Rodina utíkala z Ukrajiny před stalinským terorem, nakonec je režim dohnal v Československu

Když se Olga Krejčíková narodila, putoval její otec spolu s dalšími zemědělci z Ukrajiny poprvé na Sibiř. V šestnácti se jako volyňská Češka dobrovolně přihlásila do 1. československého armádního sboru jako ošetřovatelka a se Svobodovci došla až do Prahy. Postupně se podařilo dostat ze SSSR celou rodinu, komunismu ale neunikli.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Olga s kolegyněmi za války | Zdroj: Ivan Holas

Na svět přišla 4. října 1928 jako prostřední z pěti dětí rodiny Krejčíkovy v obci Okolek v Žitomírském újezdě na Ukrajině. Vesnici založili v roce 1880 Češi kolonizující na pozvání carské vlády Volyň a až do roku 1938 byla ryze česká.

Dobře hospodařící sedláci se však už na konci 20. let poprvé setkali se stalinským terorem, který na Volyňáky dopadl zvláště tvrdě a postihl i Olžina otce Vladimíra: „Poslali ho na Sibiř jako kulaka. Bez jakéhokoliv soudu, nebo alespoň výslechu – jsi kulak a basta! Stalin prostě neměl rád zemědělce, proto to taky tak dopadlo – za pár let přišel velký hladomor. Přitom to byla taková úrodná země, ale ti, co uměli hospodařit, byli na Sibiři.

Domov Olgy Černíkové, rozené Pěničkové | Zdroj: Ivan Holas

Tatínkovi se asi po roce podařilo utéct a tajně se vrátit k rodině. Deset let jsme se stěhovali, aby nás nikde lidi příliš nepoznali. Pak už se zdálo, že je situace klidnější, tak se rodiče i s námi vrátili do Okolku. Ale za čas pro tatínka přišli znovu a opět putoval na Sibiř.“

Aktivní účast ve válce

Zůstala jen matka Marie s pěti dětmi, trpícími hladem a zimou, voda zamrzala i v místnosti, kde bydleli. Navíc v červnu 1941 začala válka mezi Německem a SSSR, obec přešla několikrát z jedněch rukou do druhých, část obyvatelstva byla odvozena na práci do Reichu. Muži bojovali v Rudé armádě nebo strádali v gulazích, takže ženy a starší děti musely dělat i tu nejtvrdší práci.

Olze bylo šestnáct let a její matka se tajně dozvěděla, že jako kulacká dcera bude dívka brzy poslána do dolů na Donbase. Shodou okolností se právě v tu dobu její strýc nechal přeložit z Rudé armády do české jednotky a při cestě k novému útvaru se stavil u své sestry.

Estébák se podělal strachy, třásl se jako huspenina, vzpomínal na akci odbojář a letecký akrobat

Číst článek

„A když o tom všem matce povídal, tak jsem si řekla: ‚Mám někde umírat hlady a dřít se, to by trvalo hodně dlouho. To ať raději přilítne kulka a mám to odbytý naráz!‘. To byly v podstatě jediné dvě možnosti, ze kterých jsem si mohla vybrat. I když jsem z toho asi ještě ani neměla rozum, co dělám, vždyť mi bylo šestnáct,“ vzpomíná Olga.

To rozhodnutí nakonec zřejmě zachránilo celou rodinu, i když zpočátku to tak zrovna nevypadalo. Olga byla druhý den po svých narozeninách odvedena (rok si přidala, protože se bála, že kdyby přiznala skutečný věk, pošlou ji jako příliš mladou zase domů) a absolvovala tříměsíční základní vojenský výcvik.

Ten byl ale dost povrchní, takže muži, kteří odtud odcházeli přímo na frontu, nebyli na všechna rizika dostatečně připraveni. A ani dívky přidělené ke zdravotnickým jednotkám neměly dostatečnou průpravu a vše se musely učit na místě.

Olga byla přidělena k první brigádě Svobodovy armády a hned první setkání s raněnými bylo pro ni šokem: „My jsme takhle stály na sále v řadě, kdyby bylo něco potřeba přinést nebo udělat. A tam ležel raněnej a měl díru v boku. Na ten pohled do smrti nezapomenu! Začala jsem se třást, ostatní holky mě prostě držely a říkaly: ‚Zvykneš si na to, jen skřípej zubama...‘ Bylo mi na omdlení, ale člověk si prostě musel zvyknout. Ze začátku to bylo opravdu hrozný, ale pak to už byla vlastně taková normální práce a těšilo mě, když jsem viděla, že jsem tam něco platná.“

Zdravotnicí za pochodu

Olga Krejčíková pracovala především v transfuzním oddělení, kde se setkávala s těmi nejtěžšími zraněními. Na začátku jí vysvětlili, jak se určí krevní skupina a které lze kombinovat a které nikoliv, vše ostatní se musela učit sama za pochodu.

Když tátu zastřelili, nevěřila jsem tomu. Příběh Miny Norlin, rozené Ghassemlou

Číst článek

Jejím nadřízeným byl ruský vojenský chirurg, který své práci dobře rozuměl a snažil se ji naučit co nejvíc, i když jeho metody výuky byly dost drsné: „Já jsem v té době myslela, že mě terorizuje. Ale on to myslel dobře – chtěl, abych si to pamatovala, co je potřeba. Vždycky mě kontroloval, jestli mám tohle, jestli mám tohle... A já už jsem si dávala takovýho bacha, aby na mě nic nenašel. To byl dobrej výcvik, já toho dodneška nelituju. Byl to vynikající lékař, i když hrozný opilec, když nebyl napitej, tak nemohl operovat. Vypil nám i líh, ve kterém byly sterilizované injekční jehly, než jsme na to přišly, pak už jsme si na to dávaly pozor.“

Vydržet práci v nemocnici ovšem nebylo snadné pro nikoho. Sestry sice měly po dvaceti čtyřech hodinách ve službě nárok na stejnou dobu volna, ale ve skutečnosti pracovaly třeba i 36 hodin jen s minimem spánku. Také doktoři někdy stáli při operacích v umyvadlech s vodou, protože jim otékaly nohy. Každý prý dělal tak dlouho, jak jen mohl, protože přísun raněných z fronty neustával.

Někteří ani nepřežili cestu do nemocnice, jiní pak byli ponecháni svému osudu: „Hned po příjezdu jeden lékař třídil raněné. A když viděl, že tomu člověku už není pomoci, tak ho prostě dali stranou. Dodnes je mi z toho moc smutno, ale jinak to prostě nešlo, protože plýtvat krví se nemohlo, té byl stále nedostatek. I já jsem dávala krev, ovšem jen zřídka, většinou byli dárci muži, třeba řidiči aut a různí pomocníci. Ale jednou mi řekli, že potřebují právě moji skupinu a nikdo jiný není. A té krve mi tehdy vzali trochu víc, protože transfuze šla přímo z žíly do žíly, takže vlastně nikdo přesně nevěděl, kolik mi jí odebrali. Upadla jsem do šoku, ale postupně jsem se zase vzpamatovala a pracovala dál.“

Polní nemocnice

Portrét Olgy z roku 1946 | Zdroj: Ivan Holas

Během posledních měsíců války pomáhala Olga nejen v polní nemocnici, ale někdy i přímo na frontě, kde malé skupiny zdravotníků vyhledávaly raněné a poskytovaly jim první odbornou pomoc. Vojáci tak měli mnohem větší šanci na přežití, než když se jim základního ošetření dostalo až po několika hodinách v nemocnici, naopak zdravotníci přitom často riskovali život.

„Samozřejmě jsem měla strach! Kdo by neměl, když vám lítají střely nad hlavou?! Ale měla jsem štěstí, dostala jsem jen několik střepinek do nohy, ani jsem si toho nevšimla, dokud mě Vasil, co tam byl se mnou, neupozornil, že mám zakrvácenou nohavici. Podívala jsem se na to a říkám: ‚To nic není, noha ještě drží!‘ Pak mi ty střepinky vytahali, jen jednu malinkou tehdy nenašli, tak tu mám dodnes. Horší bylo, že jsme byli při tom zmrzlí, promočení, týdny jsme nevěděli, co je suchý oděv, suché boty…“

S první brigádou 1. čs. armádního sboru absolvovala cestu až do Prahy. V čs. armádě sloužila i jedna z jejích sester, její budoucí švagr byl dokonce osobním řidičem generála Ludvíka Svobody. S ním se Olga několikrát viděla, osobně s ním však nikdy nemluvila.

„Dost často mu zakazovali jezdit na frontu, ale on na to nedal, snažil se vojáky co nejvíc povzbuzovat. A to dělal i při návštěvě nemocnice – chodil po stanech, kde leželi ranění, a mluvil s nimi, potkávaly jsme se s ním, když jsme třeba někomu šly dávat krev. Pro nás to byl prostě náš táta, táta Svoboda. A on nám vždycky říkal moje holky. Měl o nás strach a nebyl moc rád, že jsme nebyly v týlu, nechtěl moc ženy pouštět do bojů. Ale to zase holky nechtěly, hrnuly se do toho samy! Chtěly, aby za nimi bylo něco vidět, tak v několika případech se dost bránily být někde vzadu. Sloužily nejen v kancelářích, ale i u dělostřelců, u spojařů a nejvíc v těch polních nemocnicích.“

Rodina uniká Stalinovi

Do civilu odešla Olga Krejčíková začátkem roku 1946 a usadila se na v Zálužicích Žatecku, stejně jako její sestra a další příslušníci východní armády pocházející z Volyně, byla to totiž jedna z oblastí vylidněných po poválečném odsunu německého obyvatelstva.

Olga se sourozenci a matkou na Ukrajině | Zdroj: Ivan Holas

O rok později pak na základě mezinárodní dohody proběhla rozsáhlá reemigrace dalších asi čtyřiceti tisíc Volyňáků, mezi nimi byla i Olžina matka se zbylými třemi dětmi. Otec Vladimír byl však stále vězněn na Sibiři a do Československa směl přijet teprve v roce 1955 po sedmiletém sisyfovském úsilí rodiny, československých úřadů včetně ministerstva zahraničí a Svazu Čechů z Volyně.

Největším problémem byl právě jeho mnohaletý nucený pobyt na Sibiři, o kterém musely obě strany mlčet. Pak jednoho dne dostala rodina nečekaně zprávu, že tatínek už na ně čeká v Zálužicích.

„Otevřela jsem ty dveře, opřela se o futra a nemohla jsem dál. Tatínek seděl na židli, nedokázala jsem udělat krok. Pak mě manžel vzal za ruku a dovedl mě k němu. Bylo to shledání po sedmnácti letech – když odcházel, bylo mi deset a nyní jsem měla šestiletého syna! Později nám vyprávěl, co vše zažil, a my jsme se všichni při jeho slovech třásli a prosili ho, ať přestane. Bylo strašný – ty poměry, děsivý normy, hlad. Tam se pro kousek chleba vraždilo!

Tatínek měl štěstí, když už opravdu myslel, že je to jeho poslední chvíle, protože už byl zcela vyčerpaný, tak jako truhlář něco opravil v táborové kuchyni a kuchař mu pak přistrčil nějakou tu bramboru nebo kus řepy – tajně, protože byl taky hlídanej. Tak se tatínek dal zase dohromady, ale říkal, že se už párkrát s námi v duchu loučil, protože nevěřil, že se s námi ještě sejde. A taky byl jediný z celkem třiadvaceti lidí odvlečených z Okolku, kdo tu Sibiř přežil.“

Smutné déjà vu

Rodina se sice zachránila před stalinským terorem, komunistická zvůle ji ale dostihla i v Československu a po čtvrtstoletí jí připravila smutné déjà vu. Malé hospodářství, které v Zálužicích převzali v dost špatném stavu a museli do něj investovat hodně sil i peněz, museli v roce 1953, tedy ještě před otcovým příchodem, nuceně předat do místního družstva.

Nosili mě v ruksaku na zádech. Měl jsem rozhled, vzpomíná na události z filmu Past syn Štěpničkové

Číst článek

„Doktor, který mě znal z války, mi už dříve nabízel, abych si udělala zdravotní školu a pracovala u něj jako kvalifikovaná sestra. Strašně moc jsem po tom toužila, ale když to slyšela maminka, tak začala hořekovat, co si beze mě počne, že beze mě to můžou rovnou zabalit! Jednomu bratrovi bylo sedmnáct let, druhému dvanáct. Tak co jsem měla dělat? Zůstala jsem v hospodářství. A teď jsme stáli s maminkou ve vratech a koukali jsme, jak nám odvádějí z chlíva kravičku a koně, zbyly nám akorát puchýře na rukou a oči pro pláč. To bylo to, co jsme si zasloužily!“

I po odebrání pozemků ale museli všichni původní majitelé pracovat v družstvu, prakticky zadarmo, navíc veškeré produkty museli odevzdat a pak si potraviny pro vlastní potřebu kupovat na příděl v obchodě. Také proto se Olga Krejčíková (po svatbě Pěničková) snažila režimu vzepřít – staršího syna se jí podařilo dostat na střední odbornou školu, kde vystudoval zootechniku, a mladšího do strojní traktorové stanice, rovněž manžel pracoval jinde a rodina si časem koupila dům v Novém Sedle na Sokolovsku.

„Ale když jsem chtěla odejít z družstva, tak mě nechtěli pustit: ‚Takhle ne, tady máš pole, tak tady budeš dělat!‘ Dlouho jsem jim vysvětlovala, že tam mám manžela i syna, takže chci jít za nimi, a ne stále pracovat v družstvu. I Svaz Čechů z Volyně se do toho vložil a pomáhal nám. Já jsem se nakonec sebrala, odešla za manželem a už jsem to neřešila.“

Za čas se opět přestěhovali do Křesic u Děčína, kde bydleli v jednom domě se sestrou a společně se starali o dožívající rodiče, nakonec se už v důchodu s manželem přestěhovali do Vyškova. Dodnes si s mrazením v zádech vzpomíná na dětství prožití ve stalinském režimu, vyprávět ale o tom příliš nechce ani svým nejbližším.

„Co bych říkala, dnes je to v Rusku přece jen jiné, i když to taky není bůhví co. A tenkrát? Kolchoz, práce od jara do podzimu, jestli všichni přežijí zimu, budou mít co jíst, nebo zemřou hlady, to nikdo nevěděl a nikoho to nezajímalo! Tak ať si dnešní mládež váží toho, co má! Kdo to nezažil, ten ani nedokáže pochopit, co to tehdy bylo za život. I mému vlastnímu synovi to trvalo řadu let a vnuci a pravnuci, ti už tomu většinou vůbec nevěří, že něco takového bylo možné.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme