Víme všechno o tragédii Ležáků? ‚Historici ano, ale je třeba informovat veřejnost,‘ říká historik Kyncl
Malá východočeská obec Ležáky se stala obětí pomsty nacistů po útoku našich parašutistů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Postihl ji stejný osud jako Lidice. Byli zavražděni všichni muži, všechny ženy a téměř všechny děti. Po dlouhá desetiletí byly ale Ležáky a jejich tragický osud upozaďovány.
Právě ve východních Čechách na Pardubicku, v obcích okolo Ležáků, vznikla jedna z odbojových skupin. Jmenovala se Čenda. Sdružovala místní lomaře z okolí, bývalé vojáky a patrioty, ale také členy protektorátního četnictva. Uveďme alespoň některá jména: strážmistr Karel Kněz, nájemce lomu František Vaško, majitel mlýna Jindřich Švanda.
„Lidé se snažili získávat informace ze zahraničního rozhlasu, tajně získávali i zbraně nebo trhaviny. Na počátku roku 1942 sem přišli parašutisté z Velké Británie (skupina Silver A) a odbojová skupina Čenda jim pomáhala přežít,“ vysvětluje historik Vojtěch Kyncl.
„Heydrich bezprostředně po svém nástupu vyhlásil první stanné právo, jsme v září roku 1941, a po útoku na Sovětský svaz nacisté potřebovali klidné území pro zbrojní výrobu. Taktika vůči dělníkům v protektorátu byla, že je začal podporovat. Na straně jedné se začala zvyšovat výrobní produkce, na straně druhé pokračovaly odbojové skupiny – jako Čenda –, a proto ono bylo stanné právo vyhlášeno,“ dodává.
Mrtvoly vlevo, vpravo, na hromadách. Zapomenout nemáme právo, říká přeživší z koncentračního tábora
Číst článek
Poslední zpráva do Londýna
Hrdinství a statečnost parašutistů jsou dodnes obdivovány, ale „bez pomoci domácího odboje neměli vůbec žádnou šanci na přežití a i dnes víme, že 95 procent všech parašutistických výsadků skončilo smrtí,“ vysvětluje Kyncl. „V osadě Ležáky působil parašutistický výsadek Silver A, našel zde úkryt pro vysílačku Libuše, klíčové zařízení pro komunikaci s londýnským exilem. Dokonce prostřednictvím této stanice přišel pokyn k atentátu na Heydricha,“ vysvětluje.
Po udání Karla Čurdy - jednoho z parašutistů - zahájili 17. června 1942 na pražském gestapu nacisté akci proti parašutistům. V sobotu 20. června byla najednou zatčena velká skupina pardubických odbojářů. Zatýkání pokračovalo a ve středu 24. června přišly na řadu samotné Ležáky.
Obec byla vypálena, 33 ležáckých obyvatel popraveno, nejmladší oběti Heleně Skalické ještě nebylo 16 let. Ze 13 dětí jich bylo 11 zavražděno v plynových vozech v polském Chełmnu.
Do Londýna o tom přišla také zpráva. Byla to poslední depeše, kterou parašutista Jiří Potůček odeslal: „Ležáky u Vrbatova Kostelce, kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici i sebe. (…) Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví. (…) Příští vysílání 28. června 1942.“ Žádné další vysílání už ale nebylo, také Jiří Potůček byl zabit. Ironií bylo, že českými četníky. Ostatně také oni po válce stáli před soudem…
Ležáky neobnoveny
Po skončení války Ležáky nebyly obnoveny. Srovnání se nabízí s Lidicemi, ale tam se vrátilo zhruba 140 lidických žen, kdežto do Ležáků pouze hrstka původních obyvatel, a tak nebylo pro koho obec obnovit.
V 60. letech se Ležáky dostávají do hledáčku světové veřejnosti. „Byl dopaden Adolf Eichmann – hlavní představitel a zosnovatel holocaustu, a právě on se podílel na vraždě ležáckých a lidických dětí. V jeho obžalobě byly tyto děti jedinými jmenovanými konkrétními oběťmi z těch milionů, za které byl zodpovědný. A došlo také k uzákonění nepromlčitelnosti nacistických zločinů,“ vysvětluje Kyncl.
Dodejme, že Eichmann samozřejmě tvrdošíjně popíral jakékoliv povědomí. Ale vyšetřování se rozběhlo také dalšími směry, ať to bylo ve Spolkové republice Německo, Rakousku, Brazílii a v Německé demokratické republice. Někteří z pachatelů byli dopadeni a někteří dokonce odsouzeni.
Umlčování kvůli západnímu odboji
V Československu byla situace v poválečném období vůči Ležákům přinejmenším zvláštní. Obnovit obec vlastně nebylo pro koho, došlo k otevření muzea a pietní místem byla obec prohlášena v roce 1978, v roce 1995 pak národní kulturní památkou.
Přesto bylo zcela zřejmé, že jisté umlčování „ležáckých“ souviselo právě s připomínkou západního odboje. A to v období socialistického Československa patřilo k tématům, která neměla existovat.
Otázkou zůstává, zda už dnes víme všechno o tragédii Ležáků i následujících desetiletích? „Jako historici jsme již naprostou většinu dokázali odhalit. Ovšem nyní je třeba představit poznatky co nejširší veřejnosti. A bohužel, strojovna i lom se staly soukromým vlastnictvím. Sice bychom přivítali, kdyby se staly součástí expozice a prohlídek, ale to již není možné,“ shrnuje historik.
Pořad Víme všechno o tragédii Ležáků?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem byl historik Vojtěch Kyncl.
