Po podpisu Charty 77 jsem měl strach, i když se nehrálo o sirky, vzpomíná Vojtěch Sedláček

Životní dráha Vojtěcha Sedláčka je velmi spletitá. Z vývojáře operačních systémů pro obrovské sálové počítače ze začátku 70. let se přes signatáře Charty 77 stal muž, který pomáhá. A to jak dětem v Jedličkově ústavu, tak lidem bez domova.

hovory Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z výstavy Charta 77

Z výstavy Charta 77 | Foto: Archiv Českého centra Moskva

Po listopadu 1989 byl starostou nebo náměstkem ministra vnitra. „V politice jsem tehdy byl, protože to bylo potřeba. Vlastně to byl vynucený stav. Být politikem vyžaduje jistou výbavu, kterou já nemám,“ přiznává v pořadu Hovory na Českém rozhlasu Plus Vojtěch Sedláček.   

Jezdil s Pithartem a Klausem

Politik by prý měl vzbuzovat pozitivní očekávání a hlavně emoce. „Když jsem jezdil s Petrem Pithartem nebo Václavem Klausem po stadionech plných lidí… a uprostřed pódia byl mikrofon, tak toho opravdového politika poznáte hned, protože je u mikrofonu první,“ říká.

Jeho místo prý ale bylo maximálně v komunální politice, a také byl zvolen starostou Roztok u Prahy. Ve stejné době byl ale i statutárním reprezentantem republikového Občanského fóra a o rok později vedoucím Úřadu vlády.

Sedláčkově politické kariéře předcházel podpis Charty 77. „Tehdy jsem pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS), kde jsme vyvíjeli operační systémy pro sálové počítače československé výroby. Byli jsme jedinou zemí v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci, která sdružovala státy východního bloku, pozn. red). Na tom ale nemohli pracovat lidé vybraní podle rudé knížky. Tak to bylo tehdy zvykem i v dalších oborech. Tam jsem měl taky to štěstí, že jsem pracoval hned se dvěma regulérně geniálními lidmi,“ vzpomíná.

Charta 77

Právě ve VÚMS se setkal, a pak i sblížil, s Janem Sokolem a přes něj pak s Janem Patočkou, navštěvoval bytové semináře u Dany a Jiřího Němcových nebo u Věry Novákové a Pavla Brázdy. Chodil třeba i na přednášky u historického hřbitova na Starém městě. „Byla to doba až zázračná, debatovali jsme o tom, co dělat, a tehdy přišel i nápad na vznik Charty 77,“ vzpomíná.

To, co následovalo po podpisu, Sedláček podle svých slov čekal. Měl ale i strach, nebo obavy? „To jsem měl a měl to asi každý z nás. Bylo nám jasné, že to tehdejší moc vezme nepřátelsky a bylo evidentní, že to jednoduché nebude. Abych nepřidělal problémy ještě i rodičům, tak jsem se i se dvěma dětmi a třetím na cestě raději odhlásili z jejich bydliště. To abych nepřidělával starosti ještě jim v případě nějakých bytových prohlídek a šťár,“ tvrdí.

Měl prý strach. I když ne přímo o život, nehrálo se podle něj „o sirky“. U chartistů byl prý velmi překvapen obecnou inteligencí, schopností debatovat, a především osobní zodpovědností každého signatáře.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celé Hovory

„Abyste se dokázali postavit totalitnímu režimu, musíte mít schopnost vzdoru. Ten ale nemůže být černobílý, ale odargumentovaný. A přesně tohle bylo v prostředí Charty fantastické,“ popisuje.

Režim se na Vojtěcha Sedláčka po podpisu Charty „zlobil“, stále ho ale potřeboval. Byl totiž softwarovým specialistou a těch bylo jako šafránu. V Praze byli pouze dva. „Takže mne neustále přeřazovali z místa na místo, snížili mi peníze a dělal jsem nejrůznější hlavně pomocné práce jako střihač výkresů nebo nejrůznější podržtaška,“ říká.

‚Vyhrál jsem socialistickou soutěž‘

Pak se prý stala jedna pozoruhodná věc, protože Sedláčka nechali pracovat u – na tu dobu malého – počítače, a tak přišel s nápadem na program, který by „velké stroje“ propojil. Do té doby to šlo, ale statisíci spoji.

„Našel se tam mimořádně schopný a u vrchnosti pozitivně zapsaný technik, který mě to tam nechal dokončit. Pak nastala zvláštní situace, kdy socialistický ministr průmyslu vyhlásil soutěž o nejlepší vynález a tento můj projekt vyhrál. Dopad to mělo rychlý: téměř ihned mě vyhodili. Ale pozoruhodné bylo, že peníze, které z toho přišly, jsem opravdu dostal,“ vzpomíná.

Založil ústav pro hendikepované děti a experimentoval s rentgenem. Před 150 lety se narodil Jedlička

Číst článek

Vojtěch Sedláček po revoluci založil agentury ProVás, s. r. o., a Obslužná spol. s r. o., které vytvářejí pracovní a podnikatelské příležitosti pro osoby se zdravotním omezením, a na Jedličkově ústavu pracoval jako dobrovolný učitel.

„Jeden ze žáků, vozíčkář, chtěl mít svou prodejnu zdravotnických potřeb. Nikdo mu nepůjčil prachy, a tak jsem do toho šel. Pepa Selichar, který už před sedmi lety zemřel, pak vybudoval firmu, která konkuruje i těm obrovským,“ popisuje. 

Tak nějak se Sedláček stal sociálním podnikatelem. Každý podnikatel by prý ale měl být sociální, protože podnikat asociálně nejde. „Ale plést si charitu s podnikáním pokládám za chybu. Všechny činnosti si na sebe musejí samy vydělat. Nemusí to být hned ze začátku, ani to nemusí vynášet mnoho, ale na dotacích to založit nejde. A když nějaká z mých 15-20 společností nefunguje, musí jednou provždy skončit,“ dodává.

Ivana Chmel Denčevová, Věra Luptáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme