'Hrdina je člověk, když padne. Pak už je to jinak,' vzpomíná na válku muž, kterého zachránil Winton

Nicholase Wintona za záchranu dětí před nacisty ocenila britská královna i čeští prezidenti. Jeho sochu můžou vidět cestující na prvním nástupišti pražského nádraží. Klidně by ale mohla stát i na pobřeží lamanšského průlivu. V jednom z takzvaných Wintonových vlaků totiž do Anglie uprchl tehdy jedenáctiletý Adolf Röhrer, který jen o pár let později bojoval spolu s dalšími československými vojáky v severofrancouzské Normandii. Na konci války se jim vzdala celá německá posádka přístavu Dunkerque.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Socha Nicholase Wintona na pražském Hlavním nádraží. | Foto: Vojtěch Man

„Já jsem všude měl na legitimacích Adolf Karel. A oni mi začali říkat Charlie Carl," směje se rodák z Plzeňska Adolf Rӧhrer při vzpomínce, jak ho Britové za války přijali. Na boj ho připravovali už od chlapeckých let. Podařilo se mu totiž uprchnout jedním z wintonových vlaků z Prahy do Nizozemska a poté do Spojeného království.

Přehrát

00:00 / 00:00

Příběh českého veterána z bojů v Normandii a jednoho z Wintonových dětí Adolfa Röhrera si můžete poslechnout v reportáži Evelyny Kulíškové.

„Otec šel dřív a já jsme potom s dětma a s maminkou jako jedenáctiletý nebo dvanáctiletý jel," řekl Radiožurnálu o svém odchodu z Československa. Později v Anglii narukoval. „Účastnil jsem se letecké domobrany a pak - protože otce nevzali jako neschopného - tak mě poslal za sebe. Říkal: To se uvidíme doma."

Později se účastnil i obléhání Dunkerque. „Já jsem byl ještě hodně mladý, ale byl jsem řidič tanku. Bylo mi 18 let. Byl jsem vycvičený u Angličanů. A hlavní boje se odehrávaly od února do května. Velmi náročné. A nejvíc nám tam padli kamarádi v březnu, dubnu. Nebezpečí bylo všude, víte. A člověk nevěděl, kde to chytne. Raněný jsem ale nebyl, takže jsem to prošel ve štěstí," popisuje Röhrer.

Po válce se pak s Československou samostatnou obrněnou brigádou, kde sloužil, vrátil Röhrer do vlasti. Obnovená republika nejprve své hrdiny vyznamenala. Únorový převrat v roce 1948 ale vše změnil. Perzekuce vojáků, kteří bojovali na západní frontě, se dotkla i rodiny Adolfa Röhrera.

„Já jsem měl problémy, ale ty jsem překonal. Nejvíc trpěl můj otec. Víte, otec to těžce nesl. Hrdina je člověk, když padne. Pak už je to zase jinak," dodává válečný veterán z bojů v Normandii, který se pak 40 let živil jako hajný. Letos oslavil kulatou devadesátku.

Evelyna Kulíšková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme