Do války za Československo, nebo za Sověty? O otočkách v politice KSČ v předvečer světové války

KSČ se v době první republiky profilovala jako antisystémová strana, která je schopná a ochotná existovat i jako paralelní, napůl ilegální struktura. To jí dávalo v dobách po mnichovské dohodě v roce 1938 možnost se přizpůsobit potřebám odboje pružněji než ostatním stranám. Na druhou stranu instrukce, které v letech 1939 až 1941 přicházely z Moskvy, byly až do roku 1941 často vzdálené realitě protektorátního útlaku.

TÉMA PLUS Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Socha Klementa Gottwalda a busta Julia Fučíka v nové expozici litiny v Blansku | Foto: Ondřej Požár | Zdroj: CNC / Profimedia

Druhá polovina 30. let byla pro vztah československých komunistů a státu zlomová – KSČ se stala částečně státotvornou politickou silou, která v roce 1935 podpoří státní rozpočet, stejně jako Edvarda Beneše v prezidentské volbě.

Znamenalo to také, že KSČ začala uznávat prvorepublikovou demokracii natolik, aby v ní viděla přirozené prostředí pro svou existenci? Ano i ne.

Přehrát

00:00 / 00:00

Téma Plus Jana Sedmidubského mapuje otočky v politice KSČ ve 30. letech

Sílící fašistické tendence v Evropě, především v nacionálně socialistickém Německu, způsobily, že i českoslovenští komunisté začali takzvanou buržoazní demokracii – nebo demokracii parlamentní, abychom použili dnešní terminologii – považovat za menší zlo než fašistickou diktaturu. S pojmem fašistického československého státu v čele s ‚fašistickým prezidentem‘ Tomášem G. Masarykem ovšem špičky KSČ operovaly ještě počátkem třicátých let, v reakci na přitvrzování státu vůči extrémním politickým silám.

Když tedy Jan Šverma ohlásil v parlamentu v roce 1935 například souhlas KSČ s rozpočtem a výdaji na zbrojení, odklon od dosavadní protistátní politiky to nepochybně byl.

Opět – znamená to ale, že se po roce 1935 stala KSČ systémovou stranou? I zde je odpověď nejednoznačná, u řadových členů se o tom snad dalo mluvit, ale dlouhodobý mocenský cíl komunistů se v podstatě neměnil. A tím byla i nadále diktatura proletariátu.

„Stala se KSČ po roce 1935 systémovou stranou? Dlouhodobý mocenský cíl komunistů, diktatura proletariátu, se neměnil.“

Zároveň ale Kominternou vyhlášená taktika Lidové fronty umožnila komunistické straně táhnout ve druhé polovině 30. let s ostatními politickými stranami více méně za jeden provaz, alespoň pokud šlo o při obranu Československa.

Španělsko i Moskva

Hvězdná hodina pro KSČ začíná v roce 1936, kdy přes Prahu začínají proudit do španělské občanské války tisíce dobrovolníků – převážně komunistů, ale nejen jich. Tito dobrovolníci odcházeli tehdy už poměrně složitě přes Německo a Francii. Za všechna jména španělských dobrovolníků na republikánské straně zmiňme alespoň Františka Kriegla nebo Laca Novomeského.

Komunisté před 50 lety přijali Poučení z krizového vývoje. Ospravedlnili jím sovětskou okupaci i čistky

Číst článek

Pokud bylo Španělsko pro KSČ logisticky i propagačně dobře zvládnou kapitolou, potom zprávy ze samotné Moskvy zněly v té době naopak velmi zlověstně.

Od zavraždění leningradského stranického předáka Sergeje Kirova v roce 1934 postupně narůstají v SSSR čistky i justiční teror, přičemž rok 1937 byl v tomto směru vůbec nejhorší v sovětské historii.

Nemá smysl znovu popisovat, co se v SSSR těchto let dělo, suchá čísla jsou dodnes výmluvná: o život během této několikaleté éry přišlo na tři čtvrtě milionu lidí, přičemž za celou éru sovětského stalinismus se počet obětí (kromě obětí válečných) počítá na 43 milionu lidí.

Žádné pověry, žádné iluze

Doba konce 30. let je érou, ve které se rozdělí evropští intelektuálové na ty, kteří přes dočasné sympatie ke státu Sovětů postupně prohlédli podstatu východní diktatury, a na ty, kteří setrvají ve víře často až do konce svých dnů.

K těm prvním patřil francouzský spisovatel a dramatik André Gide, k těm druhým například český básník S. K. Neumann. Dodnes je známá Neumannova reakce na Gideovu knihu Návrat ze Sovětského svazu z roku 1936, ve které se Francouz skepticky vyjádřil k sovětské současnosti. Neumannova reakce nazvaná Anti-Gide aneb Optimismus bez pověr a iluzí byla nakvašená. Oponentům a obětem sovětského režimu vzkázal Neumann mrazivá slova plná pohrdání: Čert je vem!

Zažilo Československo pokus o ozbrojený převrat? ‚Připravovali jej, ale nevyšel,‘ připouští historik

Číst článek

Odraz procesů se objevil i v reakci Julia Fučíka, který napsal drtivou recenzi románu Jiřího Weila Moskva – hranice (tu můžete od 27. dubna 2020 poslouchat ve vysílání Českého rozhlasu Plus jako Radioknihu).

Podle svědectví literárního kritika Josefa Vohryzka vznikla ovšem Fučíkova kritika následovně: Weil a Fučík se znali a přátelili, a když Fučík dostal osobně od Klementa Gottwalda rozkaz přítelův román ve své kritice sepsout, dal si Fučík s Weilem schůzku v kavárně. Vysvětlil mu svůj úkol s tím, že Weil jistě pochopí, že to musí udělat. Weil pochopil a měl pro to i své osobní důvody: Fučík mu během Weilova pobytu v Sovětském svazu v roce 1935 zachránil život. Bez Fučíkovy přímluvy by se byl Jiří Weil nejspíš ze země Sovětů už nevrátil.

Stalinův triumf v září 1938

Rok 1938 a postoj KSČ a jmenovitě jejího předsedy Gottwalda znamenal pro komunisty výrazný krok vpřed – za mnichovské krize dokázala tato strana přesvědčit i řadu dosavadních tvrdých oponentů, že jsou partnerem pro obranu republiky.

Mimo jiné se v tomto smyslu vyjádřil i syn zavražděného ministra financí, národní demokrat Ladislav Rašín. A pověst o tom, že jedině Sovětský svaz byl ochoten a schopen přijít ohroženému Československu na pomoc, byla později v české kolektivní paměti hluboko zasazena bez ohledu na to, že prakticky byla v podstatě vyloučena.

Pochopil to i Edvard Beneš, ovšem do konce života se tak jako k mnoha jiným událostem k této možnosti jednoznačně nevyjádřil. Shoda historiků v dnešní době je pak zhruba na tom, že už od složité mnichovské hry stál Josif Stalin opodál, ale dokázal tuto situaci dokonale přetavit v morální výhodu.

Nechte imperialisty, je to jejich válka

Po Mnichově se KSČ ocitla v nezáviděníhodné situaci, jednak jí hrozil brzký zákaz vzhledem k tlaku Německa na v podstatě bezmocnou vládu druhé republiky. Na Slovensku přišel zákaz prakticky ihned, v české části Československa mohla strana jakž takž činit ústupová opatření do konce roku. Odcházelo se do ilegality, tentokrát už naostro.

„České vysílání Rádia Moskva vychvalovalo úspěchy sovětského zemědělství, zatímco všude kolem nás gestapo zatýkalo, mučilo a vraždilo.“

Jiří Pelikán

Zásadový postoj KSČ z mnichovského období ovšem během dalšího roku vyhasl, jako obvykle na rozkaz z Moskvy. S podpisem známé smlouvy o neútočení, tedy paktu Molotov-Ribbentrop, mezi Německem a Sovětským svazem ze srpna 1939 došlo k dalšímu zlomu v politice KSČ. V komunistickém tisku se válka prakticky až do června 1941 stala válkou nikoli za svobodu Evropy, ale konfliktem mezi imperialisty.

Jak později napsal Jiří Pelikán: „České vysílání Rádia Moskva (…) vychvalovalo úspěchy sovětského zemědělství, zvyšování počtu prasat a zemědělských strojů, zatímco všude kolem nás gestapo zatýkalo, mučilo a vraždilo soudruhy a vlastence. O tom však v moskevském rádiu nepadlo ani slovo.“

Vedení v exilu, pěšáci v boji

Díky moskevskému zázemí dokázala KSČ jako politická síla prakticky jako jediná z českých stran vyvíjet i v exilu cílevědomou politickou činnost. V prosinci 1943 pak podpis československo-sovětské spojenecké smlouvy vytvoří jednoznačný odrazový můstek pro tuto stranu pro poválečné časy.

Stranické elity, jmenovitě Gottwald, Václav Kopecký, Rudolf Slánský, ale například i přátelsky spolupracující nestraník Zdeněk Nejedlý dostali možnost odjet do Moskvy vzápětí po Mnichovu. Výjimkou byl Antonín Zápotocký, ten byl při pokusu dostat do Moskvy zatčen a zbytek války byl vězněn v koncentračních táborech.

Další část stranických předáků se přesunula do Paříže a později především Londýna.

Běžní řadoví členové KSČ hlavně mladší generace zůstali doma. A právě z těchto mladých komunistů se pak postupně vytvářela jednotlivá ilegální vedení KSČ, která byla stejně jako demokratický odboj decimována pravidelnými zásahy gestapa.

Nemálo komunistů skončilo během války v koncentračních táborech nebo na popravišti a památka těchto odbojářů byla postupně – s výjimkou Julia Fučíka – odsunuta tak trochu mimo hlavní pozornost. Jména jako Eduard Urx, Jan Zika nebo bratři bratři Synkové však patří nejen do historie KSČ, ale do historie celé země. A zaslouží si naši úctu.

Více se o dějinách KSČ dozvíte v audiozáznamu z vysílání Českého rozhlasu Plus.

Jan Sedmidubský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme