Helen Epsteinová: Přežít holokaust mé matce pomohla jedna opravdová a jedna falešná dovednost

  • Francina válka je poutavou a osvětlující knihou memoárů mladé pražské ženy, která prošla několika koncentračními tábory, ale shodou okolností se jí podařilo holokaust přežít.
  • Rodina Franci Rabínkové Epsteinové žila ve Spálené ulici, kde provozovala prosperující obchod s oděvy. Avšak poté, co Židy nacisté rasovými zákony vyčlenili ze společnosti, byli v létě 1942 posláni do ghetta a koncentračního tábora v Terezíně.
  • Helen Epsteinová je americká spisovatelka narozená v Československu, která knihu své matky Francina válka úspěšně vydala v mnoha zemích. Nyní i v Česku.
  • O příběhu své matky mluvila Epsteinová v rozhovoru pro Radio Prague.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Franci Rabínková Epsteinová | Foto: Mladá fronta

Vaše matka a její rodiče byli za války posláni do Terezína. Musím říci, že o tom místě jsem se četbou Franciny války hodně dozvěděl. Například, že dospělí tam někdy „adoptovali“ děti, které tam byly bez doprovodu. Jako to udělali vaše matka a její tehdejší manžel...
Ano, to udělali. To také pro mě byla jedna z pohnutých částí matčiných pamětí. I proto, že tehdy byla mladá. Bylo jí 23 nebo 24 a „adoptovala“ dvanáctileté dítě.

Obálka knihy Francina válka | Foto: Penguin Books

Vždycky mě osud té dívky zajímal, a když jsem si pro matčiny memoáry dělala rešerše, zeptala jsem se v různých facebookových skupinách, jestli někdy někdo neslyšel o této mladé, osiřelé dívce v Terezíně; jmenovala se Gisela. K mému překvapení se přeci jen někdo objevil a díky němu jsem mohla do knihy vložit její fotografie.

Další věc, která mě také ohledně života v Terezíně zasáhla, bylo to, že tam mohly probíhat katolické mše. Předpokládám, že mnoho internovaných vězňů bylo pokřtěno, jako vaše matka...
Ano, myslím, že jednou z neobvyklých věcí týkajících se českých Židů je, kolik z nich bylo ve 20. letech nejen sekulárních, ale kolik z nich se přímo obrátilo na katolicismus, luteránství nebo českou Českobratrskou církev. Tehdy už často necítili žádné vazby k židovské tradici.

Když Madeleine Albrightová až zde ve Spojených státech zjistila, že má židovské kořeny, bylo to považováno za obrovský skandál. Nikdo jí nevěřil, když říkala, že nevěděla, že je Židovka. Ve skutečnosti bylo ale mezi Židy v meziválečném Československu velmi běžné, že nevěnovali pozornost svému židovskému dědictví.

Helen Epsteinová | Foto: Epstanzer, CC BY-SA 4.0

Jeden z nejsilnějších příběhů v knize je Francino odloučení od rodičů v Terezíně. Tehdy zřejmě všichni věděli, že už se nikdy neuvidí. Pak se ale její rodiče dozvěděli, že vaše matka udělala něco ve snaze jim pomoci. Můžete říci, co provedla?
Ve skutečnosti to bylo spojené se zatčením mé matky a jejích rodičů a jejich pobytu v pankrácké věznici. Byli zatčení, protože matka jejího přítele obchodovala na černém trhu se šperky, proto jí odvedli.

Když byla matka z Pankráce propuštěna, šla domů a prošla pracovní stůl svého otce, aby zjistila, jestli tam nejsou nějaké inkriminující informace o těch špercích či o čemkoliv jiném. Našla lahvičku s prášky. Oba moji prarodiče zřejmě měli sklony k sebevraždě, a to docela dramatické. Často hrozili, že se zabijí. Má matka proto ty prášky vzala k lékárníkovi, zjistila, že je to skutečně kyanid a vyměnila ho za sacharin.

Bohužel si její otec vzal tyto pilulky s sebou, když byli deportovaní, přesvědčen, že má možnost se zabít. V okamžiku, když byli v Terezíně oddělení – moji prarodiče byli posláni dále na východ do Polska a má matka měla zůstat v Terezíně se svým manželem – se odhodlala svému otci říci, že mu prášky vyměnila. Jejich poslední společný čas byl zkažen tímto strašlivým pocitem zrady, který můj dědeček cítil.

Brána v terezínské Malé pevnosti | Foto: public domain, Junta

Vězeň A4116

Podařilo se jí s tím vyrovnat? Šlo to vůbec? Je nepředstavitelné, že by někdo mohl zažít něco takového...
Byl to opravdu strašlivě traumatický zážitek a myslím, že se nikdy nedostala přes fakt, že svého otce připravila o kontrolu nad jeho smrtí. Ve skutečnosti tento příběh od té doby naši rodinu pronásleduje. I já sama velmi silně cítím, že chci mít nad svou smrtí kontrolu. Řekla jsem to svým dětem, řekla jsem to svému manželovi a je to pro mě velmi důležité kvůli tomu, co se tam tehdy za války stalo.

V Osvětimi si matky volily smrt s dětmi, říká žena, která pečovala o děti v koncentračním táboře

Číst článek

Když je v knize vaše matka převezena z Terezína do Osvětimi, přechází vyprávění do třetí osoby, er formy. Místo toho, aby mluvila svým hlasem, vypráví čtenáři o osudu vězně A4116. Proč si myslíte, že to udělala?
Myslím, že mnoho lidí, kteří zažili takové trauma, tak na něj reagovali tímto způsobem. Říká se tomu disociace nebo rozštěpení. Znamená to, že když jste ve velkém stresu nebo nebezpečí, vaše vědomí a tělo se oddělí a dívají se na sebe, jako kdybyste byli jinou osobou.

To se mé matce stalo v Osvětimi. Její sestřenice Kitty, která ji v Osvětimi doprovázela, jí zrovna řekla, co se tam děje. Že plynují a následně spalují lidské bytosti. Matka byla v takovém šoku – zrovna jí navíc tetovali osvětimským tetováním –, takže se podívala na svou paži, na to číslo. V tom momentě se její paže stala dvěma pažemi a její tělo dvěma těly.

Po zbytek knihy se popisuje jako vězeň A4116. K vyprávění v první osobě se nevrátí, dokud se neprobudí po přežití tyfu a poté, co byla osvobozena britskou armádou v Bergen-Belsenu. Teprve poté se vrací sama k sobě.

Koncentrační tábor Bergen-Belsen po osvobození Britskou armádou v dubnu 1945 | Zdroj: Imperial War Museum London

Řekla vám někdy o tom, jak se cítila, když se jí podařilo přežít? Věci, které zažila a popisuje v knize, jsou horší než peklo. Očividně měla velkou míru štěstí, ale řekla vám někdy, co to bylo v její osobnosti, co jí pomohlo skrz to peklo projít a přežít?
Nemyslím, že by mi kdy řekla o jedné jediné věci, kterou by to bylo. Spíš šlo o velmi mnoho malých faktorů. Prvním – a pro české Židy velmi důležitým faktorem – bylo to, že Češi drželi pohromadě.

Matka byla se skupinou českých žen, které zůstaly pohromadě od Terezína po Osvětim, Hamburk až do Bergen-Belsenu a nakonec byly osvobozeny britskou armádou. Tyto ženy mezi sebou měly neuvěřitelné vztahy. Některé z nich byly příbuzné, jako má matka se svou sestřenicí Kitty, některé byly jen dobrými přítelkyněmi, z některých se staly přítelkyně v táborech. Velmi se vzájemně podporovaly. Když byla jedna emocionálně dole, druhá ji pomohla zpět. Sdílely spolu věci – ať už materiální či duchovní.

Koncentrační tábor Bergen-Belsen po osvobození britskou armádou. | Zdroj: Wikimedia Commons

Dalším důležitým faktorem bylo, že má matka měla jednu opravdovou a jednu falešnou dovednost. Tou opravdovou bylo, že dokázala cokoliv ušít. V táborech to byla neuvěřitelně cenná dovednost, protože byla přidělena do dílny, takže nebyla venku, což jí rozhodně prodloužilo život. Mimo svou oficiální práci mohla měnit různé hadry v kusy oblečení nebo opravovat různé svršky. Byla to velmi cenná dovednost, kterou si mohla obstarat jiné služby nebo zboží, třeba chléb.

Lydie Tischlerová: Do transportu jsem šla dobrovolně, za rodinou. Maminku už jsem ale nikdy neviděla

Číst článek

Její druhá dovednost byla však zcela vymyšlená. Protože byl její otec elektrotechnik, vyrostla v domě se spoustou elektrického vybavení. Její otec s ní vždy jednal jako s chlapcem, takže místo toho, aby si hrála s panenkami, ji dal na hraní různé elektrické náčiní.

Když byla doktorem Mengelem v Osvětimi vybrána do pracovního tábora, byla dotázaná, jaká byla její předchozí profese. Tehdy se zachovala odvážně a duchapřítomně a řekla: „Jsem elektrikářka.“

Mě by to neoklamalo a nechápu, jak to mohlo v roce 1944 klamat doktora Mengeleho. Avšak stalo se, a tak byla zaregistrovaná jako elektrikářka. Když byla poté poslána do pracovního tábora v Hamburku, skutečně tam pracovala jako elektrikářka. To jsou pro mě nejzábavnější části matčiny knihy – její popisy práce s elektrickými zařízeními bez potuchy, jak by se to mělo udělat.

Doktor Mengele (uprostřed) v Osvětimi | Foto: Karl-Friedrich Höcker/Yad Vashem | Zdroj: Wikimedia Commons | CC0 Public domain

Návrat zpět

Britové ji zachránili v Bergen-Belsenu. Muselo to být ale na poslední chvíli, protože tehdy měla tyfus. Předpokládám, že mohla zemřít, kdyby přišli jen o pár týdnů později...
Správně. Byla nemocná nejméně měsíc, ale nakonec to překonala; nevím, jestli byla v kómatu nebo jen totálně mimo. V každém případě byla zachráněna, pod dohledem britské armády, pro kterou její sestřenice Kitty překládala, se zotavila a posléze se ke Kitty přidala. Zůstaly tam až do srpna 1945, pak se vrátily do Prahy.

‚Ta byla v Bergen-Belsenu, tu nemá smysl léčit.‘ Příběh Brigity Bakovské-Steinové

Číst článek

Jaké to pak pro ní v Praze bylo?
Matka byla velmi, velmi nadšená z návratu do Prahy, na druhé straně ale naprosto zničena tím, co tam našla. Za prvé, její rodiče byli mrtví. Za druhé, její manžel byl mrtvý. Všichni tři byli v podstatě zavražděni. Mnoho jejích přátel bylo mrtvých. Neměla kde žít.

Její salón, obchod, který vedly od té doby, kdy jej má babička v roce 1920 založila, byl kompletně pryč. Jejich šicí stroje, veškeré jejich vybavení, materiál – všechno bylo pryč.

Když šla na návštěvu za lidmi, k nimž si ukládali cennosti – knihy, sklo, koberce, oblečení – ne vždy jí to vrátili. Někdy jí to vydali, jiní předstírali, že si u nich nic nenechávala. V knize například popisuje zvláštní pocit, který měla, když večeřela se starými přáteli. Prostřeli na porcelánu, který patřil její matce, a na ubrus, který byl také její matky. Nevypadali, že by si uvědomovali, jaký diskomfort jí tím způsobují.

Kurt Epstein | Foto: public domain

Na naléhání vašeho otce Kurta Epsteina, který také přežil holokaust, se vaši rodiče v roce 1948 přestěhovali do USA. Viděli někdy znovu Prahu?
Můj otec se do Československa nikdy nevrátil. Především jsme měli v Americe velmi málo peněz. Češi si myslí, že lidi jen emigrovali do Ameriky a hned zbohatli. Můj otec byl ale prvních deset let nezaměstnaný. Matka podporovala rodinný rozpočet jako švadlena a neměli jsme vůbec žádné peníze, takže na cestování vůbec nebylo. To byla první věc.

Druhá věc byla, že můj otec byl z Roudnice nad Labem. Byl to velký roudnický patriot, reprezentoval Československo na olympiádě ve vodním pólu, takže byl s českým národem velmi pevně svázaný. Po válce se do Roudnice vrátil, ale byl tak zničený, že řekl, že už se nikdy do Československa nemůže vrátit.

Má matka na druhé straně ale v roce 1964 obdržela německé reparační peníze, za které jela do Prahy navštívit sestřenici Kitty.

Láska, sex a židovství

Hrozně jsem chtěl dát Němcům lekci. A měl jsem štěstí jako prase, vzpomíná veterán RAF Tomáš Lom

Číst článek

Vaše matka napsala Francinu válku už v 70. letech, kniha ale vyšla teprve nedávno – ve Velké Británii, USA, Česku a Slovensku. V několika dalších zemích vyjde koncem roku. Proč až nyní?
Nejsem si úplně jistá. Myslím, že v roce 1974, když ji napsala, byl její obsah velmi nekonvenční, až příliš napřed. Matka je v knize o všem velmi upřímná, a to včetně lásky, sexu či míry židovství, se kterým vyrůstala.

Myslím, že když na začátku 70. let rukopis rozeslala, většina mužských editorů v té době musela být uražena mírou a způsobem, jakým mluvila o sexu a židovství. Prostě nemohli pochopit, jak mohla být přeživší holokaustu pokřtěná. Nechápali tento koncept.

Ženám, které psaly o svých zkušenostech z táborů, se zpočátku obecně v prodeji knih příliš nedařilo. Koncem 40. a začátkem 50. let vyšlo možná tak deset memoárů žen, které prodaly alespoň něco. Obzvláště ve Spojených státech bylo pro ženské přeživší velmi obtížné, aby byly slyšeny.

Na osud Franci Rabínkové Epsteinové se nezapomíná... | Foto: Facebook of Stolpersteine Prague

Viděl jsem s vámi rozhovor, ve kterém jste řekla, že během holokaustu dcery někdy měnily sex za to, aby své matky udržely naživu...
Ano, nevím, jak moc je to běžné napříč Evropou, ale byla jsem ohromena tím, kolik dvojic matka-dcera vidím v českých rodinách. Protože bylo pro lidi starší 40 let velmi těžké přežít holokaust, mnoho dcer si se svými matkami vytvořilo pevná pouta. Navázáním vztahů se strážnými či různými „kápy“ své matky vlastně zachránily.

Díky tomuto uspořádání, ať už bylo zjevně sexuální, skrytě sexuální nebo platonické, se tak několika ženám podařilo své matky zachránit. Moje matka to vlastně nijak kriticky nehodnotila. Myslela si, že je to samozřejmé, máte-li s sebou svou matku. Ona ale nemusela, byly rozděleny.

Franci Rabínková Epsteinová zemřela ve Spojených státech v roce 1989. V přiloženém videu popisuje setkání s notoricky známým doktorem Mengelem v Osvětimi.

Ian Willoughby, jgr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme