Prezidentské vyznamenání převzal partyzán už v patnácti letech. Dnes předává vlastenectví mladým

Narodil se sice v Uherském Hradišti, ale veškeré vzpomínky z dětství a dospívání má spojené s Valašskem, kam se rodina záhy přestěhovala. A jsou to vzpomínky, jaké nemá hned tak někdo! V pouhých osmi letech se zapojil do odboje – nejprve pomáhal převádět lidi do zahraničí, pak roznášel protinacistické letáky a nakonec se stal partyzánskou spojkou a rozvědčíkem, několikrát se přitom ocitl na samé hranici smrti.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hronek dostává vyznamenání za chrabrost od generála Karla Klapálka. | Zdroj: archiv Jana Marii Hronka

Jako patnáctiletému mu prezident Beneš udělil vysoké vyznamenání. Obraně vlasti zasvětil také značnou část svého dalšího života, jako voják z povolání však na počátku normalizace z armády dobrovolně odešel, protože nesouhlasil s jejím fungováním.

Dnes se devětaosmdesátiletý Jan Maria Hronek věnuje především historii domácího odboje na Valašsku a snaží se posilovat skutečné vlastenectví zejména u mladé generace.

Hronek poznal školu ve Valašské Polance dávno předtím, než v ní zahájil svá dlouhá léta vzdělávání – otec Jan tam byl jmenován řídícím učitelem, na stejné škole učila i matka Emilie. Oba byli horlivými vlastenci a od malička k tomu vedli také svého jedináčka. O to větším šokem byl pro celou rodinu nejprve Mnichovský diktát a zejména definitivní rozbití Československé republiky o půl roku později.

Hronkovi však nehořekovali s rukama v klíně, naopak hned odpočátku se zapojili do prvních protinacistických akcí, které byly právě na Valašsku velmi intenzivní prakticky po celou válku. Důležitá byla zejména pomoc lidem, kteří se rozhodli emigrovat, aby se zapojili do postupně vznikajícího zahraničního odboje.

Ke studiu mu pomohlo sádlo, k útěku kamarádi. Nakonec to dotáhl na vojenského kaplana v USA

Číst článek

Jeden kanál vedl právě přes Valašsko, jeho význam výrazně vzrostl po vypuknutí druhé světové války, kdy už cesta do Polska nebyla možná a zůstalo jen Slovensko. „Přes Polanku jich putovaly desítky a potřebovali přespat, najíst, vyspravit prádlo a boty. Několik z nich bylo i u nás, otec měl u školy včelín a tam byla pryčna, nikdo na nic nepřišel. I já jsem v osmi letech pomáhal, aby se v pořádku dostali přes hranice,“ vzpomíná Hronek.

Letáky s fakty proti nacistické propagandě

A i když proud uprchlíků postupně téměř vyschl, Hronkovi pokračovali v protinacistické činnosti. Němci sice v Protektorátu ze všech rozhlasových přijímačů odstranili krátkovlnná pásma, aby lidé nemohli poslouchat zahraniční vysílání. Pan řídící měl ale doma schované staré rádio původně ještě na baterie, na kterém pak celá rodina pravidelně sledovala projevy prezidenta Beneše i dalších exilových politiků a taky aktuální zprávy z bojišť, které byly stále více v rozporu s nacistickou propagandou.

Jan Maria Hronek na fotce z roku 1949. | Zdroj: archiv Jana Marii Hronka

Z nich pak Jan Hronek starší vyráběl na starém psacím stroji jednoduché letáky a syn je tajně roznášel po vsi: „Protože se ve škole topilo dřevem, byl tam veliký dřevník a v něm byla skrýš. Stroj jsme vždycky vytáhli, otec napsal ty letáky a zase jsme jej ukryli, nikdo o něm nevěděl. Bylo to většinou jen deset kusů, na víc tehdy často ani nebyl papír, ale na Polanku to stačilo. Jeden leták jsem třeba vylepil na nádraží na jízdní řády, což bylo velice účinné – samozřejmě, že to rychle někdo sundal, ale spousta lidí už si to stačila přečíst, když jeli ráno vlakem do práce. Platilo ale pravidlo, že to nebudeme vylepovat na soukromé budovy, protože jejich majitelé by mohli být vyšetřováni a perzekvováni.“

Zpravodajcem a partyzánskou spojkou

To hlavní ale mělo teprve přijít. V roce 1944 se třináctiletý Jan stal součástí ilegální skupiny napojené na jednu z největších odbojových organizací v republice, kterou řídil slavný vsetínský vynálezce a podnikatel Josef Sousedík (mj. autor unikátního pohonu Slovenské strely, byl zřejmě zastřelen během výslechu na gestapu 15.12.1944).

‚Zklamala lidově socialistickou republiku.‘ Příběh baletky, kterou generál Čepička povolal na vojnu

Číst článek

Ta od roku 1944 spolupracovala jak se „západní“ výsadkovou skupinou Clay-Eva, tak později s partyzánským oddílem (od ledna 1945 1. československou partyzánskou brigádou) Jana Žižky na Moravě. Velitelem buňky ve Valašské Polance byl strážmistr Surovec z četnické stanice, která byla hned naproti škole, s Hronkovými spolupracoval už při převádění lidí do zahraničí a rovněž dobře věděl o letácích, které po vsi šířili.

„Jednou přišel k nám domů, zřejmě už to bylo předem domluvené, a zeptal se, jestli bych byl ochoten do toho jít. Já jsem souhlasil, ale svolení museli dát samozřejmě rodiče. A nepochopím, že je dali, protože jsem byl jedináček. Dodnes rodiče obdivuji a strašně si jich vážím. Oni museli skutečně hodně milovat svoji vlast. A nebyli sami. Vzpomínám si na jednu situaci z konce války, kdy jsme s partyzány seděli po akci a jejím vyhodnocení. Najednou jeden z partyzánů, prostý Valach povídá: ‚Chlapi, může se stát, že se svobody nedožijeme. Kdyby se to stalo, tak mám jedno přání – aby o nás lidé věděli, co jsme dělali, proč jsme to dělali a aby nás měli aspoň trochu rádi tak, jak my milujeme svoji vlast.‘ K tomu není co dodat, snad to, že tento člověk se svobody opravdu nedožil a 23. dubna 1945 skončil doslova v plamenech své chalupy.“

Mladý Hronek v roce 1942. | Zdroj: archiv Jana Marii Hronka

Jako kluk mohl Jan plnit úkoly, které by pro dospělého byly buď nemožné, nebo spojené s příliš velikým rizikem. Nejprve zjišťoval informace o německých jednotkách, které se s blížící se frontou začaly formovat na Vsetínsku – jejich počty, druh vojska, výzbroj, výcvik. Někdy to bylo snadné, protože někteří vojáci měli kasárna přímo v části budovy vsetínského gymnázia, kam student Hronek chodil, stačilo se podívat oknem na dvůr a spočítat vojáky i jejich výzbroj, jindy to bylo poněkud složitější.

Jednotlivé střípky předával poručíku Vaňkovi ze skupiny „Pro vlast“, ten z nich sestavoval ucelené informace, které pak šly buď Sousedíkovi, nebo přímo veliteli výsadku Clay-Eva Antonínu Bartošovi. Od ledna 1945 začal předávat informace přímo partyzánské brigádě, využít přitom mohl vše, co ho už dříve naučil otec.

„Předtím jsem byl krátce v Junáku a v Sokole, kde součástí programu byla rovněž určitá branná příprava, ale nejvíc mi dal právě táta. Byl nadšený turista, od malička mě všude vodil, naučil mě přežít v přírodě bez ničeho, orientovat se ve dne v noci. Les ve mně nevzbuzoval nic negativního, často jsme v něm přespávali. Mamka se to snažila nějak usměrňovat, ale moc to nešlo. A teď se mi to vše hodilo.“

Při náletu na Brno ztratil několik kamarádů. Jemu život zachránilo, že byl na prázdninách mimo město

Číst článek

Setkal se i s legendárním Murzinem

Přesto ale šlo v zimních horách o hodně namáhavou a ještě více nebezpečnou činnost a Jenda se několikrát jen o vlásek vyhnul zatčení, jednou po něm německá hlídka dokonce vystřelila ze samopalu - jen tak tak se stačil skrýt za blízkou zdí a ve tmě uniknout.

Dvakrát se dokonce osobně setkal i s velitelem partyzánské brigády Dajanem Bajanovičem Murzinem, aniž by ovšem věděl, že je to právě on – Murzin se totiž z opatrnosti i před většinou spolupracovníků brigády skrýval.

„Měl jsem předat jakousi zprávu, přišel jsem do chalupy, tam bylo několik partyzánů, a ten majitel chalupy na mně: ‚Co chceš?‘ Měl jsem to na malém papírku napsané tužkou v azbuce, celou cestu jsem ho žmoulal v ruce, protože jsem dostal příkaz, že kdybych uviděl nějakou uniformu, tak to mám okamžitě spolknout, jinak by byl velký průšvih. Tak říkám ‚Mám tady zprávu, kterou vám mám předat.‘ A z postele se zvedl nějaký chlap a říká ‚Davaj!‘ Ještě mi blesklo hlavou ‚Co ti to budu dávat, člověče, já to mám předat tady tomu‘, ale dal jsem mu to. Až po válce jsem se dozvěděl, že to byl Murzin,“ vzpomíná Hronek.

„Podobným způsobem jsme se setkali za okupace ještě jednou, po válce pak několikrát, samozřejmě už veřejně. Kolem Murzina panuje dodnes řada nejasností a někteří zpochybňují jeho činy, ale když sem naposled v roce 1990 přijel Bartoš, velitel skupiny Clay-Eva, tak spontánně vzpomínal na brigádu, na Murzina, na tu jeho ochotu spolupracovat, prostě oceňoval ho jako schopného organizátora, velitele a úžasného spolupracovníka v zájmu toho společného úkolu. A když tohle řekl Bartoš, který tady ten výsadek udržel rok, a to se povedlo málokomu, tak to myslím byla slova odborníka, já jsem o tom přesvědčený.“

Svého rozhodnutí zapojit se aktivně do spolupráce s partyzány nikdy nelitoval. A přestože měl leckdy strach, většinou jej překryly pozitivní pocity.

„Když dostanete úkol, který lidé ve vašem věku nedělají a oni vám ho svěří, tak máte úžasnou touhu vyrovnat se těm dospělým, ukázat, že umíte, co oni. To mě motivovalo hodně. Strach má asi každý, to je přirozené, spíš jde o to ten strach překonat. Já jsem měl dobrého školitele, velitele oddílu, který mi vždy říkal: ‚Každá situace má nějaké řešení. Nikdy se nevzdávej, přemýšlej a z každé situace se dá vyjít. Ale pamatuj si, že to musí být řešení čestné – to už si přeber sám, co čestné je a co ne.‘ To má hluboký smysl, taky to byl učitel, který mě takové věci už tehdy předal - nepanikařit, zachovat klid, přemýšlet a hlavně nic neříct.“

Z umývače oken ministrem obrany. Život Luboše Dobrovského vypadal jako na horské dráze

Číst článek

Medaile od prezidenta byla šokem

Přestože dva Janovi strýcové byli za okupace zatčeni a jeden z nich věznění nepřežil, rodina Hronkova se šťastně dočkala konce války. A pro Jana přišel úžasný okamžik, když do Vsetína přijel generál Karel Klapálek, aby členům partyzánské brigády předal vyznamenání udělená prezidentem republiky, jedno bylo přitom určeno pro nejmladšího partyzána.

„Nepočítal jsem, že k něčemu takovému může dojít, měl jsem kolem sebe spoustu lidí, které jsem obdivoval za věci, které dokázali udělat. Přišlo to jak blesk z čistého nebe, když jsme stáli nastoupení na stadionu a po větě ‚ti, kteří budou čteni, nechť předstoupí‘ padlo i moje jméno. Ani nevím, jak jsem se mezi ty ostatní zařadil, takové to pro mě bylo překvapení. Bylo to ohromné, takové ocenění od prezidenta a osobně mi ho předal generál Klapálek, taková pocta! Ještě pak s každým prohodil pár slov, to je moment, který se nedá zapomenout.“

Zřejmě i pod vlivem tohoto okamžiku se Jan Hronek rozhodl pro vojenskou dráhu – po absolvování vojenského gymnázia pokračoval ve studiu na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě a po určité praxi u útvaru ještě na Vojenské technické univerzitě. „Protože jsem byl dítě války a angažoval jsem se během ní, tak jsem to dostal do krve. Byl jsem přesvědčený, že musím zůstat v armádě, že pokud tam nebudu, tak další válce nikdo nezabrání!“

Iluze ale postupně vystřídalo rozčarování, zejména po Pražském jaru, kdy stejně jako mnoho jiných věřil, že lze odstranit některé zásadní nedostatky: „Vadilo mi, že jako velitel mám štáb politruků, kteří nic nedělali, ale neustále kecali do toho, kdo má být na kterém postu. Přitom velitel jednotky se nezrodí za rok či dva – trvá to, než z něj něco je, ale já jsem musel pořád s těmi lidmi hýbat jako na šachovnici. Když přišlo Pražské jaro, tak jsem si pustil pusu na špacír – řekl jsem, že nepotřebuji politruky, protože pak nemám tu potřebnou nedílnou velitelskou pravomoc. Že potřebují spíš sociology a psychology, kteří vojákům základní služby dokázali tu vojnu usnadnit, byli s nimi v kontaktu a radili jim i velitelům, co dělat, aby ta vojna byla lidštější,“ říká.

„Samozřejmě, že po nástupu normalizace nic z toho nebylo možné, a já jsem si řekl, že už v té armádě opravdu nemám co dělat. Podařilo se mi na vlastní žádost odejít, i když jsem nevěděl, co vlastně budu dělat dál. Naštěstí zrovna v té době potřebovaly Ostravsko-Karvinské doly vytvořit nový integrovaný záchranný systém, který by fungoval jak v podzemí, tak na povrchu a chtěli nejlépe vojáky, aby jim to zorganizovali. Stal jsem se vedoucím skupiny, která to vytvářela, takže jsem vlastně pokračoval v té vojenské tematice – museli jsme vytvořit organizační strukturu, jednotlivé jednotky od zdravotnických až po vyprošťovací, metodiky výcviku, materiální zabezpečení. To my vydrželo až do důchodu.“

Hronek v Porchester Gate v Londýně na místě, kde se fotografovali i parašutisté Gabčík s Kubišem před odletem do Protektorátu. | Zdroj: archiv Jana Marii Hronka

Abychom i nadále věrni zůstali

Jan Maria Hronek je ovšem aktivní dodnes – v posledních letech především předává informace o odboji dospělým i mládeži. Snaží se přiblížit nejen fakta, ale především motivaci a hodnoty, pro které tehdy lidé nasazovali životy. A je docela příjemně překvapen zájmem zejména ze strany mladé generace.

„Mladí jsou takoví, jaké mají informace, jak se o ně staráme a jak je vychováváme. Nám taky říkali, že za nic nestojíme, že jsme špatná mládež. Nebyla to pravda. Dnes se to o mladých taky říká, já ten názor nesdílím, právě naopak. Všude se setkáváte se zájmem o to, jak to tady bylo za té druhé světové války, jak to tehdy lidé vnímali, proč šli do toho a tak dále.“

„Já osobně považuji za největší hrdiny ty lidi, kteří vytvářeli zázemí pro ten náš odboj, kteří se starali o výsadkáře, pomáhali při zpravodajské činnosti nebo podporovali partyzánský odboj. Právě ti sehrávali nejtěžší roli, neměli kam odejít a věděli, že dávají v sázku nejen své životy, ale i životy celé rodiny. Bez těchto lidí by nebylo nic – nepřežil by žádný výsadek, žádná odbojová skupina, natož partyzánská brigáda. A přesto se na ně dávno zapomnělo, nejen na jednotlivce, ale i jako na celou skupinu. Přitom by měli být i oni hodnoceni jako skuteční vojáci své vlasti, vedli taky boj, byť specifický, za přežití těch, kteří se zbraní v ruce nebo zpravodajsky plnili své úkoly. Bez nich by ani ti v první linii nesplnili vůbec nic. Tak se na ně dívejme jako na skutečné vojáky v boji, oni si to rozhodně zaslouží.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme