Tržní ekonomika existuje vždy a všude, existovala tedy i za socialismu, říká ekonomka Lipovská
Trh a tržní ekonomika – slova, která jsou součástí našich životů. Ale před 30 lety patřily ke slovům takřka zakázaným, která patřila k západnímu světu. Krůček odtud už to bylo k pojmům imperialismus, konzum a chudí nezaměstnaní na ulicích. Protipólem měl být nejen nový, socialistický občan, ale celý socialistický či komunistický řád. V pořadu Jak to bylo doopravdy to přibližuje ekonomka Hana Lipovská.
„V hospodářství si můžeme vybrat: buď chceme mít trh, nebo centrální plán, nebo něco mezi tím. Československo se po únoru 1948 rozhodlo jít cestou totálního centrálně plánovaného hospodářství, a tak některého zboží byl přebytek – byť si asi pamětníci nevybaví, které zboží by to mohlo být – a jiného zboží nedostatek,“ konstatuje ekonomka Hana Lipovská, host pořadu Jak to bylo doopravdy.
Historik Jan Rychlík, autor studie uveřejněné v knize Každodennost v Československu v období normalizace uvádí, že málo bylo skoro všeho. „Nedostatkové bylo nejen luxusní zboží a zboží z dovozu z kapitalistické ciziny, které bylo často dostupné jen za volně směnitelnou měnu či výměnné poukazy, tzv. bony – v obchodech podniku Tuzex, ale také řada služeb, např. lepší lékařské ošetření či služby řemeslníků… Bez korupce bylo těžké v každodenním životě fungovat, pokud to chtěl člověk někam dotáhnout.“
Vyjmenovávat zboží, které bylo třeba shánět, by bylo na dlouho – dá se říci, že to bylo všechno. Před šedivými obchody se tvořily nekonečné fronty, kam se lidé zařadili automaticky a leckdy ani nevěděli, na co se vlastně stojí. Ovšem nebyly jen fronty, ale také výměnný obchod a prodej za tzv. jiné ceny.
„Černý trh a šedá ekonomika se objevily okamžitě. Bylo na co navazovat, byly zde zkušenosti z 2. světové války, ale největšího rozmachu dosáhl hned po únoru 1948. Hodnota koruny se po listopadu 1989 dokonce určovala podle hodnoty koruny na černém trhu. Nebylo totiž z čeho jiného vycházet,“ uvádí Lipovská.
Nový, socialistický člověk
Tržní vztahy zahrnovaly všechny oblasti života: proslulé melouchy řemeslníků, získání nejrůznějších povolení, ale také – dnes bychom řekli – manažery ze státních podniků. Také ti se museli zapojit, pokud chtěli, aby daný podnik splnil plán.
Bylo několik pokusů o jisté reformy, patří mezi ně v 60. letech i pokusy Oty Šika. „Ke krizím by v centrálním plánování vůbec nemělo docházet, ale Československo v 60. letech došlo k recesi,“ připomíná Lipovská.
Volby v letech socialismu aneb jedna kandidátka, jeden výsledek a kdo nepřišel, měl problémy
Číst článek
Ke slovu tak přicházela propaganda, bylo totiž třeba vychovávat nového, socialistického člověka, jak se můžeme dočíst v Rudém právu z prosince roku 1977.
„Vztah přátelství a lásky k našim blízkým, vyjádřený v malé pozornosti, která nemusí být ani přehnaně drahá, ani sehnaná ‚pod pultem‘ nebo v Tuzexu ‚za bony‘, je na vánočním dárku tím nejcennějším,“ psalo se.
„Byla to snaha popřít člověka ekonomického. V té době se mezi ekonomy vedla diskuze, zda může člověk ekonomický žít v prostředí centrálního plánu. Vzniklo několik typů lidí: hledající, zajišťující, ale ukázalo se, že i když máme jakýkoliv režim, tak žije člověk ekonomický. Nelze ho zabít, ani předělat,“ zdůrazňuje ekonomka.
A na otázku, zda tržní ekonomika za socialismu neexistovala, odpovídá: „Tržní ekonomika existuje vždy a všude, existovala tudíž i za socialismu. Jen se o ní takto nemluvilo. Lidé byli zvyklí z černé ekonomiky, že vše má svou cenu. Chápali, že oficiální ceny naprosto neodrážely skutečnou vzácnost a chápali, že skutečný trh utváří cenu jinak. Nebezpečným pozůstatkem daného období je opět se objevující slepá víra, že se může objevit nějaký osvícený plánovač, třeba v podobě nových technologií.“
