Řvala na esenbáky a syna brala na protesty. ‚Zůstala jsem sama sebou i během režimu,‘ říká chartistka

Pochází z rodiny učitele v české obci uprostřed převážně německého obyvatelstva na Znojemsku. Už v době studia na Univerzitě Karlově v 50. letech se Jiřina Čechová vymezovala proti lžím komunistického režimu. Za to byla na začátku normalizace spolu s dalšími vyhozena ze školy. Pak pomáhala šířit Chartu 77 a sbírala podpisy pod „protistátní“ petice. Dnes žije na hranici národního parku Podyjí, kam denně vyráží na několikakilometrové procházky.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Při odpočinku koncem 70. let | Zdroj: Archiv Jiřiny Čechové

Narodila se 16. června 1937 a prakticky celé dětství prožila v maličké obci Bezkov na Znojemsku. V podstatě ani neměla jinou možnost – malý český ostrůvek uprostřed převažujícího německého osídlení sice nebyl připojen k Velkoněmecké říši, ale až do osvobození zůstali jeho obyvatelé téměř odříznuti od okolního světa. I na výlety do okolní přírody potřebovali úřední propustky.

„Měli jsme přístup k jediné vesnici – Citonicím, kde jezdil vlak (na trati Okříšky – Znojmo, pozn. autora). Protože většina zastávek mezi Znojmem a Moravskými Budějovicemi patřila do Sudet, tak sice po čase dovolili Čechům nastupovat, ale jen do jediného vagonu, ve kterém byli zavřeni, než vlak dojel do další stanice na území protektorátu. Moje starší sestry studovaly nejprve na českém gymnáziu ve Znojmě, ale to Němci zavřeli, tak jezdily nejprve do Brna a pak do Moravských Budějovic.“

Jana Čechová ve dvou letech | Zdroj: Archiv Jiřiny Čechové

I přes totalitu na univerzitu

Jiřinin otec byl řídícím učitelem na bezkovské jednotřídce, v roce 1943 jej ale protektorátní úřady poslaly do předčasné penze. Jeho nástupce však nechal rodinu bydlet ve školním bytě, takže první rok to měla Jiřina do třídy jen pár metrů.

V roce 1944 ale v prostorách školy začali Němci vyrábět salámy pro wehrmacht a děti si denně chodily pro úkoly do náhradní školy v místní hájence.

Slibuji na svou čest aneb Z chaloupky na piedestal vědy

Číst článek

Jinak ale válka život ve vsi příliš nepoznamenala, místní bez ohledu na národnost drželi při sobě. Po válce se tatínek vrátil ke své profesi – byl jmenován ředitelem jedné z obecných škol ve Znojmě, kam se celá rodina přestěhovala, a navíc na znojemských středních školách učil ruštinu. Tu ovládal dokonale, protože jako legionář žil delší dobu v Rusku, dokonce navštěvoval univerzitu ve Vladivostoku a doma četli ruské klasiky v originále.

Po jeho předčasné smrti v roce 1948 se rodina vrátila opět na venkov, tentokrát do Citonic, a Jiřina pokračovala ve studiu na znojemském gymnáziu. Ani tehdy se jí ještě totalitní režim příliš nedotkl, většina pedagogů „ze staré školy“ pokračovala ve výuce bez zbytečné ideologie.

Po maturitě se přihlásila na Karlovu univerzitu, kde už dříve studovaly obě sestry. V době, kdy mnohem větší váhu než znalosti a nadání měl kádrový posudek, se paradoxně na místní filozofickou fakultu dostala dcera ruského legionáře z věřící rodiny.

Jiřina Čechová při studiích | Zdroj: Archiv Jiřiny Čechové

„Tatínek byl už několik let po smrti, takže v posudku o něm moc nebylo, a když se mě ředitel gymnázia před přijetím na vysokou školu ptal, jak jsem se vyrovnala s náboženskou otázkou, tak jsem řekla: ‚No, soudruhu, já ani sestry nejsme pokřtěny, stačí to?‘ ‚Ano, stačí!‘ Tatínek sice zůstal křesťanem, ale kvůli tomu, že katolická církev za Rakouska schvalovala válku, tak z ní vystoupil, to stejné udělala i maminka, která zase pocházela ze staré českobratrské rodiny. A měli snad první civilní svatbu široko daleko.“

Jiřina nejprve studovala historii, chtěla se věnovat středověku, ale když viděla, že by musela skládat zkoušky z novodobých, už notně zkreslených dějin, přestoupila po roce na archivnictví. Kvůli administrativnímu pochybení se právě v této studijní skupině sešlo hned několik posluchačů, kteří by jinak neměli šanci, jedním z nich byl i budoucí kardinál Miloslav Vlk.

Během studia ale musela Jiřina učinit jeden, pro někoho možná drobný kompromis, ji ovšem dlouho mrzel a zřejmě ovlivnil i její další životní postoje. „Přišly volby. Já si říkala, že to patří k věci a že koneckonců mohu na kandidátce škrtat. Jenže ve volební místnosti byl před stolečkem jen takový malý hadřík, takže komise vše viděla,“ popsala.

„Šla jsem tam se spolužačkou a říkám jí: ‚Já jim musím říct, že takhle volební místnost vypadat nemá, takhle volit nemůžu!‘ Ona ale byla víc smířená s tím, že když chce člověk něčeho dosáhnout, tak musí taky něco oželet, poddat se. Odpověděla mi: ‚Jo? A to chceš, aby tě vyhodili?‘ Tak jsem tedy odvolila, ale pak už jsem k volbám nechodila,“ dodala.

I o mnoho let později, když už byla vdaná, se jí podařilo volbám vyhnout. Byla s mužem domluvená, že až přijede volební komise, on bude volit místo ní. A tak se taky stalo.

„Komise řekla: ‚Vaše paní tamhle nahoře kope brambory, my tam za ní nepolezeme. Nechtěl byste to odvolit za ni?‘ On na to: ‚Jistě, jistě!‘ A pak šel za starostou – to bylo koncem 80. let a oni věděli, že jsem podepsala Chartu – a volal na něj: ‚Starosto, ty vaše volby jsou neplatné, já to půjdu žalovat!‘ Měli jsme s manželem smysl pro humor.“

Životní cíl našla ve školství

Ve své diplomové práci se Jiřina věnovala nejstarším městským knihám ve Znojmě, po promoci v roce 1960 ovšem dostala umístěnku do archivu v Pelhřimově. Později se sice dostala do Znojma, ale ani poměry v tamním archivu ji příliš netěšily.

Vždy jsem se snažil jít správnou cestou aneb S ďáblem se nedá spolupracovat

Číst článek

Naštěstí si při práci udělala kurz pedagogiky a v roce 1965 začala učit na gymnáziu. V té době už situace začala dozrávat k pražskému jaru a čerstvá a zanícená pedagožka poskytovala studentům díky svému soustavnému studiu odborných časopisů a knih mnohé nad rámec oficiálních osnov.

21. srpen ji s kamarádkou zastihl v Mnichově na zpáteční cestě z dvoutýdenního pobytu ve Francii. Když se z ranních novin dozvěděly, co se v noci ve vlasti stalo, vyrazily nejbližším vlakem domů. Stihly to těsně před zavřením hranic.

„V tom vlaku s námi až do Norimberka jeli dva starší manželé – Němci, kteří pocházeli z Československa a mohli tam zůstat i po válce, nakonec se ale odstěhovali do Německa. A ti mě přemlouvali: ‚Nejezděte domů, vzpomeňte si, co se dělo v Maďarsku, když tam Sověti potlačili povstání. Zůstaňte u nás, my vám pomůžeme!‘ Vehnalo mi to slzy do očí, ale pyšně jsem řekla: ‚Ne, z boje se neutíká!‘“

Její matka mezitím schovala různé petice, které u ní našla. „Uklidňovala jsem ji a ze začátku to opravdu nebylo tak zlé. To, že lidé tehdy v takové míře protestovali, s tím asi Sověti nepočítali, že se tomu všichni tak postavíme. A ti, co se nepostavili, tak se nejdřív báli dát to najevo a někam zalezli. Tak to nás, myslím, zachránilo před situací, která byla v Maďarsku.“

Ve Francii v srpnu 1968 | Zdroj: Archiv Jiřiny Čechové

Výpověď ze školy

Roli likvidátorů tzv. kontrarevoluce však brzy a ochotně převzali jiní. Za svoji neortodoxní výuku i za veřejné aktivity v období pražského jara byla v roce 1970 spolu s dalšími třemi kolegy propuštěna ze školy, protože prý ohrožuje výchovu socialistické mládeže.

Souhlas s vyhazovem musela schválit školská organizace Revolučního odborového hnutí. Dva pedagogy, kteří odmítli, čekalo přeložení na venkov, ostatní podepsali.

Celý učitelský sbor znojemského gymnázia | Zdroj: Archiv Jiřiny Čechové

„Kolegyně za mnou přišla: ‚Víš, dcera maturuje, chce na vysokou školu, když to nepodepíšu, tak ji tam nepustí.‘ Co byste jí na to řekli? Já jí řekla, že to chápu. Nikoho neodsuzuji. Každý jsme v nějaké situaci, já jsem ráda, že jsem nikdy nebyla v podobném stresu, že jsem se mohla rozhodovat jen podle toho, co jsem sama považovala za správné.“

Následovala ovšem dlouhá doba existenčních problémů – pět let získávala obživu jen na brigádách v lese a při jiné nekvalifikované práci, teprve v roce 1975 dostala tip od od rovněž vyhozeného kolegy, že jeho bývalý spolužák s „politickou kaňkou“ se uchytil u melioračního podniku se sídlem v Pelhřimově. Vydala se tam, vzali ji jako účetní, s oním kolegovým bývalým spolužákem Miloslavem Kabelkou se seznámila a zanedlouho se vzali.

Manžel v minulosti studoval práva, z politických důvodů jej vyhodili v posledním ročníku. U meliorací ale vydrželi oba jen krátce – dospěli totiž k názoru, že tato práce není tak prospěšná, jak se tvrdilo, ale naopak škodí přírodě. Manžel poté pracoval v dělnických profesích u ČSD – nejprve rovněž na Pelhřimovsku, pak na Třebíčsku. Jiřina se starala o domácnost, od roku 1977 i o jediného syna (po dvou předchozích nedokončených těhotenstvích) a o malé hospodářství.

„K bydlení nám v roce 1979 pronajali malý drážní domek u Starče. Byla u něj tři políčka v hrozným stavu a my jsme se domluvili, že po mateřské nepůjdu hned zpátky do práce, ale budeme to tam spolu obdělávat. Pořídili jsme si ovce, později i malého koníka Jurajdu, se kterým jsme orali – tedy orala jsem já, protože muž musel Jurajdu vést, mě nechtěl poslouchat. Tak jsem orala tím jednoradličným pluhem, půda se přede mnou otevírala a převracela, a když jsem přišla domů, tak jsem říkala: ‚Musím si přečíst Ovidia!‘ Protože Ovidius napsal, že když je člověk nešťastný, třeba trpí nešťastnou láskou, má si koupit voly a orat. A do večera se mu mysl uklidní! Mně se všechny ty smutky uklidnily, když jsem viděla, jak se země obrací, můj muž jde přede mnou... Bylo to šťastné období!“

Z StB si nic nedělala

A to bez ohledu na fakt, že o rodinu se už v té době zajímala Státní bezpečnost. Začalo to ještě na Pelhřimovsku, kdy Miloslav Kabelka přepsal z vysílání Rádia Svobodná Evropa těsnopisem text čerstvě zveřejněné Charty 77 a dali ji pak číst i několika známým.

Ze sígra velitelem pohraničníků. ‚Nevzpomínám na to s láskou,‘ říká majitel zámku Sviták

Číst článek

Oba manželé byli předvolání na Krajskou správu SNB v Českých Budějovicích. Vyslýchali je odděleně, zkoušeli různé finty, trvalo to dlouho. Jiřina se navíc obávala, že StB možná ví i o tom, že nedávno přeložila a v pár průklepech rozdala u nás zakázanou Orwellovu Farmu zvířat, kterou jí poslala bývalá spolužačka, žijící ve Spolkové republice Německo.

Najednou ale z jedné pronesené poznámky pochopila, že vyšetřovatelé mají značné mezery a nevědí, že téměř celé své rizikové těhotenství nebyla s manželem v drážním domku, ale pobývala střídavě v nemocnici nebo u maminky na Znojemsku.

„Nevím, co mě to chytlo, ale začala jsem řvát: ‚Tak vy tady přesně tvrdíte, v kolik hodin večer jsme zhasínali světlo – to víte. A že jsem byla po smrti dvou předčasně narozenejch dětí v nemocnici... !‘ Opravdu jsem řvala, řekla jsem si, mám právo předstírat, že mě ruply nervy. Oni se lekli, protože ti chlapi byli taky otcové rodin a uvědomili si, jaké by to bylo, kdyby se to stalo jim. Tak mi hned přinesli vodu a skončili to, ani já, ani manžel jsme se neprořekli!“

Nicméně v hledáčku StB už Jiřina Čechová zůstala, nijak jí to ovšem nevadilo. Při práci na zahradě mívala nahlas puštěné tranzistorové rádio s vysíláním Svobodné Evropy a ve druhé 80. let začala pravidelně jezdit do Prahy, kde se potkávala s čelnými představiteli disentu, včetně Václava Havla. Vůbec poprvé to bylo na omezeně povolené připomínce 50. výročí úmrtí T. G. Masaryka u jeho hrobu v Lánech.

S jediným synem Vojtěchem | Zdroj: Archiv Jiřiny Čechové

„Tam jsem se poprvé setkala s chartisty. Tajní nás tehdy fotili a všechno, ale já jsem z toho žádný problém neměla. Potom jsme šli všichni někam na oběd. U stolu jsem seděla s Rudolfem Battěkem a dalšími dvěma lidmi, už nevím, kdo to byl. Bavili jsme se spolu a já jsem po chvíli tak skromně řekla: ‚Ale já k vám nepatřím.‘ Rudolf Battěk opáčil: ‚A přišla jste uctít Masaryka?‘ – ‚No ano.‘ – ‚Tak k nám patříte!‘ Při dalším setkání, to bylo myslím na jaře 88 na pohřbu Pavla Wonky, jsem konečně podepsala Chartu.“

Potom začala chodit na nepovolené akce, kde se setkala také s Masarykovou vnučkou Annou. StB ji proto začala intenzivně sledovat.

„Chodili za mnou, já jsem měla dva estébáky, ale nikdy nic nenašli, protože když jsem třeba měla doma nějakou petici a sbírala pod ni podpisy od známých, tak jsem je po vzoru z doby jezuitské schovávala u nás v chlívku mezi dvěma stěnama. Chovali se celkem slušně. V roce 1988 roce se mě už i ptali, jak si představuji, že to bude dál. Oni se už tehdy báli. Tak jsem řekla, že jsem historik a ti napřed počkají, co se stane, a teprve pak to hodnotí!“

Ani svému jedinému a jakoby zázrakem narozenému synovi se Jiřina Čechová nijak nesnažila zastírat realitu, naopak. Poslouchal zahraniční vysílání spolu s rodiči, dokonce zprávy ze Svobodné Evropy předkládal v hodinách občanské nauky, učitelka to ale naštěstí neřešila. A ještě ve školním věku jej matka brala s sebou na demonstrace.

Syna Vojtěcha s sebou brávala i na demonstrace | Zdroj: Archiv Jiřiny Čechové

Při jednom prvomájovém průvodu v Brně, kdy se Jiřina se Slávkem Popelkou pokusila před tribunou rozvinout transparent na podporu Václava Havla, byli oba na místě zadrženi – syn Vojtěch sice dostal před akcí instrukce, že kdyby se něco stalo, má se sám vrátit vlakem domů a počkat na rodiče.

„Ale mě při tom zadržení napadlo, že ještě udělám ostudu, tak jsem začala křičet o pomoc, Vojta se lekl, běžel za mnou, tak ho vzali na služebnu taky. Po osobní prohlídce nás odvedli do velkého sálu, kde už bylo asi 20 zadržených, dost daleko od sebe, nikdo nesměl mluvit. A najednou se zvedla jedna dívka a šla k nám. Hlídkující příslušník VB na ni vyjel: ‚Kam jdete?!‘ A ona nevinně: ‚Já bych ráda dala tomu chlapečkovi čokoládu.‘ Všichni se začali smát. Asi za půl hodiny vyvolali nejprve nás, že můžeme jít pryč. Ve dveřích se Vojta zastavil a povídá: ‚Tak jsem si aspoň jednou pořádně odpočal!‘ On byl totiž vždy velice aktivní, doma pořád něco dělal, hřebelcoval Jurajdu, jezdil na něm... A když tohle řekl, tak to už se asi smáli i ti policajti!“

Byl s ní taky v Praze na demonstraci 28. října 1988, kdy policie rozháněla lidi vodními děly. Šli v sevřeném kordónu s pendreky a hnali lidi dolů Václavákem.

„To bylo snad podruhé v životě, kdy jsem měla strach. Pak se nám ale podařilo uniknout dole na Můstku do Národní, tak se mi ulevilo, ale Vojta tam chtěl zůstat – tam na křižovatce stálo další vodní dělo a kolem něj spousta lidí, vždycky, když někam začalo stříkat, tak demonstranti ustoupili dozadu, kam už nedostříklo, pak se zase vrátili... syna to náramně bavilo. U Národního divadla zatýkali, ale lidi už jim vyhrožovali: ‚Počkejte, vás to bude mrzet!‘ Běhal tam nějaký policista, zřejmě mimopražský, jak potřebovali mít posily. Mladej kluk, asi moc nevěděl, co se děje. V jednom okamžiku se otočil k nám, rozhodil rukama a říkal: ‚Mě už to mrzí teď!‘ Nikoho nezatýkal, jen běhal sem a tam.“

‚Co mi dal listopad 1989?‘

Přestože rodina věřila, že změna už je na spadnutí, 17. listopad 1989 je tak trochu překvapil – nečekali, že „to praskne“ právě na akci pořádané pod záštitou Socialistického svazu mládeže.

Informace, že se „něco děje“, se ovšem záhy dostaly až na Vysočinu a Jiřina Čechová pochopitelně nemohla v Praze chybět.

„Dvakrát jsem byla na Václaváku, kde se chřestilo klíčema. My jsme ale měli jeden jedinej klíč od domu, ten jsme vždycky dávali do truhlíku s kytkama. Tak já jsem si vzala zvoneček od ovcí a zvonila jsem taky! Já jsem vždycky byla ráda, když jsem viděla lidi na těch demonstracích, oni se chovali pěkně. Byla jsem už starší, tak ti mladíci mi dávali přednost, když někde byl nával, abych prošla. A to člověk vidí, jak se na sebe lidé ohlížejí, jak se kontaktují, a to bylo úžasný. A to bylo i na té demonstraci. Cítila jsem se tam dobře, říkala jsem si, ať je nás co nejvíc!“

V Praze v 90. letech | Zdroj: Archiv Jiřiny Čechové

Po změně poměrů se chtěla Jiřina Čechová co nejrychleji vrátit do školství, necelý rok ale tak trochu proti své vůli působila nejprve v politice – za Občanské fórum byla kooptována do Okresního národního výboru ve Znojmě, kde zastávala funkci místopředsedkyně pro školství a kulturu.

Poté, co byla její dvacet let stará výpověď ze školy označena při rehabilitačním řízení za neplatnou, nastoupila koncem roku 1990 zpět do znojemského gymnázia – kromě dějepisu učila i latinu, pro kterou sice neměla aprobaci, ale jako absolventka oboru archivnictví tento jazyk důvěrně znala.

Vyučovala až do roku 2006, kdy v devětašedesáti letech odešla do důchodu. Aktivní je ovšem dodnes – pracuje s počítačem, čte knihy a denně i za méně příznivého počasí urazí pěšky několik kilometrů krásnou přírodou Národního parku Podyjí, na jehož okraji v obci Lukov bydlí.

Pozorně sleduje dění doma i ve světě, své zážitky a postoje předává mladé generaci alespoň na různých besedách. Současná politická situace u nás ani v některých sousedních zemích ji příliš netěší, zejména sílící vliv komunistů, ale věří, že se už brzy zase odrazíme ode dna.

„Mladým lidem bych chtěla vzkázat, aby se příliš neupínali na současný blahobyt. Ten nepřináší štěstí – to věděl už Epikuros: Čím víc budete chtít a budete mít, tím budete mít další a další požadavky. Nejlepší je mít jen málo a být při tom šťastný. Štěstí je něco jiného než uspokojení. To člověk může najít jen v sobě a v porozumění s dalšími lidmi, v lásce. Neprosazovat svoji pravdu za každou cenu, ale nejít pod hranici určitých morálních zásad, byť každý má hranici trochu jinde... Já bych třeba nikdy neemigrovala, i poté, co jsem zažila, bych se v tom roce 1968 zachovala stejně! Protože i za toho komunismu – přestože mě vyhodili na řadu let z práce, tak jsem se prostě nenechala zlomit a zůstala jsem sama sebou i v tom režimu.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme