‚Když jsme utíkali přes hranice, byl už prezidentem Havel.‘ Přečtěte si příběh Rolanda Saumella Acosty

Na československých hranicích s Rakouskem a Západním Německem pochytala před rokem 1989 pohraniční stráž stovky lidí, kteří se pokoušeli dostat přes takzvanou železnou oponu. Jedním z posledních politických uprchlíků byl Kubánec Rolando Saumell Acosta s těhotnou manželkou Sárou a ročním synem Lumírem. Případ se odehrál po 17. listopadu 1989 – poté, co se komunismus v Československu zhroutil a Václav Havel byl zvolen prezidentem.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rolando Saumell Acosta s malým Lumírem v bytě Němcových | Zdroj: Post Bellum

V tuzemských národních podnicích pracovaly za takzvané normalizace tisíce Kubánců, kteří se dostávali do ČSSR v rámci hospodářských dohod s komunistickou Kubou.

Většinou dřeli šest dní v týdnu za tvrdých podmínek, úřady je posílaly na místa, o která čeští a slovenští dělníci neměli zájem, navíc jim kubánský státní aparát bral zhruba 60 procent platu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Když jsme utíkali přes hranice, byl už Václav Havel prezidentem. Příběh Rolanda Saumella Acosty, jeho rodiny a jeho přátel

V ČSSR měli ještě menší svobodu než českoslovenští občané, žili pod soustavným dohledem, hned po příjezdu jim byly odebrány pasy. Například v roce 1985 u nás v takovém postavení pobývalo zhruba 9000 Kubánců. Přesto byl pro mnohé z nich život v Československu lepší a přinejmenším z hlediska výdělku výhodnější než život doma.

Rolando Saumell Acosta se narodil v červnu 1963 v Havaně. Jeho otec byl lékař, vystudoval v New Yorku. Rolando se dostal do Československa v necelých osmnácti letech, padělal tehdy osobní dokumenty a mimo jiné se udělal starším, aby mohl opustit Castrův „ostrov svobody“, kde podle svých slov „neměl žádnou budoucnost“.

Na Kubu se vrátit nechtěl

Pracoval ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) v továrně Svit, ale jelikož měl talent na jazyky, naučil se česky a začal pracovat jako tlumočník pro kubánskou ambasádu. Získal tím lepší postavení a mohl například žít s manželkou Sárou (rovněž Kubánkou) a synem Lumírem, který se narodil v září 1988 – Kubánci běžně nesměli uzavírat sňatky, rodičovství znamenalo povinnost vrátit se domů.

Rodný list syna Lumíra | Zdroj: Post Bellum

Současně z práce tlumočníka vyplývala znalost všemožných „utajovaných skutečností“ (řečeno policejní hantýrkou), a tudíž i pozornější dohled ze strany kubánské tajné policie.

Když se v listopadu 1989 zhroutil v ČSSR komunismus, museli se Kubánci rychle vracet domů. Rolando Saumell Acosta chtěl zůstat, později se rozhodl, že by raději odjel do USA, kde měl příbuzné.

V Československu však tehdy nebylo možné požádat o politický azyl, ještě ani neexistoval azylový zákon. Rýsovala se jediná možnost, jak se návratu na Kubu vyhnout: dostat se do Německa nebo do Rakouska a žádat o azyl na Západě. To nebylo jednoduché. Rolando, Sára ani Lumír neměli doklady a nevěděli, jak překročit hranice.

Rolando Saumell Acosta u Dany Němcové | Zdroj: Post Bellum

Zadrženi na hranicích

Rolando se tehdy přátelil se stejně starou Miriam Florianovou (dnes Prokopovou), která s Kubánci pracovala jako úřednice, a s jejím nastávajícím Jiřím Prokopem. Protože se Rolando bál o život (jeho kubánský kamarád se zúčastnil jedné z listopadových protikomunistických demonstrací, jeho fotografie vyšla v novinách a poté zmizel), vymysleli společně s Prokopovými, že se přes již děravou „železnou oponu“ vydají pěšky.

Miriam Prokopová | Zdroj: Post Bellum

Jiří Prokop se předtím obětavě vypravil na ambasády USA v Praze a ve Vídni – a zjistil, že jiná cesta není.

Hranice do Rakouska se pokusili přejít u Valtic na jižní Moravě – bylo to 31. ledna 1990. „V noci jsme se plížili polem, Rolando se Sárou táhli Lumíra, kterému bylo něco přes rok a tašku se základními potřebami. Sára byla navíc těhotná,“ vzpomíná Miriam Prokopová.

Její muž si pro tu příležitost obstaral pákové nůžky: „Nebylo to jednoduché. Malý Lumír celou cestu brečel, vždycky jsme kus šli, zalehli a zase šli. Přestříhal jsem těmi nůžkami dráty, jenomže se spustila bezpečnostní signalizace a vzápětí se objevili vojáci. Tak jsem jen zavolal: Jsou tady děti, nestřílejte,“ říká Jiří Prokop.

Jiří Prokop | Zdroj: Post Bellum

Vše se dělo několik týdnů poté, co nový československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem slavnostně přestříhali hraniční dráty a dali tak najevo, že „železná opona“ už oficiálně přestala existovat.

Pomohla poslankyně

Uprchlíci byli tehdy zatčeni, nicméně major pohraniční stráže se k nim prý choval slušně (Rolando vzpomíná, že se mu vyznal z obdivu k Fidelu Castrovi). „Snažil jsem se toho důstojníka přesvědčit, aby nás prostě nechal odejít do Rakouska,“ vypráví Jiří Prokop.

David Němec a Dana Němcová v roce 1989 | Zdroj: Post Bellum

„A snad by to i udělal, ale na drátech ještě byla funkční signalizace a už si pro nás jela ještě existující Státní bezpečnost. Přece jen už ale byly nové poměry, čili nás nezatkli, jen sepsali protokol a přikázali, abychom se vrátili domů. To jsme ovšem neudělali a jeli jsme všichni v noci vlakem do Prahy k Daně Němcové. Díky tomu protokolu měli Rolando a Sára v ruce alespoň nějaký úřední dokument.“

K psycholožce, disidentce a v té době už také poslankyni federálního parlamentu Daně Němcové, na kterou měli spojení od přátel a příbuzných, dorazili k ránu. „Vzpomínám si na to dobře,“ říká Dana po třiceti letech: „Ti moravští manželé pak odjeli zpátky domů a Rolando se Sárou a Lumírem zůstali u nás v bytě v Ječné ulici, bydleli tam několik dní. Snažili jsme se najít způsob, jak jim pomoci.“

Rolando Saumell Acosta dnes, foto přes skype | Zdroj: Post Bellum

Život na Floridě

Nakonec se jejímu synovi, výtvarníkovi Davidu Němcovi, podařilo domluvit přes známé s tehdejším ministrem vnitra Richardem Sacherem, že zajistí odvoz Rolandovy rodiny: „Přijelo takové vojenské terénní auto, nasedli do něj Kubánci s mámou, která uměla německy, a jeli na rakouské hranice. My jsme si s kamarádem Vláďou Vojákem půjčili bratrova trabanta a dělali jsme doprovod, abychom mámu odvezli zpátky.“

Na konci cesty se ovšem ukázalo, že na hraničním přechodu není nic předjednáno, muži z ministerstva vnitra Rolandovu rodinu těsně před hraničním přechodem jednoduše vysadili a oznámili, že dál musí jít uprchlíci bez pasů pěšky.

Nakonec se do Rakouska přece jen dostali, ale jen díky odhodlání a vytrvalosti Dany Němcové, která přesvědčila rakouské úředníky (a čelila přitom obvinění, že je „převaděčka“). Rolando, Sára a Lumír museli do uprchlického tábora, nicméně po různých peripetiích získali politický azyl.

V Rakousku se jim narodila dcera Jerry Lee. Všichni dnes žijí na Floridě a s Rolandem jsme se nedávno spojili přes skype – ještě pořád umí česky a považuje Čechy nebo spíš Moravu za svůj domov. Víc se dozvíte, když si pustíte Příběhy.

Adam Drda, Jitka Andrysová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme