Lidické děti hledala i Státní bezpečnost, zřejmě kvůli propagandě. Nenašli nikoho, shrnuje historik
Většina lidických dětí zahynula v plynových komorách, některé se „ztratily“, několik z nich se vrátilo domů. S koncem války tak bylo potřeba nejen trestat válečné zločince a kolaboranty, ale hledat oběti. Oficiálně bylo pátrání po lidických dětech ukončeno v roce 1948, v roce 1967 se začalo hledat znovu – už pod vedením Státní bezpečností. Těm ale šlo už o něco jiného – o zneužití dětí v komunistické propagandě a mezinárodních vztazích.
V středočeské obci Lidice žilo před válkou kolem 500 lidí – pak ale přišel 10. červen 1942. Zběsilost nacistů, kteří pátrali po těch, kteří zabili protektora Reinharda Heydricha, vyvrcholilo vypálením vesnice, zavražděním mužů. Ženy a děti byly odvezeny do tělocvičny kladenské reálky.
Nejmladšímu dítěti bylo 16 dnů, nejstarší ženě 88 let. Děti absolvovaly speciální prohlídku, podle které důstojníci SS vybírali ty, kteří se jim „hodily rasově“.
Vyhlazení Lidic přežilo několik dětí, po kterých ovšem během druhé světové války zmizely stopy
„Do Lovosic bylo posláno 88 dětí, odtud pak do Lodže, kde žily v otřesných hygienických podmínkách. Sedm z nich bylo vybráno k ,poněmčení‘, zbytek byl 2. července poslán do tábora Chełmno, které leží 70 kilometrů od Lodže. Děti šly pravděpodobně ihned do plynové komory,“ popisuje historik Jiří Plachý.
A dodává: „Těhotné ženy byly v tajné porodnici v pražské Dykově ulici, nově narozené děti byly předány pod smyšlenými jmény do dětského domova v Praze-Krči.“
S koncem války začalo hledání lidických dětí, také se propojily různé týmy. Historik Plachý k tomu říká: „V prvních poválečných měsících vypadalo pátrání nadějně, v Praze bylo nalezeno několik dětí a pátrání pokračovalo i v cizině… V Německu a Rakousku bylo postupně vypátráno devět z nich, většinou už žily v rodinách. Poslední lidické dítě se vrátilo až v roce 1947, jmenoval se Václav Zelenka.“
1967: Obnovené pátrání
Oficiálně bylo státní pátrání ukončeno v roce 1948, ale snahy o nalezení nekončily. Historik Vojtěch Kyncl v knize Lidice píše: „Zprávy o nahlášených dětech z Lidic přicházely po celá 50. a 60. léta z bývalých sudetoněmeckých oblastí.“
Pátrání StB začalo na základě „informací z druhé ruky“, jejich cesty vedly do Rakouska a tehdejšího západního Německa. Po několika letech podal vyšetřovatel František Svoboda svým nadřízeným zprávu, ve které uvádí:
„Vzhledem k tomu, že v současné době jsou lidické děti už dospělé osoby, žijí samostatně, mají své rodiny, nebylo by účelné – vzhledem k lidickým ženám, které své děti dosud postrádají –, získané poznatky o pohřešovaných šetřit do konce, nebo je uvádět veřejnosti.“
‚Kde jsi, holčičko?‘ Deníky z Lidic připomínají, že za pomníky jsou skuteční lidé, líčí reportérka
Číst článek
Z textu není zřejmé, jestli pouze nechce „drásat rány“, nebo se původní informace nepotvrdily a Státní bezpečnost nic nezjistila. Podle historika Plachého ale agenti chtěli využit děti v rámci mezinárodních vztahů, což by mohl potvrzovat i dokument Československé vládní komise pro stíhání válečných zločinců z roku 1967.
Tam se píše: „Zvláštní pozornost musí být věnována prošetření zločinu na dětech a ženách z Lidic – germanizační politika – a odhalení zhotovitele odpovídajícího nacistického zákonodárství. Tyto materiály jsou pro 1) propagandistickou a publicistickou práci, 2) pro společné akce ČSSR proti neonacistickému vývoji v západním Německu a 3) k zahájení juristických opatření.“
Hledání lidických dětí na konci 60. let celkově úspěšné nebylo, shrnuje historik Plachý:
„Státní bezpečnost k této specifické problematice přistupovala bez jakékoli invence a teoretické průpravy zaměstnanců. Například kapitán Svoboda, který byl pověřen vyšetřováním, byl vyučeným strojním zámečníkem a před přidělením do oddělení byl řadovým příslušníkem kontrarozvědky. Domnívám se, že prvořadým úkolem této součásti Státní bezpečnosti bylo hledat propagandistické kauzy, které by mohly být využity v tisku.“
Celý pořad si poslechněte v audiozáznamu.
