„Mnozí lidé dnes tvrdí, že v devětaosmdesátém už bylo jasné, že se komunistický režim v ČSSR každou chvíli zhroutí. Jenže ono se to zdá jasné teď, když se díváte po desítkách let zpátky. Tehdy jsem si nic takového nemyslel. A moji přátelé taky ne,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa spisovatel a novinář Jaroslav Formánek. V polovině dubna 1989 emigroval do Francie. Bylo mu devětadvacet, na odchod do exilu se připravoval několik let.

Příběhy 20. století Praha 8:16 11. listopadu 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Začátkem roku 1989 byla v Sovětském svazu v plném proudu takzvaná přestavba, v únoru odstartovala v Polsku jednání u kulatého stolu mezi vládou a opozicí, nicméně obyvatelé Československa tehdy neměli příliš důvodů k naději, že se brzy dočkají svobody.

Režim se sice v některých ohledech mírně uvolňoval, ale nic zásadního se neměnilo: zemi stále okupovala sovětská armáda, v lednu 1989 „bezpečnostní“ složky brutálně rozehnaly pražské demonstrace při takzvaném Palachově týdnu, lidé byli pořád z politických důvodů zatýkáni a vězněni, pořád neměli občanské svobody, hranice se Západem byly zadrátované.

Ke zmíněnému mírnému uvolnění patřilo mimo jiné zjednodušení výjezdů československých občanů do „kapitalistické ciziny“ (došlo k němu v roce 1988), které Jaroslavovi Formánkovi umožnilo uprchnout ze socialistického ráje.

„Měl jsem to v úmyslu dlouho. Jednou možností, jak se dostat na Západ, bylo požádat o takzvaný devizový příslib (tj. příslib, že stát prodá občanovi západní měnu) a následně o výjezdní doložku. Příslib jsem ovšem nikdy nedostal. Pak tu byla možnost vycestovat se zájezdem, ale na to jsem neměl peníze a beztak nebylo jisté, že by mě pustili. Učil jsem se tedy francouzsky, čekal jsem na příležitost,“ vypráví pro Český rozhlas Plus Formánek.

„Pak jsem si jednoho dne přečetl v novinách, že českoslovenští občané mohou nově vlastnit devizové prostředky, a pokud vlastnictví doloží, mohou vycestovat. Kamarád mi zprostředkoval setkání s jedním francouzským historikem, který se mnou šel do banky, a já jsem mu zaplatil za to, že mým jménem složil 200 nebo 300 franků,“ pokračuje.

„Dostal jsem potvrzení, někdy koncem roku 1988 jsem je odnesl na policii a začátkem následujícího roku mi přišlo oznámení, že si mám dojít pro výjezdní doložku. Dostal jsem povolení vycestovat asi na týden.“

Povolení na týden

Z Československa odjížděl Jaroslav Formánek do Paříže 15. dubna 1989. „Vlak přijel do Chebu na nástupiště, kde odpojili české vagony a zůstaly jen dva francouzské. Seděl jsem v kupé asi se čtyřmi staršími dámami, které jely navštívit své syny do emigrace. Přišla pohraniční stráž, policie, celní správa, obklíčili vlak. Dovnitř pak vběhlo technické komando, mladí kluci, kteří rozmontovávali světla, prohledávali záchody, zkrátka zjišťovali, jestli se něco nepašuje,“ vzpomíná Formánek. 

„Do kupé přišla ženská-celnice, která mi prohledávala tašku a říkala: Tady máte zimní věci, rukavice, a už je duben. Proč to máte? Říkal jsem jí, že v Alpách bude zima. Za chvíli vyndala plavky. Řekl jsem, že u moře už bude horko. Pak se zajímala o knížky. To stihnete přečíst za sedm dní? Trvalo to přes hodinu. Nakonec mě odbavili a pustili, ale řekl bych, že projevila určitou benevolenci, že jí muselo být jasné, že chci na Západě zůstat.“

Potom podle spisovatele přijela lokomotiva, jakou nikdy předtím neviděl. Obrněná, takový tank na kolejích. Objela s francouzskými vagóny Cheb.

„Pomalu jsme dorazili do prostoru, kde byli strážní věže a vojáci. Vlak projížděl takovým tunelem z ostnatého drátu. Na každém stupátku stál voják se samopalem. Zastavili jsme v území nikoho, kde odpojili lokomotivu, vojáci na ni naskákali, přijela lokomotiva z Německa – a další zastávka už byla na svobodě,“ vypráví.

V Paříži se Jaroslav Formánek stýkal s řadou politicky vzdělaných lidí, mimo jiné s šéfredaktorem exilového časopisu Svědectví Pavlem Tigridem, ale říká, že ani v příštích měsících se jeho názor na nehybnost komunistického režimu v Československu neměnil.

„Odjížděl jsem s tím, že je to navždycky. A dělal jsem si naděje, že bych se mohl domů podívat snad tak za pět, možná za deset let. Východní blok se sice začal postupně rozpadat, v Polsku se změnila vláda, Maďaři otevřeli hranice, ale z domova pořád nepřicházely žádné signály změny. Navenek to byl stále stejně rigidní komunistický stát,“ popisuje.

„Měli jsme za to, že některé země se sice zliberalizují, ale že nejspíš také vznikne skupina neliberalizovaných zemí, čítající NDR, Bulharsko a Československo. Dokonce ani Pavel Tigrid, který měl dobré informace, nebyl výrazně optimističtější. Začátkem listopadu 1989 se zhroutila Berlínská zeď – a v ČSSR pořád nic.“

Dětství ukončila okupace

Formánek se narodil v dubnu 1960 ve Veselí nad Moravou. Jeho otec pracoval celý život jako vedoucí závodního stravování v železárnách, matka byla účetní podniku Vkus. Vzpomíná, že jeho dětství uzavřela sovětská okupace. 20. srpna hrál s kamarády fotbalový zápas Československo – Brazílie. Při něm se kluci hrající (za) Jihoameričany natřeli krémem na boty.

Doma ho čekal výprask a bolestivé drhnutí rejžákem. Ráno ho probudila babička. „Třepala mi ramenem, abych vstal a šel jí pomoct, protože bude válka. Museli jsme jít do konzumu a nakoupit zásoby. Jeli jsme s károu, dovezli cukr, mouku a podobné věci. Na křižovatce se točil tank,“ popisuje Formánek.

Ve stejném roce se s rodiči přestěhoval do paneláku na sídlišti, přišel o kamarády, nastoupil do nové školy, kde prožil nástup normalizace. Chtěl se stát lakýrníkem, ale po matčině zásahu nastoupil na gymnázium ve Strážnici.

Čím jsme žili před 30 lety? Listopad 1989 nebyl jen o sametové revoluci

Číst článek

Na spolužáky ze střední školy i na většinu pedagogů má Jaroslav Formánek dobré vzpomínky. Nesnášel komunistický režim, s kamarády si v tom ohledu rozuměl. Z učitelského sboru prý nepříjemně vyčnívali jen manželé Grosmanovi, kteří měřili studentům délku vlasů, zakazovali nošení džínů (kapitalistických kalhot). Normalizační výchovné metody korunovali v roce 1977 uspořádáním malé gymnaziální Anticharty.

„Shromáždili celou školu na dvoře, zástupce ředitele Stanislav Grosman přečetl plamenný projev. Na stolku ležela petiční listina a tužka. Toho jsme se obávali – aby nás nenutili jít a podepsat to. Naštěstí na závěr prohlásil: A já to teď všechno podepíši za všechny! To byla jistá úleva,“ vzpomíná Formánek.

Po maturitě (1979) chtěl jít studovat scenáristiku na FAMU, ale nedostal doporučení ke studiu – nebyl v SSM a nosil džíny. Krátce chodil na Pedagogickou fakultu v Brně, ale záhy odešel do práce, do expedice v železárnách ve Veselí nad Moravou.

„Poznal jsem dělnickou třídu. Bylo povolené pít osmistupňové pivo, které se prodávalo v kantýně, takže lidi chodili pořád na to pivo a lili do něj francovku… Líbilo se mi, že se ti chlapi nebáli. Přišel tam jednou milicionář a nutil nás, abychom šli na nějakou schůzi. A oni mu úplně natvrdo řekli: My na ty komunistický kecy kašleme!“ vypráví.

„Byli to dělníci, nikdy se jim nic nestalo. Oficiálně se pořád mluvilo o zdravém dělnickém prostředí, o které se opírá a z kterého vyrůstá komunistická strana, ale ti dělníci, s kterými jsem pracoval, nenáviděli komunisty úplně stejně, jako my na gymnáziu.“

Po půl roce v železárnách se přestěhoval do Prahy, živil se jako řidič ve Filmových laboratořích Barrandov, pak musel na dva roky na vojnu do Chebu. Tamní početná posádka zahrnovala mnoho útvarů včetně Pohraniční stráže.

V prosinci 1981 nasadili Formánkovu jednotku do akce Krkonoše. V rozbouřeném Polsku bylo tehdy stanné právo, počítalo se s tím, že Československá lidová armáda by mohla vyrazit k potlačování kontrarevoluce, vyvolané Solidaritou.

„Měli jsme sbalené plné polní, motory tanků duněly… Vylezl jsem na kopec a viděl to množství techniky. Říkal jsem si: a teď co? Poláci možná nebudou jako Češi a nebudou po nás jen házet dlažební kostky. A měl jsem samozřejmě strašné dilema. Přece nebudu střílet do Poláků. A když budou střílet oni do mě, tak co budu dělat?“ popisuje.

Vojna byla rozhodující pro Formánkovo rozhodnutí k emigraci. V 80. letech pracoval v Praze jako stavební dělník v přidružené výrobě JZD Chýně, kde se spřátelil s historikem, politologem a filosofem Rudolfem Kučerou, vydavatelem samizdatového časopisu Střední Evropa.

Četl samizdaty, začínal psát. V Československu být nechtěl: „Měl jsem dost jasnou představu, že si chci zařídit život podle svého, že nechci být pořád manipulovaný, řízený, že prostě nechci, aby o mně soustavně rozhodoval někdo jiný.“

Začátek nového života

V Paříži zpočátku bydlel u vzdálené příbuzné. V červenci 1989 získal politický azyl a s ním i pobytovou kartu s platností na deset let, azylantský pas a pracovní povolení. Pravidelně navštěvoval knihovnu Pavla Tigrida, patřil do skupiny přátel okolo Svědectví. Živil se v úklidové firmě a jako skladník.

Stejně jako dalším exulantům, i jemu pomohl básník a výtvarník Jiří Kolář. Za pomoc při stěhování ateliéru od něj dostal peníze na letenku do Ameriky, kam letěl pořídit rozhovor s čínským disidentem Harrym Wu.

17. listopad 1989 Formánka zaskočil. Prohrál lahev whisky s francouzským kamarádem, s nímž se nedlouho předtím vsadil, že Československo zůstane ještě pár let komunistické.

„Změně jsem skutečně uvěřil až v okamžiku, kdy se stal Václav Havel prezidentem. Předtím jsem měl pořád pocit, že se to může zvrtnout, že se k moci dostanou osmašedesátníci, že vznikne nějaký nový socialismus s lidskou tváří,“ dodává Formánek.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít