Kulturou proti beznaději. I v pekle koncentračního tábora Ravensbrück bujel tajný kulturní život
Koncentrační tábory. Místa hrůz a utrpení, kde tisíce lidí přišly o život. Jejich snaha přežít byla všudypřítomná a možnosti, jak toho dosáhnout, byly různorodé. Jistým překvapením může být, že prostředkem k přežití byla i kultura.
Ravensbrück ležící 80 kilometrů na sever od Berlína byl největší nacistický koncentrační tábor pro ženy. Bylo v něm asi 2 200 žen z protektorátu, zahynulo jich zde asi 500. Ženy tu byly usmrcovány plynem, lékaři SS zde prováděli zakázané lékařské pokusy, vězenkyně byly sterilizovány a čas od času popravovány.
„Složení vězeňské společnosti v ženském koncentračním táboře Ravensbrück bylo velmi rozmanité. Byly v něm vězněny ženy (a děti) z více než 30 zemí. Kromě národnostního rozrůznění zde existovala i silná generační a také sociální diferenciace,“ uvádí historička Pavla Plachá.
„Na jedné straně tu byly internovány ženy z okraje společnosti, zlodějky a prostitutky, na straně druhé společenská elita. V důsledku perzekuční politiky, cílené na odboj a tzv. národní elitu okupovaných zemí včetně českých, mezi nimi byly také ženy vzdělané: žurnalistky, učitelky, političky i umělkyně,“ dodává Plachá.
Kulturní aktivity v lágru
A právě ženy z uměleckého prostředí byly hybatelkami toho, co nazýváme kulturními aktivitami. Zdánlivý protiklad, kultura v tak nekulturním prostředí? Nepředstavujme si ale tamní kulturu pohledem současného člověka. Umělecké i kulturní aktivity byly samozřejmě zakázány.
Přestože za porušení daných zákazů hrozily vězenkyním tvrdé tresty, našlo se mnoho žen, které je nerespektovaly. Tajně se scházely a recitovaly básně, vyráběly si lístky s verši známých básníků, tančily, hrály divadlo.
Jednou z vězenkyň byla tanečnice, choreografka a kostýmní návrhářka, která před válkou patřila k významným osobnostem československého avantgardního divadla, Nina Jirsíková. V jejích vzpomínkách se můžeme dočíst, jak po téměř roce v koncentráku na Štědrý den poprvé získala sílu a odvahu tančit:
„Říkala jsem si v duchu: Může tohle tělo ještě tančit? Tahle strhaná tvář? To břicho nafouklé od hladu? Ty nohy plné vředů? Cítila jsem, že zatančit musím, i kdybych nakonec padla k zemi. Bylo to tak zubožené publikum, z něhož jsem viděla hlavně oči a v nich pak touhu vidět nějakou naději na vysvobození. Stála jsem před nimi, sobě odporná, v lágrových hadrech a nohy v dřevácích jak přirostlé svou tíhou k zemi. A ta tíha ve mně a kolem mě byla prvním impulsem, abych začala tančit…“
Vysvětlení zcela zřejmé, „naděje na vysvobození“, právě to, aby „ženy dosáhly prostřednictvím kultury vědomé strategie přežití, se stala smyslem jejich existence v táboře,“ vysvětluje Pavla Plachá.
Divadlo i kresby
K dalším uměleckým aktivitám můžeme uvést básnickou tvorbu. Verše se vězenkyně učily nazpaměť a po válce byly knižně vydány. K autorkám patřila například studentka architektury Věra Fialová, Anna Kvapilová nebo Františka Věra Sojková.
Herečka, autorka divadelních her, spisovatelka a rozhlasová dramaturgyně Milena Balcarová-Fischerová v koncentráku napsala grotesku O nás a po nás a povídky. Nina Jirsíková je autorkou kreseb s doprovodným textem nazvaných Žurnálek. Jde o rádoby módní kresby s patřičnou dávkou ironie a sarkasmu:
„Skličující obraz dohola ostříhaného ‚přírůstku‘ (tedy nově deportované vězenkyně) v dlouhé pytlovité pruhované sukni s dřeváky na nohou. Následovala řada obrázků pro ‚náročnou‘ vězenkyni. Zkrať pytel, samozřejmě tajně, neboť je to přísně zakázáno. Přitáhni ho těsněji k pasu, k čemuž poslouží pár zavíracích špendlíků, sehnaných, kde se dá. Malým krejčovským trikem dej vyniknouti prsům a hned budeš podle módy a ženské sebevědomí se ti zvýší.“
Kulturou proti beznaději
Pro doplnění, v jakém prostředí mohla vznikat ironie, verše, obrázky a drobné umělecké výrobky, si připomeňme svědectví žen, které přežily Ravensbrück. Ve vzpomínkách uvedly:
„Museli byste vidět toto místo zaplněné ubohými bytostmi s oholenými hlavami, tak nepodobnými ženám. Jejich ruce, nohy a celé tělo – kosti potažené kůží, která je pokryta boláky ze špíny a hladu. Klopýtají v dřevácích po táborové ulici a z jejich očí lze vyčíst jen jedno: Mám hlad, dejte mi proboha najíst… Musili byste pocítit tu strašnou atmosféru, která visela ve vzduchu, atmosféru násilí, krutosti, sadismu a strachu.“
Není divu, že pro většinu vězněných žen bylo mimořádně obtížné udržet si zdravou mysl a nepropadnout beznaději. Právě v tom jim pomáhala kultura, jak vysvětluje Pavla Plachá: „Vězenkyně v ní hledaly, a také nacházely, duchovní hodnoty, které spoluvytvářely jejich život před internací. Upínání se k vlastní národní kultuře jim pomáhalo vydržet každodenní lágrovou realitu.“
