Rodiče se mi vrátili v mých dětech, říká poslední z lidických žen Jaroslava Skleničková
Před osmdesáti lety nacisté vyhladili obec Lidice v reakci na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jaroslava Skleničková, poslední z lidických žen, vzpomíná v rozhovoru pro Radiožurnál na tragické události i na svou rodinu.
Smí se říct váš věk?
To se radši ani neptejte. Já bych radši udělala stojku, pak by to bylo 69.
Poslechněte si celý rozhovor s poslední žijící lidickou ženou Jaroslavou Skleničkovou
Platí pořád váš plán dožít se stovky?
Já to neovlivním. Ale rozčílím se, jestli budeme mít blbého prezidenta. Teď se zamyslete a správně volte demokracii.
Vy jste byla poprvé po válce v Lidicích na velké tryzně desátého června 1945…
Tam byla udělaná označená tribuna a koukali jsme na hrob. Pořád jsem tátu hledala, ale pak jsem si řekla: táta ale v hrobě není.
Co to pro vás znamenalo dál?
Já jsem se nemohla vzpamatovat. V lágru jsem věděla, co mám udělat, aby maminku neodvedli…
Ale vlastně v tom svobodném životě to pro vás najednou byl problém?
Jo. Šestnáctého srpna už jsem nastoupila do zaměstnání. Místo abych šla z práce domů, šla jsem do ulic. Zamyšlená jsem šla pod chodníkem, protože my jsme nesměli stoupnout na chodník, když někdy nepřijelo auto do tábora ve Fürstenbergu, kde jsem pracovala.
Kdyby Heydrich mohl další tři roky vraždit, obětí bychom se nedopočítali, obhajuje atentát historik
Číst článek
Když jste šli z lágru ven, tak jste museli, jako méněcenní lidé, jít nikoli po chodníku, ale po silnici?
No, jo. Ale teď jelo auto a nějaká holka uhnula na chodník a už na ni řvala esesačka: „Co si to dovolujete, to je pro lidi!“ Tam jsme nebyli lidi, ale číslo.
Ale po Praze, občas tedy podvědomě, jste pod chodníkem chodila po práci proč?
Protože jsem hledala tatínka. Já jsem říkala, on nás taky hledá, tak abychom se našli. Mně se rodiče vrátili v mých dětech. Jitka je šikovná jako maminka, ta mi někdy ušila šaty, a Honza, ten o mě pečuje tak, jako pečoval táta.
Když mi bylo pět let a já se obrátila na tatínka, že bych chtěla koloběžku, řekl: „Tak já ti ji koupím.“ U nás v rodině byla jenom legrace, fakticky.
Seděli jsme u stolu, byl tam řízek a naše máti četla, protože ona jindy neměla čas. A náš táta na mě takhle mrknul, polovinu řízku měl snědenou, a hodil si mámin řízek na svůj talíř. A máti jedla a chtěla si vzít také maso a povídala: „To už jsem to snědla nebo co?“ A on jí povídá: „Kdybys nečetla, tak bys věděla, co máš na talíři.“ Já se rozřehtala!
S jakými pocity jste si vy, paní Skleničková, připomínala osmdesát let od atentátu? Měla jste na ně někdy zlost?
Na koho?
Vaška z Lidic chtěli převychovat v německých dětských domovech. Skončil zmrzačený
Číst článek
Na Gabčíka a na Kubiše, že zabili Heydricha.
Ne, na ty ne. Já se chodila dívat na Václavák, jak u Bati byla aktovka, kolo a balonový kabát. Já jsem si říkala, že takový baloňák má také náš táta, tu aktovku taky a to kolo mám já taky. Kdo to může poznat? Říkala jsem si – Ježíši, ať je nenajdou! Ať ti kluci ještě odletí! Já jim držím palce, jen ať je nechytí.
Nastěhovala jste se do obnovených Lidic až na počátku osmdesátých let, když jste šla do důchodu. Našla jste někdy v obnovených Lidicích v těsné blízkosti pietního území za neustálého cinkajícího provozu sousedů, kteří chodí na návštěvu, opravdový domov?
Ale jo. Zvykla jsem si tady. Pozvala jsem si tady pak jednou kamarádky ze školy, uvařila jsem jim bramboračku a škvarkové placky k tomu. Hrozně jim to chutnalo. Ony se mě pak ptaly: „Prosím tě, jak tady vedle toho můžeš bydlet?“
A já povídám: „Děvčata, když jsme opouštěli Německo, v Drážďanech nebyl jediný barák, tam trčely jen komíny. Dneska Drážďany existují a myslíte, že tam nebydlí lidi? A třeba zrovna ti, co tam měli své baráky? Tak bydlí v novém, no – ale bydlí tam. A já nebydlím v Lidicích, já bydlím mimo.
Těsně vedle těch původních samozřejmě… Mně se zdá, že vy jste nátura, která se hodně dívá dopředu. Ať se podaří ta stovka za pár let a ať jste zdravá. Děkuju vám!
Jo, prosím, ale to mi dá ještě hodně práce.
A ať vás nerozčílí ta prezidentská volba.
Pamatujte si – dobře volte! Ať žije demokracie!
