Kvůli Židům se nebrečí. Křišťálová noc a příběh Maxe Mannheimera z Nového Jičína

Když v září 2016 zemřel šestadevadesátiletý Max Mannheimer, informovala o tom většina seriózních německých médií. Rodák z Nového Jičína přežil Osvětim a další nacistické likvidační tábory, dlouhá léta bydlel v Bavorsku a patřil k výrazným postavám německé veřejné debaty. Ještě v roce 2013 prováděl po někdejším koncentračním táboře v Dachau kancléřku Angelu Merkelovou.

Nový Jičín Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Max Mannheimer se svojí rodinou

Rodinu Maxe Mannheimera tvořil otec Jakob, matka Margarethe, Maxova žena Eva, sourozenci Erich, Ernst, Edgar a Käthe | Zdroj: Post Bellum

Vzpomínkám Maxe Mannheimera jsme se v Příbězích 20. století již před lety věnovali: vracíme se k nim v souvislosti s výročím nacistického pogromu, známého jako Kristallnacht, Křišťálová noc nebo také Noc rozbitého skla, která se odehrála 9. listopadu 1938. Max Mannheimer ji zažil právě v Novém Jičíně. Definitivně ukončila dosavadní život jeho početné rodiny.

Přehrát

00:00 / 00:00

Kvůli Židům se nebrečí. Křišťálová noc a příběh Maxe Mannheimera z Nového Jičína

Ke Křišťálové noci je třeba říct to nejdůležitější. 7. listopadu 1938 přišel na německé velvyslanectví v Paříži sedmnáctiletý mladík Herschel Grynszpan a několikrát vystřelil na devětadvacetiletého diplomata Ernsta vom Ratha.

Byl to atentát, spáchaný z osobního neštěstí: Grynszpan se narodil v Hannoveru v rodině polských Židů, ve Francii byl jako ilegální přistěhovalec, jeho rodiče patřili k dvanácti tisícům Židů, které nacisté okradli a v říjnu 1938 deportovali z Německa na polské hranice, kde pak vyhnanci živořili ve strašných podmínkách. Polsko je nechtělo přijmout.

Grynszpan měl pravděpodobně v úmyslu zabít německého velvyslance, ale nepoznal ho. Podle pohlednice, kterou napsal rodičům, propadal zoufalství, chtěl proti zacházení s Židy protestovat tak, aby svět jeho čin nepřehlédl. Po střelbě zatkla Grynszpana francouzská policie. Po čase byl předán do Německa, skončil v koncentračním táboře a jeho stopa mizí kolem roku 1942.

Max Mannheimer | Zdroj: Post Bellum

Ernst vom Rath podlehl zraněním 9. listopadu 1938 a jeho smrt se v Německu stala záminkou k širokému a organizovanému útoku proti Židům, který měl vypadat jako spontánní výbuch lidového hněvu. Týž den večer vystoupil nacistický ministr propagandy Josef Goebbels s promyšleným projevem, v němž vyzval k pomstě za Rathovu smrt.

Začátek pogromu

Ještě té noci začaly oddíly SA vyvolávat nepokoje, zapalovat synagogy a útočit na židovské obchody a domovy. Pojmenování pogromu je odvozeno od střepů z rozbitých oken. Lidé byli ponižováni, trýzněni, zatýkáni a zabíjeni.

K násilí a rabování došlo na všech územích, které Německo ovládalo. Na pogromu se podíleli členové různých nacistických organizací a jejich sympatizanti, probíhal také 10. listopadu a někde ještě o den později.

Vytlučená výloha židovského obchodu v roce 1938 | Zdroj: Post Bellum

Synagoga v Novém Jičíně, kde žil mladý Max Mannheimer, neshořela, protože poblíž stál zásobník plynu. Max ve svých vzpomínkách píše: „Moji synagogu vydrancovali. Zapálit nebo vyhodit ji do povětří bylo vzhledem k blízkosti plynojemu nebezpečné.

Modlitební knihy, svitky tóry a modlitební šály se povalovaly roztrhané na ulici. Kniha, která Židy roztroušené po celém světě udržovala dvě tisíciletí pohromadě, byla rozdupána.

Varhany nebudou již nikdy doprovázet naše písně o šábesech a svátcích. Už nebude žádný šábes, žádné svátky, žádné písně. Jen doma, pokud nějaký domov bude, zapálí matka v pátek večer šábesové svíce a otec pronese děkovnou modlitbu za chléb a víno,“ popisuje Max.

Během pogromu nacisté vypálili větší část synagog a židovských modliteben, po celé říši vyplenili a vyrabovali sedm a půl tisíce židovských obchodů. Interiér synagogy v Novém Jičíně byl zcela zničen, podle různých zpráv i zde dav vytloukl výlohy a poničil židovský hřbitov.

Synagoga v Novém Jičíně v roce 1906 | Zdroj: Post Bellum

Součástí pogromu se stalo i zabíjení, zemřelo devadesát až sto lidí, a rozsáhlé zatýkání. Přibližně 30 tisíc německých Židů bylo odvlečeno do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen.

Policejní jednotky napadeným lidem nepomáhaly, hasiči většinou nehasili hořící budovy a nacisté tvrdili, že Židé sami vyvolali spravedlivý hněv německého národa.

‚Zlostí kypící duše lidu‘

Max Mannheimer tomu ani tehdy nevěřil. Píše: „Ničivá akce nacistů byla oficiálně označena za akt pomsty ‚zlostí kypící duše lidu‘, za odpověď na zavraždění vom Ratha. To, že duše lidu kypěla ve třech zemích současně, bylo třeba připsat dokonalé organizaci příslušných činitelů.“

Také v Novém Jičíně se zatýkalo: „Před náš dům předjíždí otevřený policejní vůz. Sedí v něm židovští muži střežení policisty v zelených uniformách. Dva z nich jdou k nám nahoru. Otci se dostane vysvětlení, že je vzat pod ochranu, aby se mu něco nepřihodilo. Pravděpodobně vzhledem ke kypící duši lidu,“ popisuje.

Max Mannheimer v padesátých letech | Zdroj: Post Bellum

„Stojím vedle dveří. ‚Kolik je tomu klackovi?‘ ptá se policajt. Srdce mi hlasitě buší. Kdyby matka prozradila, kolik mi je, musel bych také do vězení. Ochrany se mi dostalo od matky, nikoliv od policie,“ uzavírá své svědectví.

Po pogromu museli Židé v celém Německu odstranit škody a uvést do pořádku ulice, přičemž nesměli uplatnit pojistné nároky. Podle článku na odborně-popularizačním webu holocaust.cz bylo navíc 12. listopadu rozhodnuto na poradě, jíž předsedal Hermann Göring, že oběti pogromu musí zaplatit pokutu ve výši jedné miliardy marek.

Zatčení lidé byli většinou propuštěni, s podmínkou, že odejdou do emigrace a jejich majetek propadne státu. Křišťálová noc bývá označována za jeden z mezníků v nacistické antisemitské politice: po pogromu byli Židé zcela zbaveni občanských práv a vyloučeni ze společnosti – a to byl významný krok na cestě k vyvražďování.

Poslední citát ze vzpomínek Maxe Mannheimera: „Židovské muže propustili z vězení. Museli podepsat prohlášení, že do osmi dnů opustí ‚říšské území‘ a už se nikdy nevrátí. To se také stane.

Max Mannheimer se svým Tatraplanem | Zdroj: Post Bellum

Otec jede do Uherského Brodu, rodiště mé matky. To město, proslavené kdysi Komenským, leží na jižní Moravě. Na gestapu musíme předložit k posouzení seznam věcí, které si bereme s sebou. Nakládá se stěhovací vůz.

Celníci, kteří na nakládání dohlížejí, se chovají korektně. Jsou to staří praktici z Říše, kteří svůj úřad zastávali pravděpodobně již za Výmarské republiky. Marie, naše česká služka, při loučení pláče. ‚Kvůli Židům se nebrečí,‘ říká stolařský mistr Jirgal, který rovněž bydlí v našem domě a na naše stěhování se dívá se škodolibou radostí.

Byly doby, kdy se k nám choval přátelsky. Jeho dcery Mína a Hildegarda si s námi hrávaly na dvorku. Možná, že kvůli Židům opravdu nikdo nepláče,“ uzavírá své vzpomínky Mannheimer.

Rodina opustila svůj domov 27. ledna 1939 a odešli do Uherského Brodu za otcem. O pár měsíců později okupovali Němci české země. V letech 1942 – 43 byla rodina deportována do likvidačních táborů. Tvořili ji otec Jakob, matka Margarethe, Max, jeho žena Eva, sourozenci Erich, Ernst, Edgar a Käthe. Přežili jen Max a Edgar.

Více se dozvíte v audiozáznamu Příběhů 20. století.

Max Mannheimer | Zdroj: Post Bellum

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme