Jan Hus byl uctíván i dehonestován. „Dnešní angažovaný křesťan k němu má blízko,“ míní teolog
6. července 1415 byl v Kostnici upálen Jan Hus. Jeho pověst, která dolehla až do pravoslaví, ztvárňují tradice a spisy. V Evropě existovalo jen pár osudově podobných učenců, avšak Hus jako jediný dokázal mluvit k obyčejnému lidu. Nejenom o něm mluví hosté debaty u kulatého stolu Názorů a argumentů.
Dřívější svátky, s nimiž se dnes již nesetkáme, ztvárňovaly Husovo utrpení symbolickou hranicí a uctívaly ho. „Tradice hořící hranice pochází z 16. století. Zapalovala se například v Praze u paty Karlova mostu, aby ji viděla katolická církev,“ popisuje zvyk Ota Halama, docent na Katedře církevních dějin Evangelické teologické fakulty UK.
Hus nebyl nikdy zapomenut, tvrdí Eva Doležalová z Historického ústavu Akademie věd České republiky a dodává, že „již 600 let budujeme jeho vyvíjející se obraz, který se střídavě nachází v ostrých protikladech.“
Přízviska, která doposud Hus získal, historička vyjmenovává: „Kacíř, osoba, co může za zvrat české společnosti, jsou mu přičítány husitské války a úpadek Českého království. Poté se přidružují další motivy – protivník římské církvi, později akcent protiněmecký, vrcholu dosahuje v době moderní a názory se prolíná ještě dnes.“
Za navrácení jeho učení do katolicismu a revizi názorů se přimluvili i kardinál Beran a papež Jan Pavel II.
Jedinečný kazatel s tisíci následovníků
„V Praze měl tisíce posluchačů, v jeho době v našem prostředí jiný srovnatelný kazatel nebyl,“ říká Halama. Doležalová popisuje složení skupiny posluchačů, což nebyl jen dav lidu kritizující církev, jednalo se také o podporu ze strany šlechty a panovníka, či dokonce arcibiskupa. Jeho současníkem byl Jeroným Pražský, který však nebyl tak bouřlivým kazatelem a hybatelem.
1:51
Česko si připomíná 1160. výročí příchodu Cyrila a Metoděje, k jejich odkazu se hlásil Hus a Komenský
Číst článek
„Za působící vlivy na jeho osobnost můžeme označit Jana Viklefa, sporně Matěje z Janova, či Milíče z Kroměříže,“ míní Halama.
Načež Doležalová dodává: „Hus nepřijímá všechny Viklefovy myšlenky, nejblíže si jsou v pojetí církve a sociálního aspektu jeho učení – poslušnost pánovi ve smrtelném hříchu či návod ke společenské revoltě. Hus měl problém s proměňováním při bohoslužbě, ke které se stavěl skepticky až do konce roku 1414, bodů rozkolu mezi oběma muži bychom našli víc.“
„Například v životní rovině. Viklef neskončí jako mučedník díky jinému prostředí a době,“ doplňuje ji Halama.
Za Husovi podobnou postavu označuje Halama Jeronýma Savonarolu. Podle Doležalové byli oba charismatičtí a dokázali strhnout davy.
„Byli přátelé, Hus byl církevní reformátor a praktický intelektuál, jehož zajímala komunikace s obyčejnými lidmi a jim blízká témata. Savonarola byl učenec, pouštěl se do vyhrocených polemik. Z jeho díla známe velmi málo a používal jinou slovní zásobu přizpůsobenou intelektuálům,“ vysvětluje.
Husovo pojetí církve
„Církev je neviditelná instituce, která se nekryje s institucí, se kterou se v každodenním životě člověk setkával. Hus za institucí viděl ideál – představu, která se s realitou rozcházela,“ tvrdí Halama a dodává, že v posledních letech k Husovi přehodnotila katolická církev svůj vztah.
Dnešní angažovaný křesťan k němu má podle něj blízko a chce o něm vést diskusi – i přesto se někdy ocitá v zajetí stejných stereotypů.
Více si o Janu Husovi poslechněte v audiozáznamu pořadu Ondřeje Konráda.
