Padevět: Bez Pražského povstání by asi bylo víc masakrů. Ty předznamenaly zvěrstva na Němcích
Jiří Padevět letos vydal dvě knihy – 1945 a Kronika Protektorátu. „Tím, že zpracovávám ty hrůzy, si daleko líp uvědomuju, že pořád žijeme v dobrém světě,“ přibližuje, co ho na období druhé světové války zajímá. „Jenže než jsem knížku 1945 vydal, začala válka na Ukrajině. A ukázalo se, že ty příběhy jsou platné pořád, můžou se stát kdykoliv a komukoliv.“
Do období, které Padevěta jako nakladatele a spisovatele zajímá, spadá i Pražské povstání na sklonku druhé světové války.
„Rok 1945 přinesl konec války, zlo ale nikam nezmizelo.“ Poslechněte si Záložku s Jiřím Padevětem o lidech v mezních situacích roku 1945
„Kdyby k němu nedošlo? Tehdy útočily na Prahu jednotky SS a takzvané bojové skupiny z mnoha směrů, a to na Pankrác i ze strany Kobylis. Páchaly velmi odporné a rozsáhlé masakry civilního obyvatelstva. Pokud by povstalci tyto jednotky nezadržely, tak by byly zřejmě tyto masakry daleko větší,“ spekuluje Padevět v pořadu Záložka Radia Wave.
Bez Pražského povstání by to měli jednodušší i ti Němci, kteří se snažili dostat k americkým liniím, mnohem snadněji by totiž mohli odcházet přes mosty ve městě.
K masakrům obyvatel docházelo nejen v Praze, ale i na Moravě, na Šumavě a jinde. Padevět o tom píše v knize Krvavé finále.
„Většinou se to týkalo celých rodin, zmasakrovány často končily i malé děti a staří lidé. To možná předznamenává zvěrstva, která pak následovala s opačným pólem – na českých a moravských Němcích,“ připomíná spisovatel.
Historik: Děti zavražděných odbojářů sice cítí hrdost, ale často jim nezůstalo nic, ani majetek, ani uznání
Číst článek
Závěr války přinesl ale také pozitivní příběhy. „Humanista Přemysl Pitter neváhal těsně po válce velmi chytrým způsobem získat do správy několik zámků ve středních Čechách a shromažďoval tam bezprizorní děti, německé i židovské, a staral se o ně. Pitter by skutečně morální maják. Příznačné je, že po únoru 1948 musel utéct před komunisty,“ vypráví nakladatel a připomíná další významnou českou postavu:
„Pavel Tigrid se nebál jako jeden z mála novinářů psát o tom, co se děje v českém pohraničí těsně po válce. Naštěstí byl na začátku roku 1948 v Paříži, když si pro něj přišli dva dny před samotným převratem.“
„Už profesor Bedřich Loewenstein kdysi napsal: ‚Každý národ trpí historickým autismem, dívá se na historii z pohledu svého národa a moc nevidí, co se děje okolo.‘ U vnímání historie je ale důležité se na to zkusit dívat s odstupem,“ dodává Padevět.
Kdy se u něj objevila touha objevovat historii, jak vznikají jeho mikropříběhy a na čem teď pracuje? Poslechněte si celý rozhovor.
