Zajíc, Hlavatý, Rips nebo Siwiec. Jan Palach nebyl jedinou ‚živou pochodní‘

Jan Palach se zapálil na Václavském náměstí 16. ledna 1969 a svým zraněním podlehl o tři dny později. Sice neexistovala skupina lidí připravených se upálit na protest proti okupaci, jak tvrdil ve svém dopisu, skutečně se ale stal Pochodní č. 1. Jeho příkladu následovala celá řada lidí, a to nejen v Československu, i když podle historika Petra Blažka nebyla vždy jejich motivem jen politika. Server iROZHLAS.cz přináší profily několika z nich.

Časová osa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Palachovi následovatelé | Zdroj: koláž iRozhlas.cz

Živé pochodně

Thích Quảng Đức (11. června 1963)

Vše začalo 11. června 1963 jako obvyklá demonstrace za náboženskou svobodu. Asi tři sta padesát mnichů a jeptišek pochodovalo ulicemi vietnamského Saigonu. V čele zástupu jel automobil s transparenty v angličtině a vietnamštině. Odsuzovaly režimy prezidenta Diệma a pronásledování buddhistů.

Na rušné křižovatce automobil zastavil a z něj vyskočil sedmašedesátiletý mnich Thích Quảng Đức, popsal ve svém článku už před časem Český rozhlas Plus.

Jeden z protestujících mnichů položil na silnici polštář, druhý vytáhl z kufru auta kanystr s benzinem. Zástup mnichů a jeptišek je obstoupil ve velkém kruhu. Americký fotograf Malcolm Browne v tu chvíli začal tušit, že se schyluje k něčemu neobvyklému, a zaostřil na scenérii fotoaparát.

Fotografie hořícího mnicha Thích Quảng Đứca od Malcolma Brownea z roku 1963. | Foto: MALCOLM BROWNE | Zdroj: Wikimedia Commons | CC0 Public domain,©

Thích Quảng Đức usedl na polštář do meditační pozice a nechal se polít benzinem. Pak se pomodlil, škrtl zápalkou a podpálil se. Mnichovo tělo a roucho zachvátily plameny a z nich se valil hustý dým. Browne v sobě nezapřel profesionála a začal jako zběsilý mačkat spoušť fotoaparátu.

Jeho snímky hořícího mnicha pak oblétly svět. Získal za ně Pulitzerovu cenu a cenu World Press Photo. Lidé na celém světě byli šokováni. „Žádná novinová fotka nikdy nevzbudila po celém světě tak silné emoce jako právě tahle,“ řekl o Brownově snímku americký prezident John F. Kennedy.

Právě čin Thích Quảng Đứca inspiroval o šest let později Jana Palacha. Ten uvedl hořící vietnamské buddhisty jako inspiraci pro svůj protest při přijetí do nemocnice. V jeho pozůstalosti byly nalezeny výstřižky novinových článků o těchto případech.

↑ Zpět nahoru

Ryszard Siwiec (8. září 1968)

Křik ‚obyčejného člověka‘ umírajícího za Československo. Před 50 lety se upálil Ryszard Siwiec

Číst článek

„Tohle je křik umírajícího svobodného člověka!“ To 8. září 1968 křičel hořící Ryszard Siwiec, Polák, který se ve Varšavě zapálil na protest proti invazi do Československa. Zemřel o čtyři dny později.

Devětapadesátiletý polský úředník a otec pěti dětí se zapálil na oslavách dožínek na varšavském Stadionu Desetiletí. Přestože k sebeupálení došlo na stadionu plném lidí, dlouho se o něm mlčelo. O to se postarala tehdejší komunistická moc – o činu Ryszarda Siwiece se neobjevila ani jediná zpráva v novinách.

„Státní bezpečnost šířila fámy o tom, že byl závislý na alkoholu a psychicky nemocný. Šlo jim o zdiskreditování jeho oběti,“ řekl loni v rozhovoru pro iROZHLAS.cz polský historik Marek Kornat.

↑ Zpět nahoru

Vasyl Makuch (5. listopadu 1968)

Poláka Siwce následoval o dva měsíce později čtyřicetiletý někdejší člen Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a bývalý politický vězeň Vasyl Makuch. Zapálil se na hlavním kyjevském bulváru Chreščatyk, protestoval tak proti okupaci Ukrajiny sovětským režimem a proti invazi do Československa.

„Na tomto místě 5. 11. 1968 ukrajinský vlastenec Vasyl Makuch podnikl akt sebeupálení na znamení protestu proti komunistickému totalitárnímu režimu a agresi SSSR proti Československu,“ stojí na pamětní desce na hlavní kyjevské ulici Chreščatyk | Foto: Maximaximum | Zdroj: Wikimedia Commons | CC BY 4.0,©

Makuch byl po druhé světové válce vězněn na Sibiři a po propuštění žil ve vyhnanství. Později žil s rodinou na Ukrajině, kde byli kvůli jeho přesvědčení a proukrajinským aktivitám pod dohledem tajné policie.

Podle historika Petra Blažka Makuch nejspíš o činu Poláka Siwce nevěděl, inspirovat se ale mohl činy buddhistických mnichů a amerických mírových aktivistů, o kterých sovětská propaganda informovala. Ukrajinec se polil benzinem a zapálil odpoledne 5. listopadu 1968 v centru Kyjeva, tedy v předvečer oslav bolševické revoluce. Hořící pak běžel a volal hesla požadující svobodnou Ukrajinu.

„Podle některých autorů, jejichž tvrzení však není doloženo přímo v dobových pramenech, měl také křičet: Pryč s okupanty Československa!“ píše Blažek v článku Živá pochodeň na Ukrajině. Makuch zemřel o den později. Média na Ukrajině o činu neinformovala, v zahraničním zpravodajství se ale informace objevila ještě 5. listopadu večer.

Sovětský režim Makuchovu rodinu nemilosrdně pronásledoval, tajná služba se totiž domnívala, že Makuch byl členem organizované skupiny nacionalistů a disidentů. Makuchova sestra Paraska kvůli zdravotním komplikacím způsobeným mučením tajných policistů o dva roky později zemřela.

V Česku připomíná Makucha od loňska lávka v pražských Vršovicích, v Kyjevě mu v roce 2017 odhalili na místě, kde se zapálil, pamětní desku.

↑ Zpět nahoru

Sándor Bauer (20. ledna 1969)

„Šestnáctiletý učeň z Budapešti byl první následovníkem Jana Palacha, zapálil se o několik hodin dříve než Josef Hlavatý,“ řekl serveru iROZHLAS.cz historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.

Maďarský stiudent Sándor Bauer, který jako první následoval příkladu Jana Palacha | Zdroj: Wikimedia Commons | CC BY-SA 3.0,©

Bauer se narodil 21. února 1952 v Budapešti. Jméno dostal po nevlastním bratrovi, kterého na konci druhé světové války odvlekla Rudá armáda a už ho nikdo nikdy nespatřil. V roce 1956 zničil sovětský tank byt Bauerových. Z politických důvodů se Bauer nedostal na lesnickou školu, proto se učil automechanikem.

Upálil se na schodech Maďarského národního muzea v Budapešti 20. ledna 1969, tedy čtyři dny po Janu Palachovi, jehož činem se Bauer inspiroval. V rukách držel dvě papírové národní vlajky a jako živá pochodeň hlasitě protestoval proti sovětské okupaci Maďarska a maďarské účasti na okupaci Československa.

Důvody svého činu popsal v dopisu, který na rozloučenou zanechal svým spolužákům a učitelům. „Upálil jsem se za živa, jako ten československý mladík, který se upálil 16. ledna. Chci tak protestovat proti sovětské okupaci,“ napsal například podle ČTK.

Bauer zemřel o tři dny později. Jeho rodině to bylo oznámeno až po mnoha urgencích. Pohřeb se 28. ledna konal tajně a za přísných bezpečnostních opatření v Budapešti; mohli se ho zúčastnit jen rodiče a nejbližší příbuzní.

↑ Zpět nahoru

Josef Hlavatý (20. leden 1969)

Mezi 16. lednem, kdy se zapálil Jan Palach, a koncem měsíce ledna 1969 se podle zprávy tehdejšího ministerstva vnitra pokusilo upálit v Československu celkem deset lidí.

„U většiny z těchto deset případů nenajdeme politické motivace. Jedná se o sebevražedné pokusy, které dala hlavní správa Veřejné bezpečnosti do souvislosti s činem Jana Palacha,“ řekl serveru iROZHLAS.cz historik Petr Blažek s tím, že mezi těmi deseti pokusy byl také jeden člověk mladší patnácti let.

Dělník Josef Hlavatý | Foto: sign. K 1- 10, inv. j. 108 | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Pouze dva z nich zemřeli – Jan Palach v Praze a Josef Hlavatý v Plzni. Ten se narodil 4. prosince 1943 v Křimicích u Plzně do rodiny bachaře. Mladý Josef se učil slévačem, ale byl vyloučen pro časté absence a kvůli problémům s alkoholem. To byl také důvod, proč později často měnil zaměstnání. Jak Blažek píše ve svém článku První následovník, od roku 1960 strávil Hlavatý sedm nocí na záchytce. Naposledy pracoval jako dělník v plzeňském pivovaru, ale i tam přestal ještě před koncem roku 1968 docházet.

Rozvod 14 dní před sebevraždou

V roce 1964 se oženil a se ženou Zdeňkou měli dvě děti. Jejich manželství ale nebylo šťastné a 8. ledna 1969 – tedy dva týdny před upálením – bylo rozvedeno. Hlavatý nejhůř nesl to, že děti do péče dostala bývalá manželka a on je mohl vídat jen jednou za 14 dní.

Podle rodičů ani železničního dělníka Stanislava Humla, se kterým strávil Hlavatý své poslední odpoledne před činem, nic nenasvědčovalo tomu, že si pětadvacetiletý Josef chtěl vzít 20. ledna 1969 život. Od dvou hodin odpoledne seděl právě s Humlem v restauraci Lidový dům, kde vypil šest nebo sedm piv. Kolem sedmé hodiny odešli společně se dvěma dívkami a podle Humla chtěli jít do kina. Hlavatý se s nimi ale po chvíli rozloučil a odešel ke svým rodičům.

Tam si vzal dvoulitrovou lahev petroleje a odešel na blízké Dukelské náměstí (dnešní náměstí T. G. Masaryka), kde se přibližně ve 20.00 zapálil. Poblíž banky, kde svůj čin spáchal, nalezli vyšetřovatelé několik použitých zápalek. Jak píše Blažek ve svém článku, nemuselo jít nutně o podnapilost nebo nervozitu. Svou roli mohl hrát fakt, že petrolej se za chladného počasí špatně zapaluje.

Svíčky, které lidé zapalovali na místě upálení Josefa Hlavatého | Foto: sign. K 1-1, inv. j. 71 | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Nadával na Rusy

Hořícího muže uhasili pomocí kabátu náhodní kolemjdoucí, manželé Karel a Marie Štěrbovi. Štěrbová řekla, že je Hlavatý žádal, aby z něj strhali oděv, jinak prý „nebědoval, později jakoby chroptěl“. Přivolaný lékař nechal popáleného zabalit pouze do prostěradla a rychle převést do blízké Vojenské nemocnice. Podle něj byl při vědomí, ale jediné, co řekl, bylo, že chtěl zemřít. Lékaři v nemocnici pak na otázku, proč se zapálil, odpověděl, že tak „učinil na protest proti Rusům, že Rusy nemá rád“ a poté prý vykřikoval nadávky na Rusy. Později už kvůli tracheotomii nemluvil vůbec.

Snímky z vyšetřovacího spisu v případě sebeupálení Josefa Hlavatého | Foto: sign. K 1- 10, inv. j. 108 | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Ještě ten den večer o sebeupálení Hlavatého mluvil v rozhlase i televizi prezident Ludvík Svoboda, který vyzval občany, aby nenapodobovali čin Palacha a Hlavatého.

Právě to, co řekl v nemocnici, podle Blažka dokazuje, že jedním z jeho motivů byla i okupace a čin Jana Palacha. Kvůli jeho tíživé životní situaci ale patří mezi hraniční případy, kdy není snadné odhadnout, jak moc jeho sebevraždu ovlivnila politická situace.

Režim z něj udělal alkoholika

Komunistický režim ale Hlavatého sebezapálení prezentoval jako čin alkoholika, který měl osobní problémy, Palacha neznal a politiku se nezajímal, což řekla jeho exmanželka. „Jeho neteř vzpomínala, že se rodiny velmi dotklo, když tehdy vystoupil konzervativní ministr vnitra České socialistické republiky – tehdy už byla federace – Josef Grösser a na zvláštní tiskové konferenci řekl, že Josef Hlavatý byl alkoholik a že tam není žádný politický motiv. Neinformoval přitom o tom, co řekl plzeňský dělník v nemocnici. Pouze informoval o jeho problémech s alkoholem a jeho rodinných problémech,“ popsal Blažek. Tisková konference proběhla den po Hlavatého činu. Josefova matka ale řekla vyšetřovatelům, že spolu o Palachovi mluvili.

Fotografie místa, kde se Josef Hlavatý upálil | Foto: sign. K 1- 10, inv. j. 108 | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Josef Hlavatý zemřel v plzeňské nemocnici 25. ledna 1969. Kvůli zpochybnění jeho činu proběhl pohřeb v tichosti. Na místě, kde se zapálil, nemá ani pamětní desku. Jediná větší vzpomínková akce proběhla večer 20. ledna 1969, tedy pár hodin po jeho činu, kdy se na náměstí sešlo až 150 lidí, kteří přinesli státní vlajku, trnovou korunu, fotografii Jana Palacha vystřiženou z novin a na Dukelském náměstí zapalovali svíčky. Ještě druhý den pak přišlo několik desítek lidí.

Na protest proti jeho činu si 23. ledna 1969 si v jedenáct hodin večer podřezal žíly v obci Libavské údolí na Sokolovsku osmnáctiletý dělník Jiří Břešťanský. Podařilo se ho zachránit. Vyšetřovatelům řekl, že Hlavatý udělal „ostudu studentům a poškodil čistotu Jana Palacha“.

↑ Zpět nahoru

Miroslav Malinka (22. ledna 1969)

Neúspěšně se pokusil upálit třiadvacetiletý dělník Miroslav Malinka 22. ledna 1969 dvacet minut po půlnoci. Uhasili ho ale studenti, kteří na náměstí Svobody v Brně u symbolického katafalku Jana Palacha drželi čestnou stráž. Utrpěl tak pouze lehčí popáleniny asi na deseti procentech těla.

V tisku se později objevily informace, že Malinku opakovaně vyšetřovala Veřejná bezpečnost pro drobné krádeže a o sebevraždu se pokusil už v roce 1967, a to svítiplynem, což mělo dokazovat, že jeho čin nebyl politicky motivovaný.

↑ Zpět nahoru

Blanka Nacházelová (22. ledna 1969)

I když se nepokusila upálit, bývá sebevražda sedmnáctileté studentky Blanky Nacházelové spojována s činem Jana Palacha, protože v jejím dopise na rozloučenou se o něm zmiňuje. Podle výpovědi rodičů na ni Palachův čin velmi zapůsobil.

‚Zde žil a odtud za svobodu českého národa na smrt odešel.‘ Po stopách Jana Palacha ve Všetatech

Číst článek

Sebevraždu spáchala svítiplynem v bytě v Praze 4 – Spořilově, kde ji 22. ledna 1969 okolo 16. hodiny našla její matka. V dopise na rozloučenou napsala: „Neměla jsem tu šílenou odvahu jako Palach. Proto umírám tímto způsobem, je to o hodně lehčí.“ Dopis ale neobsahoval žádné politické požadavky, spíš několik nesrozumitelných vzkazů. „Až se ozve trojí zatroubení černého mercedesu, pustím plyn,“ napsala mimo jiné. Podle Blažka to má pravděpodobně odkazovat na jednu z dobových populárních písniček.

Podle závěrů z vyšetřování se zabila asi v 8.30 ráno. To také odhalilo, že měla studijní problémy, kvůli kterým docházelo ke konfliktům v rodině. „Jedna z vyšetřovacích verzí byla sebevražda z nešťastné lásky. Měla přítele, který odešel po srpnu 1968 do exilu,“ řekl serveru iROZHLAS.cz Blažek. Nakonec bylo vyšetřování uzavřeno s tím, že motiv není jasný.

↑ Zpět nahoru

Jan Béreš (26. ledna 1969)

„Jan Béreš byl šestnáctiletý student, který se zapálil v Chebu 26. ledna 1969. Napsal několik dopisů po vzoru Jana Palacha, jehož pohřbu se den předtím zúčastnil. Béreš pokus o sebeupálení přežil s rozsáhlými zraněními,“ popsal Blažek. Béreše, který se polil benzinovým čističem skvrn na náměstí Jiřího z Poděbrad, uhasil náhodný kolemjdoucí. Měl popáleniny na padesáti procentech horní části těla.

„Podle zprávy Veřejné bezpečnosti měl za sebou drobné krádeže. Vzhledem k dopisům, které jsem četl, bych ho rovněž zařadil mezi hraniční případy, kde je jasně doložený politický motiv s nejasnou minulostí,“ dodal Blažek.

↑ Zpět nahoru

Jan Zajíc (25. února 1969)

Některé „živé pochodně“ byly takzvaně na hraně. V dopisech tito lidé psali nebo lékařům sdělovali, že se upálili kvůli politické situaci, pozdější vyšetřování ale ukázalo, že se nacházeli v těžké životní situaci a o sebevraždě často mluvili dlouho předtím.

Jan Zajíc | Foto: př. č. 1395/84, bal. 1 | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

To ale není případ Jana Zajíce. Mladý středoškolák, který se narodil 3. července 1950 ve Vítkově do rodiny prodavače a učitelky, ve škole vynikal nad svými spolužáky v politickém přehledu a účastnil se veřejných debat. 21. srpna 1968 patřil mezi ty, kteří se postavili okupačním vojskům. Emigrovat ale odmítl, i když to jeho nemocný otec nabízel jemu i jeho staršímu bratrovi.

I po srpnu 1968 pokračoval v politické činnosti. Po smrti Jana Palacha odcestoval ze Šumperka, kde studoval Průmyslovou a železniční školu, do Prahy. Zúčastnil se s kamarády nejen pohřbu mladého studenta historie, ale také hladovky, kterou pod rampou Národního muzea v Praze držela skupinka studentů a dalších mladých lidí. Historik Patrik Eichler na webu JanPalach.cz uvádí, že právě návštěva Prahy se pravděpodobně stala „hlavním podnětem k úvahám o politicky motivované sebevraždě“.

Na čin se začal připravovat asi s týdenním předstihem i proto, že žádný další vysokoškolák nenapodobil Palacha tak, jak psal ve svém dopisu. Do Prahy vyrazil se třemi spolužáky 25. února 1969.

Podle některých zdrojů nebylo datum 25. února náhodné. Bylo to měsíc po Palachově pohřbu a 21 let od takzvaného vítězného února, tedy komunistického převratu. Přestože o jeho rozhodnutí věděla i Veřejná bezpečnost, nepodařilo se jim zabránit jeho sebevraždě.

Zajíc kolem půl druhé odpoledne vešel do průjezdu domu číslo 39 na Václavském náměstí. Tam podle některých zdrojů požil jed nebo kyselinu, aby tolik netrpěl, polil se hořlavinou a zapálil. Nepodařilo se mu ale dostat z budovy ven. Padl ještě v průjezdu a zemřel.

Dům číslo popisné 39, ve kterém se upálil Jan Zajíc | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

Na místě zanechal mimo jiné prohlášení „Občané Republiky československé“. „Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako Pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“ napsal a dodal: „Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu. Jen tak budu žít dál.“

Pohřbu Jana Zajíce se ve Vítkově 2. března 1969 zúčastnilo na osm tisíc lidí. I když ohlas jeho činu nebyl ani zdaleka takový jako v případě Palacha, přes to o něm veřejnost věděla. „Některé případy byly známé poměrně hodně. Zejména protest Jana Zajíce. Nemělo to samozřejmě tak velký ohlas jako u Jana Palacha, ale celostátní média o jeho protestu informovala. Částečně se to dá říct i o Evženu Plockovi. Československá média také informovala o sebeupálení Sándora Bauera. O těch ostatních se informovalo buď málo, většinou pouze v rubrice Černá kronika a často jen s iniciály, nebo vůbec,“ popsal serveru iROZHLAS.cz Blažek.

Zajícova smrt ovlivnila život celé jeho rodiny. Matka přišla o místo, otec byl vyloučen z KSČ, starší bratr i mladší sestra měli problémy při studiu i při přijetí na vysokou školu.

Prázdné lahve od hořlaviny, kterou se Jan Zajíc polil | Foto: př. č. 1395/84, bal. 1 | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

↑ Zpět nahoru

Evžen Plocek (4. dubna 1969)

Evžen Plocek z Jihlavy se narodil 29. října 1929 do dělnické křesťanské rodiny v Jihlavě. Po vystudování měšťanské školy se v roce 1943 začal učit nástrojářem v jihlavské továrně Lionel Werke. Po třech letech změnil místo a začal pracovat v národním podniku Pal, kde působil až do své smrti s výjimkou absolvování povinné vojenské služby.

Jedna z živých pochodní, která následovala příkladu Jana Palacha, Evžen Plocek z Jihlavy | Zdroj: Archiv Petra Blažka

Po návratu z vojny se oženil s úřednicí ze stejného podniku Zdenou Dolníkovou, se kterou měl syna Jiřího. V továrně pracoval v nářaďovně a po vstupu do KSČ v roce 1955 se stal předsedou Závodního výboru ROH. Později absolvoval kurz zahraničního obchodu a v roce 1960 se stal vedoucím oddělení obchodně-technické služby podniku.

Plocek patřil mezi stoupence myšlenek Pražského jara a obrody komunistické strany. Na jaře roku 1968 se stal členem Okresního výboru KSČ v Jihlavě. Byl doporučen do ústředních orgánů strany a na XIV. mimořádný sjezd KSČ, které ho se po invazi vojsk Varšavské smlouvy skutečně zúčastnil.

Podle Eichlera celé „následující období prožíval velmi emotivně“ a posrpnový vývoj veřejně kritizoval. Až do vyrabování pražské kanceláře Aeroflotu po vítězství československých hokejistů nad Sověty v noci z 28. na 29. března 1969 ale nepovažoval situaci za ztracenou. Po této události, kterou vyprovokovali policisté, řekl na předsednictvu Okresního výboru KSČ v Jihlavě: „S takovými primitivními lidmi, jak jsou nahoře, nebudu ve straně.“

Plockovi také vadil zákaz teoreticko-politického týdeníku ÚV KSČ Politika. Citát, který měl týdeník v záhlaví, napsal i na leták, který si s sebou přinesl 4. dubna 1969 na náměstí Míru v Jihlavě.

Během pouti na náměstí

Krátce po 18. hodině se v průjezdu u náměstí polil dvěma lahvemi ředidla a odešel na náměstí, kde se právě konala pouť. Na střelnici zanechal dva letáky a poté se zapálil. Lidé ho nejprve považovali jen za další atrakci. Hasit ho začali až později. Zemřel 9. dubna 1969 v nemocnici v Jihlavě. O dva dny později se konal jeho pohřeb, který se stal velkou manifestací. Jen smutečního průvodu se podle tisku účastnilo 2 až 2,5 tisíce lidí, samotného ukládání rakve do hrobu až pět tisíc lidí.

Celostátní média věnovala Plockově činu pouze dvě krátké zprávy, jinak se mu příliš nevěnovala. Podle jihlavského tisku, který citoval prohlášení Předsednictva Okresního výboru KSČ, byla sice sebevražda politicky motivovaná, ale Plocek také podle něj trpěl „duševní depresí vyplývající z posledních událostí“. Proto okresní vedení odmítlo jeho čin jako neuvážený.

Od ledna do dubna 1969 podle studie Milana Černého jenom v Československu proběhlo 29 pokusů o sebeupálení, uvádí Petr Blažek s kolegy na serveru JanPalach.cz. Pouze činy Palacha, Zajíce a Plocka měly „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

↑ Zpět nahoru

Elijahu Rips (13. dubna 1969)

Teď je uznávaným izraelským matematikem žijícím v Izraeli. Jako devatenáctiletý se přitom 13. dubna 1969 pokusil upálit v centru Rigy.

Izraelský matematik Elijahu Rips byl v roce 2014 na návštěvě v Praze | Foto: Ian Willoughby | Zdroj: Český rozhlas

Vedle sebe umístil nadaný student matematiky plakát „Protestuji proti okupaci Československa“. Ripse uhasili kolemjdoucí a vzápětí ho zatkla KGB. Po půlročním věznění a poté, co byl tehdejším sovětským režimem prohlášen za psychicky nemocného, byl Rips odsouzen k psychiatrické léčbě, připomíná ČTK.

Díky zprávě o zneužívání psychiatrie proti disidentům adresované mezinárodnímu psychiatrickému kongresu se režim rozhodl propustit Ripse po dvou letech z léčby. Ten vzápětí požádal o vystěhování, které mu bylo na nátlak mezinárodní matematické obce povoleno.

Odcestoval i s rodinou do Vídně, odkud se v lednu 1972 dostal do Izraele. Zde se zapsal na Hebrejskou univerzitu, dokončil studia matematiky a v roce 1975 získal doktorát. V letech 2014 a 2018 navštívil Českou republiku.

↑ Zpět nahoru

Walenty Badylak (březen 1980)

Ve svých 76 letech se na hlavním krakovském náměstí upálil bývalý voják polské Zemské armády Walenty Badylak. Čin se stal v březnu 1980, krátce před vznikem Solidarity. Nesouvisel sice s okupací Československa, ale politicky motivovaný byl: Badylak protestoval proti zamlčování pravdy o masakru polské elity v Katyni v roce 1940.

Studna Walentyho Badylaka na krakovském náměstí s pamětní cedulí připomínající čin sebeupálení. | Foto: Luftschutz | Zdroj: Wikimedia Commons | CC-BY-SA-3.0

„I kdyby se o činech Poláků Ryszarda Siwiece a Walentyho Badylaka informovalo v masových médiích jako o hrdinských činech, určitě by to ze strany církve a katolíků, kterých je v polské společnosti mnoho, vzbuzovalo vážné pochybnosti,“ myslí si historik Marek Korna.

Podle něj ve vnímání jejich činů hraje velkou roli míra religiozity polské společnosti. „Ten čin je sebevraždou a v katolické zemi, ve které katolická církev vždy hrála významnou roli, takový čin nemůže být vnímán jednoznačně. Jak víme, katolická doktrína odsuzuje sebevraždu, označuje ji za odporující víře. Na to je důležité pamatovat,“ řekl Kornat v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

↑ Zpět nahoru

Petr Jadrný, Filip Harzer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme