Co mi Gustáv dal – a vzal… Příběh architekta Jana Hájka

Po Vánocích (27. prosince 2022) zemřel v Praze po těžké nemoci ve věku 58 let architekt, příležitostný publicista a člen redakční rady časopisu Babylon Jan Hájek. Vystudoval v Norsku, kam se po značném úsilí a mezinárodním politickém vyjednávání vystěhoval z Československa v polovině 80. let, neboť se jako dítě a později mladý muž stal obětí normalizačního komunistického aparátu a msty generálního tajemníka KSČ a prezidenta Gustáva Husáka.

Tento článek je více než rok starý.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Architekt, příležitostný publicista a člen redakční rady časopisu Babylon Jan Hájek

Architekt, příležitostný publicista a člen redakční rady časopisu Babylon Jan Hájek | Zdroj: Post Bellum

Zmíněná msta se projevila mimo jiné tím, že Jan neměl mít právo v Československu studovat – když ho „administrativním nedopatřením“ přijali na vysokou školu stavební, byl po zásahu Státní bezpečnosti přede všemi spolužáky vyzván, aby opustil školní budovu. Je ovšem třeba vysvětlit souvislosti.

Přehrát

00:00 / 00:00

Co mi Gustáv dal – a vzal… Příběh architekta Jana Hájka

Jan Hájek se narodil v květnu 1964 jako jediné dítě Jiřího Hájka, poválečného komunistického funkcionáře. Jiří Hájek byl v letech 1939-1945 jako mladý český sociální demokrat vězněn v Německu za odbojovou činnost (odsouzen ke 12 letům vězení).

Stal se komunistou, po osvobození se podílel na likvidaci sociální demokracie, působil v různých vysokých státních pozicích včetně diplomacie, byl členem Ústředního výboru KSČ. Za pražského jara 1968 zastával funkci ministra zahraničních věcí.

V době sovětského vpádu do Československa byl s rodinou na dovolené v Jugoslávii, odkud se dostal do New Yorku a na půdě OSN protestoval proti okupaci (více zde). Proto byl už v září 1968 zbaven funkce a posléze ho kolaborantské vedení KSČ vyloučilo ze strany.

Krátce pracoval v Historickém ústavu Akademie věd, odkud musel odejít do důchodu v roce 1973. Patřil pak (spolu s Václavem Havlem a Janem Patočkou) k prvním mluvčím Charty 77 (jako zástupce reformně-komunistického křídla, mluvčím byl i o dva roky později).

Syn chartisty

Jeho synovi Janu Hájkovi bylo v roce 1977 třináct let. Zcela v duchu komunistické ideologie a praxe byl jako dítě trestán za „hříchy“ rodičů a současně zneužíván k nátlaku na politicky nepohodlného otce. Svou situaci v období dospívání popsal Jan v textu pro sborník Naše normalizace (vydal Člověk v tísni, 2011):

Otec Jana Hájka Jiří Hájek v 90. letech | Zdroj: Post Bellum

„Husákova osobní nenávist k mému otci se už tenkrát automaticky přenesla i na mou osobu (jak se mi potvrdilo po převratu). Ukázalo se to, když jsem se snažil dostat se na gymnázium, což se mi podařilo až na druhý pokus (tedy s ročním odkladem) a po tlaku ze zahraničí.

Otec byl ve světě poměrně známý už od osmašedesátého, a jelikož i v rámci Charty udržoval styky se západními politiky, dostalo se mi jakéhosi privilegia, že se o mých potížích dozvěděli takoví lidé, jako například rakouský kancléř Bruno Kreisky nebo německý kancléř Willy Brandt, kteří pak používali i můj případ jako ilustraci diskriminace v normalizačním Československu.“

Na gymnázium se Jan Hájek dostal díky mezinárodnímu tlaku, čelil tam občasné šikaně, ale směl odmaturovat. Vzpomínal, že horší byly jiné věci: „Třeba nám každý den od rána do noci parkovalo před domem esenbácké auto, jehož posádka perslustrovala všechny naše návštěvy (a další auto s fízly v civilu sledovalo každý otcův krok).

Byl to rafinovaný psychologický teror, který mimo jiné vedl k mé izolaci od okolí, od kamarádů, a co hůř, i od kamarádek. Můj nejlepší přítel emigroval, já jsem se snažil stáhnout se do sebe, trochu jsem maloval, trochu sochal. Jenomže na takový způsob života jsem neměl věk – a cítil jsem se pekelně osaměle,“ dodává.

Oficiální vystěhování

Po maturitě se Jan třikrát pokusil dostat na vysokou školu. Když byl konečně přijat, po intervenci StB ho na počátku prvního semestru vyhodili. Rozhodl se pro odchod do exilu, ale nesměl vycestovat, jedinou možností pro něj bylo oficiální vystěhování, což znamenalo nekonečnou pouť po úřadech a další zahraničně-politická jednání, v nichž figuroval – jak říkal se sobě vlastní ironií – jako „trpný článek dějinných událostí“.

Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek a Václav Havel v roce 1979 | Foto: Ondřej Němec | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Pozice člověka, který slouží současně jako příklad a objekt persekuce, ho tížila, a když v roce 1986 konečně směl odjet do Osla a začít studovat, vnímal to jako osobní osvobození: „Odstěhoval jsem se do Norska, protože tam mi nabídli studijní místo na škole architektury. Samotného mne překvapilo, jak rychle jsem se adaptoval, jak rychle jsem našel nové přátele, jak rychle jsem se naučil řeč, jak málo se mi stýskalo.

Na výletě v Norsku v roce 2011, Jan Hájek úplně vlevo | Zdroj: Post Bellum

Teprve v emigraci, ve 22 letech, jsem měl pocit, že začínám žít. Poprvé jsem poznal, jaké to je, když se člověk řídí svou vůlí a svým rozumem, když o jeho životě nerozhodují jen cizí požadavky, příkazy a zákazy, případně ohledy na nejbližší okolí.

Když jsem udělal průser, byl to můj průser. Nehrozilo, že bude chápán jako urážka lidově demokratického zřízení a mezinárodního dělnického hnutí, případně jako políček světovému míru. A neshazoval ani činnost mého otce, potažmo Chartu 77. Prostě jsem najednou žil svůj život.“

Návrat do Čech

Na konci devadesátých let se Jan Hájek natrvalo vrátil do Čech. Když se ohlížel zpátky, oceňoval Norsko, které mu dalo nový domov a umožnilo žít obyčejný život, po němž toužil, současně však svůj odchod do exilu nevnímal jako happy end:

Jan Hájek v roce 2018 | Zdroj: Post Bellum

„Dá se považovat za vítězství, že jsem se nechal vyhnat ze své země, navíc hovady, která se dostala k moci podvodem a zradou? Samozřejmě, že se každý může sebrat a odejít, kam je mu libo, ale je zlé, když neodchází ze svobodného rozhodnutí a když se nesmí kdykoli bez obav vrátit.

Po letech a životních zkušenostech, které jsem snad posbíral, mi vychází, že jedinou správnou strategií za normalizace bylo žít svůj život tam, kam člověk patří, žít ho takovým způsobem, jaký považuje za správný a nenechat si ho vzít.“

V roce 2014 se Jan Hájek oficiální cestou dozvěděl, že prezident Miloš Zeman udělí jeho otci státní vyznamenání in memoriam. Rozhodl se, že nepůjde na Hrad a řád osobně nepřevezme, protože nesouhlasí se Zemanovou politikou a jeho chováním.

Ve vyjádření pro Revolver Revue tehdy mimo jiné napsal: „Ředitel protokolu mi odpověděl, že v takovém případě vyznamenání uděleno nebude. To je pozoruhodné: ocenění in memoriam tedy není udělováno na základě zásluh zesnulé osobnosti, ale na základě ochoty pozůstalých účastnit se předávacího aktu.“

Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme