozřejmě bez řetízku. Odpadové potrubí vězni i přes přísný zákaz používali ke komunikaci mezi celami. A právě ze záchodové mísy se jednoho večera ozval signál, že někdo chce hovořit.

Klekla si na dlaždičky a řekla: „Jmenuji se Zdena Sawová, je mi necelých dvacet let.“

Na dotaz, jak vypadá, dodala: „Jsem malá štíhlá, mám husté blond vlasy, od šesti do osmnácti let jsem cvičila v Sokole, jsem turistka a s rodiči jsem chodila po Beskydech.“

Také protějšek se představil a popsal. Byl to skautský vedoucí Vladimír Skotnica, o deset let starší, vysoký a s bílými vlasy.

Popis přišel k dobru za několik týdnů, kdy se oba mladí lidé při transportu do Breslau (polské Vratislavi) poprvé a naposledy v životě na několik chvil uviděli na vězeňské chodbě a nenápadným gestem si naznačili, že toho druhého poznávají.

Do té doby si ale přes potrubí stačili vyměnit nespočet vřelých slov. „Moc jsme se do sebe zamilovali a mluvili spolu velmi často. Oslovovali jsme se francouzsky 'mon chéri' a 'ma chéri' a vyprávěli si o všem možném. Bylo mi necelých dvacet let a přečetla jsem spoustu knížek od červené knihovny po evropskou literaturu, tak jsem to prožívala všechno jako v románu.“

A nejen oni dva. Už v té době tušili, že jejich rozhovory poslouchají i vězni v sousedních celách. Jak se pak Zdena dozvěděla od svého pozdějšího manžela, všechny posilovalo, že si nestěžovali, ale naopak povídali o samých krásných věcech.

Na konci cesty do Breslau zažila paní Zdena krátký okamžik, který ji posiluje dodnes: „Když nás hnali z dobytčáků, nádražím znělo z ampliónů 'Pozor, vězni'. Když jsme to slyšeli a viděli, jak se z oken vedle stojícího rychlíku na nás dívají Němci, všichni jsme se bez jakékoliv domluvy či povelu vzpřímili a vyrovnali, vykročili levou nohou a vypochodovali sokolským krokem. A Němci jen mlčky sledovali, jak se najednou ta hromada těl, unavených a utrápených, jakoby zázrakem opět proměnila v hrdé a odhodlané lidi.“

V rukavicích a kulichu mlčky v létě v tramvaji

Ani v Breslau se Zdena Zajoncová k ničemu nepřiznala, po čase proto putovala do věznice v Brně a 1. srpna 1941 byla propuštěna na svobodu.

Nečekaný převoz na vyšetřovnu gestapa v Kounicových kolejích sice mohl věstit to nejhorší, jeden z gestapáků ji ale perfektní češtinou nabádal: „Jsi volná, tak už nedělej žádné hlouposti a běž pracovat“.

První chvíle venku ale provázely smíšené pocity. „Šla jsem od Kounicových kolejí uprostřed léta ve vlněné čepici, zimním kabátě s kožešinou, v teplých vlněných punčochách a zimních botách - zkrátka v tom, v čem mě v prosinci odvedli. Byla jsem úplně bílá, protože osm měsíců jsem nebyla venku. A lidé mě viděli a odtahovali se ode mě, jako bych byla malomocná. Přitom museli vědět, odkud jdu.“

Krátce po návratu do Ostravy začala pátrat po Vladimíru Skotnicovi. Navštívila jeho rodinu a poté, co prolomila jejich nedůvěru, jí prozradili, že podle tajného vzkazu, který dostali, je Vladimír živ a s dalšími vězni pracuje na budování Atlantského valu.

V březnu 1943 si ale Zdena přečetla v novinách zprávu o jeho popravě. Zbyl jí jen malý moták začínající slovy „Moje milovaná Zdeničko“ a dodnes živé sladkobolné vzpomínky na první opravdovou lásku.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme