Na vězněného snoubence čekala čtrnáct let. ‚Nad komunismem zvítězila naše láska,‘ říká

Na začátku 50. let se v malé cele v Leopoldově potkali dvaašedesátiletý biskup Pavel Peter Gojdič a osmadvacetiletý klučina Ludvík Šmotek. Oba dostali v různých politických procesech za „velezradu“ doživotí.

Příběhy 20. století Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Svatba Alice a Ludvíka Šmotkových v roce 1963 | Zdroj: Post Bellum

Povahově se lišili snad ve všem. Vzdělaný, starší biskup sdílel celu s přesvědčeným komunistou a ateistou Šmotkem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Nad komunismem zvítězila naše láska, říká Alice Šmotková, která na svého vězněného snoubence čekala čtrnáct let

Je pravděpodobné, že tento kněz zachránil život beznadějně zamilovanému spoluvězni, který se chystal spáchat sebevraždu.

Po čtrnácti letech věznění vyšel Ludva Šmotek na svobodu jako křesťan a antikomunista. Celou dobu na něj věrně čekala jeho snoubenka Alice. Vyprávěl jí, že potkal svatého muže.

Biskupa umučili 

Začněme podrobněji vyprávět příběh biskupa Gojdiče, který se na svobodu už nedostal. Umučili ho právě v Leopoldově, zemřel ve vězení v den svých dvaasedmdesátin v roce 1960.

Za války se na Slovensku jako jeden z mála řeckokatolických kněží zastal Židů. Napsal papeži, ať zastaví Jozefa Tisa v jeho řádění. Tajně instruoval kněze, aby Židům pomáhali.

Pavel Peter Gojdič. Biskup, který odmítl zrušit svoji církev | Foto: Misko 3 | Zdroj: Wikimedia Commons | CC BY-SA 4.0,©

Gojdič sám zachránil přinejmenším sedmadvacet lidí, ukrýval je v klášteře. Po válce se dostal do sporu s komunisty, odmítal připojení řeckokatolíků k pravoslavné církvi. Komunisté ho v roce 1950 na oplátku v rámci „Akce P“ poslali do vězení na doživotí.

Když tohoto vznešeného řeckokatolického biskupa soudruzi mlátili do bezvědomí, bylo mu dvaašedesát let.

„Gojdič byl ryzí duchovní člověk, velmi tichý, skromný, s pevnou vírou. Když jsme přišli do Leopoldova, dali nám umývat záchody po bachařích a Gojdič to dělal bez nadávání a s úžasnou pokorou. Už ve vězení byl ohromný světec a vynikal svou vzdělaností,“ cituje encyklopedie Wikipedia svědectví Bohumila Víta Tajovského, opata Želivského kláštera, který od 50. let strávil ve vězení 11 roků.

Biskup Gojdič prošel beatifikačním procesem a v roce 2001 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného, v roce 2008 mu komise při Jad Vašem přiznala titul Spravedlivý mezi národy.

Podle Alice Šmotkové, manželky jeho spoluvězně, biskupa ve vězení, i když byl starý, dozorci hodně trápili, ponižovali. Ke svému o mnoho let mladšímu spoluvězni se choval jako otec, říkal mu „synku“.

„Ludva se v kriminále hodně změnil. Z přesvědčeného ateisty se stal moudrý, věřící člověk. Vzpomínám si, jak s úctou a dojetím vyprávěl o panu biskupovi Gojdičovi, který mu i nechával cigarety. Nevím, jestli to bylo v Leopoldově nebo v Hradišti. Ale říkal, jak ho bachaři nesmírně ponižovali, už tenkrát velmi starého pána. Myslím, že to bylo v Leopoldově, byli na něj velmi zlí. Však také se říká, že tam zemřel v pověsti svatosti,“ píše v pamětech Alice Šmotková.

Vězenská fotografie biskupa Gojdiče. | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Za kolaboranta prosila manželka

Spoluvězeň biskupa – Ludva Šmotek – se vyznamenal už za 2. světové války. Bojoval v horách na Vsetínsku jako partyzán v oddíle generála Murzína.

Kelinovým komplikoval život kozácký původ. Otce chtěli popravit po válce, syn nemohl studovat

Číst článek

Jeho manželka Alice ve svých dosud nepublikovaných pamětech popisuje dramatické partyzánské příhody, které jí vyprávěl:

„Zdůrazňoval mi, že si nepotřísnil ruce krví nevinných lidí, i když to bylo někdy hodně složité. V horách se občas k partyzánům přidávali nasazení konfidenti, a proto se nevěřilo lidem, za které se nemohl nikdo zaručit. A tak se také jednou stalo, že dva mladíci se octli mezi hlídkou partyzánů a uvedli, že utíkají z Německa domů. Ale na nikoho se nemohli odvolat. A tak Ludva dostal rozkaz je ‚vyprovodit na cestu‘, ale pak zastřelit.“

Chlapci vyprávěli svůj osud Ludvovi a ten usoudil, že to nejsou zrádci a tak je vyprovodil z hor a pustil. Samozřejmě nahlásil veliteli, co udělal. Rozkaz zněl: „Tři dny a noci hlídat, a pokud se objeví Němci, okamžitě zastřelit.

Všechno dobře dopadlo a díky tomu, že se dostali do ‚péče‘ Ludvy, přežili. Jiní by bez milosti splnili rozkaz velitele. Bylo příliš mnoho zrady a konfidentů mezi našimi lidmi.

Ludvík Šmotek. | Zdroj: Post Bellum

Vzpomínám také na smutný příběh konfidenta z hor, z pasek, kam si přišli na osamělý dvorec odpočinout a vyspat se unavení partyzáni. Přijetí bylo pohostinné, ale jen usnuli, tak hospodář, o kterém netušili, že je konfident gestapa, zavolal Němce.

A začal boj. Z obklíčení se jich jen pár prostřílelo do lesa. A pak se jednoho dne vrátili a potrestali tohoto zlého člověka. A smutný Ludva mi tehdy říkal: ‚Museli jsme mít před očima všechny ty postřílené chlapce, kteří tam zůstali, abychom byli schopni toho člověka pověsit. Jeho žena klečela a prosila, objímala nám kolena, že mají děti. Bylo to hrozné, ale nutné,‘“ píše v pamětech paní Šmotková.

Protikomunistický odboj

Ludvík Šmotek se za války stal přesvědčeným komunistou. Představoval si, že komunismus je spása lidstva, náboženstvím pohrdal. Poválečné události spojené s nástupem komunistické totality odmítal. Nelíbilo se mu, že se k partyzánům hlásí „kdekdo“, nesouhlasil s uzavřením západních hranic.

Když ho jeho přátelé z partyzánského odboje požádali, zda by s nimi nešel znovu do odboje, neváhal.

Vstoupil do odbojové skupiny Světlana, největší ilegální organizaci na Moravě. Tu ovšem už od počátku infiltrovali udavači StB. Ludvu zatkla Státní bezpečnost v roce 1949.

Nestihl se ani rozloučit se svojí šestnáctiletou dívkou Alicí, do které se zamiloval. „Ludva byl strašně hezkej, chytrej kluk, pálily po něm všechny holky,“ vzpomínala pro Paměť národa Alice.

Svatba Alice a Ludvíka Šmotkových v roce 1963 | Zdroj: Post Bellum

Její maminka ji nechtěla v patnácti letech pustit ani na skautský tábor. Měla prý strach, že by se tam mohlo této pohledné blond dívce obletované chlapci cosi předčasného přihodit. Tak ji na prázdniny odeslala za strýčkem na vesnici Hanušovice. Tady se seznámila s láskou svého života – s Ludvou.

Po prázdninách si psali láskyplné dopisy, ale pak se odmlčel. Zoufalá Alice měsíce plakala, psala dopisy, ale její miláček ji neodpovídal. Nemohl. Právě v té chvíli ho mučili ve věznici v Uherském Hradišti.

Až od svého tatínka, který zkontaktoval Ludvíkovu rodinu, se Alice dozvěděla, že její milý sedí v cele smrti. Zhroutila se. Z mrákot se vzpamatovala, až když se dozvěděla, že mu trest snížili na doživotí, později na 25 let.

Chodbár mu zachránil život kouskem chleba

Ježíš vyroben z chleba. | Zdroj: Post Bellum

„Tehdy můj muž po delším pobytu v korekci tak zeslábl, že při své výšce přes 180 cm a váze už jen 48 kg, přestával vidět. Při změně polohy, když měl vstát a hlásit se, musel se zachytávat stěny a přidržet se, aby vůbec vstal. Tehdy, jak vyprávěl, se už loučil se životem,“ píše v pamětech Alice Šmotková.

„Náhle se otevřelo okénko a v něm se objevil obličej hocha ‚chodbára‘, mukla, který byl kdysi s Ludvou na cele v Uherském Hradišti. Ludva vzpomínal, jak ho zmláceného po výsleších ošetřoval a dodával mu sílu vydržet. Zavolal na něj jménem, ale on jej nepoznal. Na jeho otázku ‚který ty jsi‘ můj muž odpověděl: ‚Ludva Šmotek – vzpomeň-Uherské Hradiště.‘ Okénko se zavřelo, ale za chvíli se opět otevřelo s darem, který zachránil mému muži život – kusem chleba. A tak tento hoch, jehož jméno bohužel nikdo nevíme, zachránil tehdy Ludvovi život.“

Alice se do věznice dobývala, žádala o návštěvu, psala prezidentovi o milost. Marně. Pět let se neviděli. Po dvou letech věznění jí Ludva z Leopoldova poslal přes civilního zaměstnance věznice malou sošku z chleba – vytvarovanou hlavu umučeného Ježíše Krista, obrázek a milostný moták. To jí utvrdilo, že svého milého neopustí a počká na něj. Nápadníky razantně odmítala.

V roce 1950 napsal Ludvík Šmotek v korekci věznice v Uherském Hradišti báseň, do které vtiskl své zoufalství:

Poslední bolest

Ve svých 28 prožil jsem život celý

Žil jsem tak rychle snad?

Jiný i v 60ti říká si, že je mlád.

Snad sám již nevím, kolik je mi.

Pod tíží života sehnut jsem k zemi,

Jak stařec – jenž chystá se poslední vůli vykonat.

bolavou myslí obklopen čtyřmi holými zdmi,

Srdce krvácí z jitřených ran,

Mříže, jak vykřičník života němý,

Řežou mi do očí ostřím svých hran, jak ostré meče bolestí kalenými čepelemi…

Komunismus poražen láskou

Alice na svého milého čekala čtrnáct let. Během vězení se s ním zasnoubila a vdala se za něj v takzvaném zastoupení, přijala jméno Alice Šmotková. Když ho po čtrnácti letech pustili, vzali se ještě jednou v kostele.

Dne 15. srpna 1963, na svátek Panny Marie, ve tři hodiny odpoledne u sv. Prokopa na Žižkově se konala velká muklovská svatba. Sjely se stovky někdejších politických vězňů.

Dostavil se i kdysi vysoký státní úředník, sekretář někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka, Antonín Sum, bývalý mukl. Přišel na svatbu překvapivě v kominickém, nestihl se převléci ze zaměstnání. „To byla legrace. Sahali jsme na něj pro štěstí. Jeden mukl tam vystoupil a řekl, že toto není vítězství jen naše, ale i jejich. Že nad tím zlým komunismem zvítězila láska,“ vypráví pro Paměť národa dojatá Alice Šmotková.

Narodily se jim tři děti. Její muž rodinu živil z nízkého dělnického platu, pracoval jako elektrikář. Alice dlouhá léta sloužila jako zdravotní sestra na infekčním oddělení na Bulovce, později ve školce. Ludva Šmotek zemřel v roce 2002.

Mikuláš Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme