‚Prosím vás v zoufalé naději o pomoc.‘ V květnu 1945 lidé psali do rozhlasu s nadějí, že najdou blízké

V Československu zní poslední výstřely druhé světové války. Praha ještě nestihla rozebrat barikády a pohřbít své padlé z dramatických dnů povstání. I když bude rozhlas s květnovými událostmi roku 1945 spojován především s hlasy, které v posledních dnech války volaly o pomoc, už 10. května se začíná psát další slavná rozhlasová kapitola.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dopisy posluchačů s poznámkami hlasatele F. K. Zemana | Zdroj: Archiv Českého rozhlasu

Svět slaví první dny míru, ale dramata války zdaleka nekončí. Přes 13 milionů Evropanů patří k takzvaným displaced persons, k vymístěným osobám. Začíná repatriace, tedy gigantická mezinárodní akce, která má pomoci lidem dostat se domů z míst, na kterých se ocitli nedobrovolně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý dokument

Ať už jako vojáci, uprchlíci, nuceně nasazení nebo vězni. Hladové zástupy lidí se posouvají po rozbitých silnicích, statisíce vězňů na pokraji života a smrti čekají v osvobozených koncentračních táborech. 

Na rozhlasových vlnách

Železniční koleje jsou přerušené, nejdou telefony, silnice a mosty zničené. Jediné, co bez problémů překonává tyto překážky, jsou rozhlasové vlny. Už první hodiny po podepsání kapitulace je jasné, že rozhlas bude v následujících týdnech důležitým prostředníkem pro předávání informací. 

Do rozhlasu v Praze, ale i v Brně, Plzni a Ostravě denně míří stovky lidí a žádají o pomoc. V jejich prosbách se opakují slova: hledám, pohřešuji, podejte zprávy. Vzkazy jsou zapisovány na malé lístky a ihned odnášeny do hlasatelny. Na rozhlasových vlnách se objevují tisíce jmen pohřešovaných, ale i těch, kteří dávají rodinám šťastnější zprávu: jsme živí.

Zprvu jen dva fungující telefony přijímají informace a úpěnlivé prosby z domova i ze zahraničí. Do toho volají nemocnice, že potřebují krev a dobrovolníky pro přenos raněných. Praha potřebuje truhláře na výrobu rakví pro padlé při povstání.  

Na rozhlas se začínají obracet i instituce, především Repatriační odbor Ministerstva ochrany práce a sociální péče, který organizuje návrat statisíců československých občanů domů a více než milionu cizinců přes naši republiku. Je to logické, jsme srdcem Evropy, kde železnice ještě funguje.

Nádraží se plní repatrianty, mnohým je třeba poskytnout rychlé ošetření. Červený kříž hledá zdravotní sestry, shání léky a potraviny. Ale co je nejvíc třeba: pohonné hmoty a autobusy. Rozhlas vyzývá ke sbírce benzínu a jménem repatriačního odboru prosí o zapůjčení aut. Úspěšně. Zachrání to stovky životů. 

Autobusy z Buchenwaldu

Repatriačního vysílání se ujímá zkušený rozhlasový redaktor F. K. Zeman, který řídí tým písařek a hlasatelů. Sám také některé zprávy hlásí a uvádí. 12. května usedá k mikrofonu a čte emotivně laděný úvod repatriačních zpráv: 

„Naši milí posluchači. Dostáváme od vás tisíce dopisů a ze všech sil pomáháme hojit tisíce bolestí. Jsme s vámi se všemi, kteří jste obklopeni temnem starostí, a chceme pomoci. Konáme zde svou službu a splácíme tak svůj dluh rozhlasu a těm, kteří za něj obětovali své životy.“

Esesáci vraždí české lidi, ozvalo se z éteru volání o pomoc. Před 74 lety se rozhlas snažili obsadit nacisti

Číst článek

Z repatriačního vysílání sice neexistuje žádný zvukový záznam, ale přesto víme, jak vypadalo. V Archivu Českého rozhlasu jsou uloženy kartóny s autentickými texty vysílání z těchto dnů. Tehdy je měli v rukou hlasatelé a přímo z nich zprávy četli. Obsahují informace i zoufalé otázky plné naděje.

Na strojopisu textů jsou poznámky psané zeleným inkoustem. Tak s mnoha vykřičníky píše F. K. Zeman instrukce na zprávy, které mají být zařazeny do vysílání bezodkladně. Hlaste ihned! Opakujte třikrát!! 

„Pozor! Dostali jsme zprávu ze Slaného, že autobusy z Buchenwaldu projíždějí městem a v nejbližších hodinách přijedou na Vítězné náměstí v Praze Dejvicích!“

„Šternová Irena, narozena 1894 v Luňanech, byla odvlečena do Terezína. Transport AAB 882 odjel někam do Polska, od té doby není zpráv…“ 

„Dnes kolem 13. hodiny přijede na nádraží Brno-Židenice výprava Sokolů, kteří byli vězněni v Německu a dojeli z Lipska do svých domovů. Do Brna jedou Oldřich Hlavica, Bořivoj Pospíšil, Jan Petrák, Jan Šenkýř, Cyril Válek…“

„Voláme ženy, které byly Němci zahnány do Schwerinu. Vraťte se do Ravensbrücku, kam jsou poslány autokary, které vás dopraví do vlasti. Pospěšte si, vozy odjíždějí již zítra!“ 

VIDEO: Boj o rozhlas si na Vinohradech připomněli pamětníci i politici

Číst článek

V prvních dnech čtou hlasatelé zprávy v pořadí v jakém přicházejí do rozhlasu. Později jsou rozdělovány na zprávy pátrací, na informace o přijíždějících transportech a na ty nejsmutnější, tedy zprávy o mrtvých. 

Najděte toho lumpa!

Korespondence se v rozhlase třídí na listy obsahující informace pro vysílání. Ty další jsou předány Repatriačnímu odboru. Tak putoval i dopis Marie Bednářové ze září 1945 psaný kostrbatým písmem. K němu je přiložená fotografie manželů Bednářových. 

„Prosím vás v zoufalé naději o pomoc. Jsem žena dělníka Johana Bednáře vyslaného na práci do Říše, ale on se mi nechce vracet. Je to táta 3letého chlapce. Všichni z Gmündenu jsou doma, ale ten náš chce být od nás pryč pro ruské děvče, které v Rakousku poznal. Jaký to je pořádek na světě – Čech v Rakousku, kde si dělá, co chce, a já musím obtěžovat úřady, aby mně toho hejska poslali domů, aby živil rodinu a nedělal po světě ostudu! Prosím vás snažně, najděte toho lumpa! Ať se o nás stará a nechá tu Rusku. S nadějí Marie Bednářová Klikov.“ 

Na zadní straně dopisu je rukou dopsaná poznámka repatriačního úředníka: Proveďte ihned repatriaci Johana Bednáře z Gmündenu! 

Pražské povstání narušilo obranné plány milionové německé armády, boje v Evropě zkrátilo o týden

Číst článek

Poválečné Československo bylo zemí, přes kterou prošlo téměř 1 200 000 zahraničních migrantů. Pro ty musely naše úřady na základě mezinárodních smluv zajistit na našem území dopravu, nejnutnější stravu a ubytování. Do Československa se po válce vrátilo kolem 700 000 našich občanů.

Součástí repatriační akce bylo i pátrání po osobách – živých i mrtvých. Prioritu mělo pátrání po dětech, které byly zavlečeny do zahraničí. I když mnohé z nich mluvily už jen německy a žily už pod jinými jmény, přesto jich naši pátrací důstojníci vrátili rodinám několik stovek. 

„7. července 1942 byli odvlečeni z dětské německé kliniky vnoučata kancléře Šámala Jiří a Alena. Děti byly odvezeny neznámo kam. Vyzýváme všechny četnické stanice, národní výbory i občany, aby po obou dětech pátrali a podali zprávy k nám do rozhlasu.“

„Hledáme 3 dcery: Marii, Evu a Zoru po Ing. Hrubém, zastřeleném v Praze 5. 6. 1942.“ 

Zprávy složené jen z několika slov, ale cítíme za nimi osobní a rodinné tragedie. Dramata, která se vejdou do jednoho řádku. Tak silné bylo vysílání Československého rozhlasu v poválečných měsících roku 1945. Vysílání, které se stalo součástí mnoha životů i historie této země. 

Bronislava Janečková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme