Země, která ztratí historickou paměť, je ohrožena bezprávím a nesvobodou, říká oceněný filosof Sigov
V pražské Knihovně Václava Havla ve středu večer přednese ukrajinský filosof Konstantin Sigov své Poselství z Kyjeva o Ukrajině a Evropě. Jde o jeho knihu, která poukazuje na to, jak sovětský režim stavěl na lži. A současné Rusko v tom podle filosofa pokračuje. V rozhovoru pro Radiožurnál Sigov varuje před pokusy vymazat dějiny.
Slovem genocida označujeme nejhorší myslitelný zločin, zabíjení většího počtu lidských bytostí. Zatímco cliocida je pokus vymazat z paměti dějiny.
Zapomenout na to, co se stalo. Klió byla v řecké mytologii múza, která střežila dějiny. Cliocida je vražda na historické paměti.
Vy jako Češi si pamatujete dobře rok 1968 a chováte to ve své paměti. To, co dělá Rusko, je systematická snaha vymazat z paměti svých obyvatel všechno to, co se stalo od Říjnové revoluce až do konce sovětského režimu. Zločiny, gulag - aby nikdo o tom nevěděl.
Snaha manipulovat s dějinami, vymazávat, přemazávat – je to něco typického pro ruské nebo sovětské prostředí?
Podstatný rozdíl spočívá v tom, že v Sovětském svazu se snaha vymazat paměť netýkala ojedinělých případů nebo jenom některých událostí. Byl to pokus o systematické přepsání, překroucení historie, vymazání z paměti. Tato praxe může být obecnější, ale v okamžiku, kdy ji provádí stát, způsobem systematickým... Něco takového je typické pro Sovětský svaz, kde se to dělalo sedmdesát let. A současný Putinův režim navazuje na tuto státní politiku.
Kde je ta hranice? V historii se skoro v každé válce legitimita ospravedlňovala takzvaně historickým nárokem, ať už reálným nebo méně reálným.
Clémenceau, francouzský prezident, po první světové válce řekl, že ať se bude říkat cokoli, rozhodně nebude možné říci, že to byla Belgie, kdo napadl Německo. Na tom vidíme, že je to otázka stupně a určitého všeobecného konsenzu: to, co lidé vědí, že se stalo, že není možné tvrdit pravý opak.
„Jediný způsob, jak se zbavit nadvlády lži, je, zbavit se toho režimu, který ji šíří.“
Konstantin Sigov (ukrajinský filosof)
Zde jsme svědky něčeho bezprecedentního. Od roku 2014, od anexe Krymu a ruské hybridní války na východní Ukrajině, jsou to výlučně ruské tanky a ruská vojska, která se nacházejí na území Ukrajiny. Žádní ukrajinští vojáci nejsou na území Ruska. Přitom Rusko tvrdí, že je to Ukrajina, kdo napadl Rusko. Nebo že je to Západ, kdo napadá Rusko. Ačkoli všichni vidí, že pravý opak je pravdou.
To až bolestně připomíná Orwellovu knihu 1984, kde iluze nahradila pravdu.
U Orwella je to tak, že na průčelí ministerstva pravdy je napsáno: Válka je mír. To, čeho jsme svědky, je snaha ruské propagandy ne snad něco ironicky pojmenovávat, nebo sarkasmus, ale je to státní mašinerie, která má za cíl úplně oblbovat obyvatelstvo Ruska, které je odkázáno pouze na státní propagandu a žije v naprosté izolaci. Je to snaha říkat pravý opak toho, co by jinak každý viděl zdravým rozumem, že tak není. Ale ti lidé, kteří žijí v naprosté izolaci a jsou vydáni napospas státní mašinerii, tomu uvěří.
‚Pravda nás osvobozuje‘
To je něco, co jsme zažívali v době studené války, rozděleného světa Sovětského svazu a jeho satelitů. Je možné se z toho nějakým způsobem vymanit?
Problém je v tom, že ta lež, která je šířena státní propagandou, je spjatá s násilím, s terorem a s hrozbami vůči vlastním občanům. Takže nejde jenom o to, že by občané nebyli dostatečně inteligentní a nedovedli si domyslet, kde je pravda. Ale mají strach – oprávněně, protože jsou odsuzováni k mnohaletým trestům vězení. Takže jediný způsob, jak se zbavit nadvlády lži, je, zbavit se toho režimu, který ji šíří.
Přišli kolegové z ruských galerií a ukrajinské umění jaksi vybrali. Bývá to i neorganizované, říká šéf muzea
Číst článek
Tím se zřejmě odlišuje ukrajinské obyvatelstvo od ruského. Síla, která mu dovoluje bojovat proti mašinérii lži, není jenom touha vidět a říkat, jaká je pravda, ale také skutečnost, že se Ukrajinci zbavili strachu. Nebojí se. To je podmínka, bez které to nejde.
Je to díky tomu, že lidé už mají za sebou zkušenost s bojem, ve kterém bylo potřeba se zbavit strachu – Majdan a obrana ukrajinského území. Zbavili se strachu z těchto důvodů, ale zároveň se cítí vázáni věrností vůči těm, kteří v těchto bojích už položili život. Aby pokračovali v boji.
Možná je Ukrajina paradoxně ve výhodě v tom, že si lidé svobodu vybojovali. Zatímco v zemích, jako je Česko, střední Evropa, Pobaltí, ten přerod proběhl mírumilovně. V lidech se možná objevuje strach zase z něčeho jiného. Je tady pořád hrozba, že se vrátíme k bezpráví?
Ano, myslím si, že pro ostatní země, které se osvobodily nebo osvobozují od sovětského panství, je jediný způsob, jak se zbavit toho područí – překonat strach z hrozby a být skutečně připraven, vybojovat si svobodu.
,Nakládali mistrovská díla, jako kdyby to bylo smetí.‘ Rusové z ukrajinských muzeí kradou tisíce artefaktů
Číst článek
Nás na Ukrajině například inspiruje postoj krymských Tatarů, kteří říkají: „Lze anektovat území, ale nelze anektovat lidskou důstojnost.“ Schopnost každého člověka stát zpříma, neustoupit a klást odpor – to je hradba, která je naprosto základní a schopná odolat náporu.
Také je důležité, že my v Kyjevě, na Ukrajině, máme dlouhou paměť. Uprostřed Kyjeva máme katedrálu, která je stará tisíc let. Můžeme se opřít o historické vědomí. V tomto smyslu nám pomáhá múza historie, kterou Řekové nazývali Klió. Hájíme ji nejenom pro Ukrajinu, ale i pro ostatní národy a země, jako je Česko, Evropa i další.
Historická paměť je věc, kterou by se mohly i západní státy obrnit proti „lákavým hrozbám hrozbám“ autoritářských vlád, neomarxismu a podobně?
Myslím si, že to, co nás osvobozuje, je skutečnost sama. Taková, jaká je. Zatímco o co se snaží totalitní režimy? Například když Stalin přerušil styky s Mao Ce-tungem, tak jeho existence a existence všeho, co bylo předtím, byla systematicky vymazána ze sovětských encyklopedií a všech pramenů. To je něco, co zotročuje. Zatímco pravda nás osvobozuje.
