Bratr popraveného se stal špičkovým chemikem. Jiří Janata měl ‚anděla strážného‘ z Hradu
Na svět přišel pár týdnů před vypuknutím druhé světové války a značnou část jeho života ovlivnila válka studená. Nevlastní bratr byl členem skupiny bratří Mašínů, on sám je znal z klukovských her, o jejich pozdější ilegální činnosti však nic nevěděl. I po bratrově popravě mohl vystudovat milovanou chemii díky utajené mocné přímluvkyni.
K tomu, že nakonec prožil většinu života v USA a Británii, byl spíš donucen tlakem komunistického režimu.
V cizině se ale profesor Jiří Janata mohl stát špičkou ve svém oboru a zabývat se řadou složitých odborných témat. Současný vývoj vědy i celé společnosti ale vnímá poněkud skepticky – obává se, že svoboda lidského myšlení a konání stojí opět na určitém rozcestí.
Narodil se 12. července 1939 v učitelské rodině v Poděbradech. Otec o několik let dříve ovdověl a znovu se oženil, z prvního manželství měl už dva syny, poslední sourozenec, jediná dcera, přibyla až po válce. I přes svůj věk začal malý Jirka postupně vnímat některé neobvyklé situace, které s sebou neslo protektorátní období.
„První německá věta, kterou si pamatuji, když mně byly asi tři nebo čtyři roky, zněla: ‚Hitler ist gut.‘ A to byla otázka přežití, protože v Poděbradech chodilo po ulicích dost Němců, a když jsem viděl německého vojáka, tak jsem pravil Hitler ist gut. A oni se třeba někdy i usmáli.“
PAMĚŤOVÁ STOPA
Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou Vojenského historického ústavu Praha a AMERFO o.p.s.
„Ale stejně tak si vzpomínám na židovskou rodinu, která bydlela vedle nás ve vile, my jsme si hráli s jejich dětmi. A najedou ta rodina zmizela, nikdo už o ní neslyšel a do té vily se nastěhovali němečtí obyvatelé. Po osvobození v roce 1945 tam přišli nějací muži se samopaly, ptali se mé maminky, jestli ti Němci mají nějaké zbraně. Pak tam vnikli, ozvala se střelba a po chvíli vynášeli mrtvá těla těch Němců. To jsou takové útržky z té válečné doby. Vnímal jsem ji, ale neměl jsem strach, jako malý jsem tomu nerozuměl.“
Téměř na samém konci války, začátkem roku 1945, zatklo tatinka přímo doma gestapo. Na jeho účast v odboji přitom upozornila školácká chyba jiného člověka, který neprozřetelně sepsal seznam lidí zapojených do protinacistické činnosti, aby jejich jména zůstala zachována do budoucna.
Později se tento papír dostal do rukou Němcům a ti tak mohli jít najisto. „Když tehdy přišli pro tatínka, tak ho sbalili, pamatuji si, jak jsem se držel maminky za sukni. Ona potom odešla do tatínkovy pracovny, sebrala papíry z jeho stolu a spláchla je na záchodě.“ Příběh měl ale šťastný konec – transport z jičínské věznice do Terezína, kde se až do 2. května popravovalo, si vzal na mušku hloubkový stíhač – kotlář, který rozstřílel lokomotivu, takže vězni se vrátili zpátky do Jičína.
„Říkal, že sdílel celu s nějakým Francouzem – tatínek mluvil několika jazyky, ovšem francouzsky ne. Ale udělali si z chleba šachovnici a hráli šachy. A jednoho rána se probudili a zjistili, že celá německá posádka je pryč. Takže tam v podstatě zůstal jen tatínek s tím Francouzem, se kterým se už nikdy potom nesetkal. Vylomili dveře a tatínek někdy 3. nebo 4. května přišel domů.“
S Mašíny si hrál na indiány
Už odmalička se Jiří Janata znal se syny podplukovníka Josefa Mašína, Ctiradem a Josefem. Chlapci byli zhruba stejně staří jako Jirkovi nevlastní bratří Jaromír a Zbyněk a už tenkrát kamarádili spolu i s Milanem Paumerem, dalším členem budoucí skupiny bratří Mašínů, a Vladimírem Hradcem, který jim obstaral zbraně.
„Maminka vždycky nakázala Zbyňkovi, aby mě brali s sebou, moc se jim to ale nelíbilo, hlavně ze začátku, protože jsem měl ještě plínky. Kluci si hráli na kovboje a indiány a jednou mě střelili vzduchovkou do stehna, pak mi tu diabolku vytáhli, maminka je za to jistě nepochválila. Když jsem se pak o tom incidentu po mnoha letech zmínil Pepíkovi Mašínovi při setkání v Santa Barbaře, tak si na to vzpomněl.“
Nevím, zda bych vystřelil, říká Jan Vazač, žák pilotů RAF v uniformě Varšavské smlouvy
Číst článek
Tehdy samozřejmě nikdo nemohl tušit, co z tohoto klukovského kamarádství nakonec vzejde. Ani Jiří Janata o myšlenkách a motivech svého nevlastního bratra vlastně nic neví – roli sehrál nejen věkový rozdíl, ale rovněž fakt, že kvůli studiu a později zaměstnání Zbyněk několik let bydlel jinde.
„Byl to hezkej kluk, veselej, nemůžu ani říct, že jsme se měli rádi, v Poděbradech, když jsme si spolu hráli na ulici, to jsem ho respektoval, ale v Cerhenicích, kam jsme se pak přestěhovali, už jsme spolu ztratili kontakt. Určitě se ve svém věku zajímal o děvčata, ale hlavně o mechanické věci. Pořídil si mj. silný motocykl Ariel, což pak bylo důležité pro celou skupinu, protože zprostředkovával dopravu. Krásně rýsoval a myslím, že na vyšší průmyslové škole (v Mladé Boleslavi, pozn. autora) byl dobrý žák. Ale pak ho vyloučili.“
Odboj, nebo souhra okolností?
Zbyněk Janata a dva spolužáci, které doučoval, si totiž společně chtěli postavit či opravit vlastní auto a přitom sebrali motor z nepojízdného vozidla odstaveného na školním dvoře.
„Přesně si pamatuju, jak Zbyňa přišel domů oznámit mamince, že ho vyhodili. To myslím, byla zásadní změna v jeho životě; život jde úplně jiným směrem. Ostatně právě tohle zmínil i můj otec v dopise, kterým v roce 1955 po Zbyňkově odsouzení k trestu smrti žádal prezidenta republiky o milost, ten dopis jsem poprvé četl až nyní a vyberu z něj jednu pasáž:
‚Nemožnost vrátit se ke studiu dotkla se ho velmi hluboce, neboť rozbila všechny jeho plány do budoucnosti a zcela jej deprimovala. Po ztrátě cíle dosavadního snažení zmocnila se ho nedůvěra v sebe sama, apatie, a nakonec zřejmý komplex méněcennosti, který se zvětšoval ještě tím, že jeho bratr (nejstarší Jaromír, pozn. autora) šel od úspěchu k úspěchu.“
„Je to celé psáno v duchu toho roku 1955 - soudruh prezident, děti drobného zemědělce... Je to typický dopis mého tatínka a já se za něj nestydím, já chápu, proč to napsal a jak to napsal. A taky chápu, že to nemohlo mít naprosto žádný vliv, tehdy šlo o to, aby byli exemplárně potrestáni ti dva (Zbyněk Janata a Václav Švéda, zadržení při mohutném zátahu na celou skupinu ve východním Německu, pozn. autora), protože Mašínové a Milan Paumer už byli za hranicemi. Prostě tohle šanci nemělo, ale chápu, že to tak napsal, a jsem rád, že to napsal.“
O vlastní činnosti celé odbojové skupiny bratří Mašínů Jiří Janata tehdy pochopitelně nic nevěděl a i po útěku z republiky a monstrprocesu (spolu s oběma zadrženými chlapci byl k trestu smrti odsouzen i strýc bratří Mašínů Ctibor Novák) měl jen velmi kusé informace. Leccos se samozřejmě dozvěděl po létech, nicméně ani dnes si není zcela jistý, jestli je jeho pohled na činnost skupiny bratří Mašínů přesný.
Česko si připomíná Den válečných veteránů. ‚Oceňuji je za to, že šli bojovat za svobodu,‘ říká Marhoul
Číst článek
„Spousta lidí chtěla později ode mě slyšet, že to byl pokus o odboj o zvrácení režimu. Ale já nevím. Moje interpretace je taková, že Radek (Ctirad Mašín, pozn. autora) a Pepík se dostali na šikmou plochu a ta doba neměla žádnou toleranci k někomu, kdo se choval trochu mimořádně. Ani to nemuselo být nezákonně, prostě celé to stádo národa ovládané komunisty. Takže jim opravdu nezbývalo nic jiného, než ta cesta, kterou si zvolili. Ale že by to byl záměr?“
„Víte, ty velké události jako výstřel z křižníku Aurora nezpůsobil řijnovou revoluci. Tohle jsou takové malé jiskřičky, ale je potřeba ještě velký sud prachu, aby to vybuchlo. Ta jiskřička byli, jak si někteří lidé představují, právě Mašínové a můj brácha taky, ale ten sud prachu ještě nebyl. Nebyly podmínky, aby se stala nějaká monumentální věc jako v roce 1956 v Maďarsku nebo 1968 v Německu a v Československu. Můj názor prostě je, že to nebyl hrdinský čin, ale spíš souhra okolností. Nevím, upřímně říkám, nevím.“
Strážný anděl z Hradu
Pro totalitní režimy je typické, že se mstí i na rodinných příslušnících. Dopady samozřejmě pocítili i Janatovi. Nicméně jak Jiří, tak jeho mladší sestra Hana mohli vystudovat nejen střední, ale i vysokou školu. Jiří Janata cítil, že snad musí mít nějakého anděla strážného, ovšem kdo jim ve skutečnosti byl, se dozvěděl až po desítkách let.
Poslanec Broj se stal obětí procesů. Komunistická justice ho poslala na smrt měsíc před Horákovou
Číst článek
„Maminka mi to prozradila teprve v roce 1998, tři měsíce před svou smrtí. Byla to paní Marie Zápotocká, manželka prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Maminka si k ní vyšlapala cestičku přes své známé ze Sokola a kantořiny. Prý se sešly, maminka říkala, že to byla velice prostá, ale hodná žena. A ona jí přísahala, že nás ochrání. Paní Zápotocká, resp. její manžel Antonín Zápotocký. Hodně asi pomohlo, že Zbyňa s naší rodinou nebydlel v době, když všechny ty věci dávali dohromady a když to pak kulminovalo tím útěkem a těmi událostmi v Německu. Tehdy už nebyl s rodinou v nějakém větším kontaktu. Tak možná tohle a ta přísaha paní Zápotocké způsobily, že jsme v podstatě v klidu mohli dostudovat. I když málem mě na poslední chvíli nepustili k maturitě.“
To ale souviselo s jinou událostí, z dnešního pohledu zcela marginální - několik týdnů před maturitou nesl Jiří Janata spolu se třemi dalšími spolužáky kolínské jedenáctiletky obraz Lenina od školy až na náměstí, kde probíhala prvomájová manifestace. Postupně se v nesení střídali, poslední úsek vyšel právě na něj, zatímco ostatní tři už se šli koupat do Labe. Ani Jiřímu Janatovi se nechtělo čekat, až skončí projevy, a tak obraz zapíchl mezi dlažební kostky a taky zmizel.
„Jenže Lenina někdo porazil a šlápl mu na ksicht, byla tam ťápota, někdo to vyfotografoval a já jsem za tři dny povolán do ředitelny a byl z toho obrovskej kravál. Komunistická strana v Kolíně z toho udělala skandál a hrozilo mi vyloučení čtrnáct dní před maturitou. Ale dva pedagogové – můj učitel chemie, který mě vlastně přivedl k oboru, František Stejskal, říkali jsme mu Panbíček, a Antonín Suchánek, který nas tehdy učil psychologii a logiku – řekli, že pokud mě vyloučí, tak oni že budou rezignovat. Tak ti mi vlastně zachránili maturitu. A možná ještě paní Zápotocká. Víte, ono je na světě víc hodných lidí než prevítů. Tu největší rutiku dělají ti prevíti, ale víc je těch hodných, já tomu věřím.“
Díky těmto a dalším hodným lidem mohl Jiří Janata začít studoval svoji milovanou chemii, tehdy na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Po pětiletém studiu a krátkém výkonu základní vojenské služby (po nástupu se mu podařilo získat „modrou knížku“) pokračoval aspiraturou na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jeho kandidátská práce vyvolala zájem i v zahraničí a na jejím základě dostal v 27 letech nabídku dvouleté stáže na University of Michigan.
Do Spojených států sice musel odcestovat bez manželky, nakonec ale směla přiletět za ním. Původně ani neměli v úmyslu zůstat v zahraničí, vše ale změnila emigrace jeho druhého bratra Jaromíra, který byl v té době uznávanou lékařskou kapacitou.
„Dostal tehdy za úkol vybudovat nové lékařské zařízení v Tunisu. Ale tam nikdy nedoletěl, v Římě zahnul na druhou stranu a skončil v Německu. A to vlastně přimělo k emigraci i mě, protože po jeho útěku přišel koncem roku 1967 dopis z ministerstva školství, že se mám okamžitě vrátit domů. Já jsem odpověděl, ať se nezlobí, ale že mám kontrakt až do března příštího roku a že do té doby chci zůstat. Chvíli bylo ticho, pak přišel další dopis – pokud se nevrátíte do týdne, budete odsouzen. Prostě nám položili nůž na krk a my jsme si nakonec řekli před svým tehdy tříměsíčním synem: ‚Péťo, my nechceme, abys žil v zemi, kde, abys přežil, musíš lhát.‘ Tak jsme prostě zůstali. Samozřejmě nám doma zkonfiskovali majetek a pro sestru vypuklo malé peklo. Už naštěstí dostudovala, ale dlouho nemohla sehnat práci, bylo to pro ni dost tvrdé.“
Varování před emocemi ve vědě
Po skončení stáže se Jiří Janata vydal do Británie, za dalších osm let se ale vrátil do USA přednášet analytickou chemii a elektrochemii na univerzitě v Salt Lake City. Tam mimo jiné zahájil významný výzkum chemicky senzitivních tranzistorů řízených elektrickým polem (CHEMFET – tato zkratka se stala i jeho přezdívkou v odborných kruzích a mezi studenty). Od roku 1991 pak pracoval v Environmental Molecular Sciences Laboratory (EMSL) v Pacific Northwest Laboratory (PNL) v Richlandu jako zástupce ředitele pro velký projekt v Hanfordu, kde je od poloviny minulého století obrovské skladiště vojenskeho jaderného odpadu.
„Tohle nukleární smetiště v USA a další v Rusku a jinde ve světě je ten největší průšvih, který si lidstvo na sebe ušilo, v podstatě jde o dědictví studené války, se kterým se nedá nic dělat a které bude po desítky generací ovlivňovat životní prostředí. Zejména stroncium-90, které se ukládá v kostech. Nejsem přímo odborník na biosféru planety, ale podle mě je to věc, která by se měla řešit víc než jakákoliv jiná otázka životního prostředí, které se teďka hodně diskutuje, například kysličník uhličitý.“
V roce 1997 se profesor Jiří Janata opět vrátil na akademickou půdu, přijal nabízené místo na Georgia Institute of Technology v Atlantě. Zkušenost z Hanfordu jej naučila všímat si úlohy vědce ve společnost a jeho odpovědnosti vůči ní. A své studenty ještě více než v předchozích etapách pedagogického působení učil, aby otázky ke každému vědeckému problému formulovali výhradně na základě faktických vědomostí, nikoliv emocí.
‚Tohle je zločin, na který by se nemělo zapomínat.‘ 80 let po vzniku ghetta se v Terezíně sešli pamětníci
Číst článek
Současně se však obává, že dnešní mladá generace je stručně řečeno dost naivní, protože své schopnosti pracovat s moderními IT technologiemi klade nad hlubší a komplexní poznávání. Mladí lidé jsou si prý až příliš jisti svými názory a chybí jim respekt k myšlenkám jiných.
„Další chybou je to, že svobodu svého konání a myšlení považují za něco zcela automatického. Nedochází jim, že to vždy závisí na konkrétním společenském systému. A v posledních dvou letech souběžně s tou epidemií ve světě citím, že dochází k určité změně, ostatně už i několik předních amerických politiků mluví o grand change. Já to ale vnímám jako v podstatě takový ten periodický návrat k neomarxismu. Cítím to, protože jsem to prožil na vlastní kůži. I můj brácha byl důsledkem, nebo obětí tohohle systému. A to si myslím, že si ti mladí lidi dneska dost dobře neuvědomujou.“
