Nezískáme poučení z toho, že si budeme černobíle ukazovat na hrdiny a na zločince. Udání lidické ženy nesnižuje utrpení ostatních obětí lidické tragédie, nemůžeme ho ale zamlčovat – říká historik Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Lidice 21:53 2. června 2020 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Na Floriánském náměstí před Státním okresním archivem v Kladně jsou uložené dokumenty, ve kterých se píše o osudu Štěpánky Mikešové. Za druhé světové války žila v Lidicích, její jméno ale na seznamu obětí lidické tragédie chybí. Mikešovou (rozenou Löwingerovou) – ženu židovského původu – zatkli četníci 2. června 1942 a vzápětí ji předali kladenskému gestapu. Důvod? Udala ji její domácí. Na osud Mikešové upozornil před časem historik Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd, se kterým natáčel Radiožurnál.

Máme před sebou policejní přihlášku z 1. srpna 1941 Štěpánky Mikešové Löwingerové. Co všechno z ní můžeme vyčíst?
Policejní přihláška obsahuje informace o tom, kde v Lidicích žije. Tedy, že je v domě číslo 93 u manželů Doležalových. Je zde podepsán i majitel domu Josef Doležal. Jsou zde uvedena jména jejích rodičů. Je zde také kolonka, ve které je uvedeno, jestli je dotyčná židovkou. A je zapsáno nikoliv – tedy ne. Tyto údaje měli četníci mít podle mých kritiků (viz box na konci článku, pozn. red.) k dispozici. Ovšem my víme, že to není pravda. Policejní přihlášky byly umístěny na obecním úřadě. Nikoliv v buštěhradské četnické stanici.

Takže oni sami neměli žádný důvod, aby pátrali po této osobě. A není žádný dokument, který by vůbec jakýmkoliv způsobem vyvracel důvěryhodnost vyprávění a svědectví četníků. A zajímavé na té přihlášce je, že nahoře nad nadpisem je napsáno Hroznová Lhota, Morava, okres Veselí. To je přeškrtnuto. Potom je tady pomlčka Břeclav. Zdá se, že tuhle policejní přihlášku držel četník, když 2. června 1942 došel na obecní úřad ke starostovi Hejmovi v Lidicích, a telefonicky si ověřoval informace z této policejní přihlášky a dopisoval je ručně přímo na tento dokument. V srpnu 1941 musely být vyhotoveny nové policejní přihlášky u většiny obyvatel protektorátu.

Problém není v nepříjemných pravdách, ale ve špatné interpretaci, soudí nový ředitel Památníku Lidice

Číst článek

Jak dlouho se tedy Štěpánka Mikešová ukrývala u manželů Doležalových?
Ukrývala se u Doležalových už od roku 1939 pouze papírově, protože obyvatelé ji znali. Docházela do jejich domácností, poslouchala s nimi zahraniční rozhlas, znala podle zápisu i některé další tajnosti těch jednotlivých domácností. Ovšem Štěpánka byla odhalena na základě udání. A jak jsme zjistili z dokumentů, tak se nejednalo o vyjádření strachu v době heydrichiády, ale o záležitost zištnou.

To bohužel v českých podmínkách není ani zdaleka nic neobvyklého. Dokonce si troufám říci, že většina obyvatel protektorátu – myslím Čechy, kteří zemřeli během druhého stanného práva – byli zavražděni na základě nějakého udání. Příkladem může být už první zastřelená rodina Václava Stehlíka z Rokycan, který ukrýval parašutisty skupiny Anthropoid a kterého udal jeho vlastní zeť.

Z jakých dokumentů jste při svém bádání vycházel?
Máme k dispozici přímo zachované úřední dokumenty, které byly vedeny jak v roce 1942, tak v roce 1945 a 1946. V roce 1942 vznikla série dokumentů samotného zatčení Štěpánky Löwingerové. Tedy 2. a 3. června 1942 byl uveden záznam o zatčení dotyčné a předvedení na gestapo. A současně i záznam o jejích osobních věcech, které v lidickém domě číslo popisné 93 u manželů Doležalových zůstaly v její pozůstalosti.

Jedná se o soupis osobních věcí, finanční prostředky a také šperky. Na druhé straně v prosinci 1945 uvedl záznam z vyšetřování a možného důvodu vypálení Lidic strážmistr Evžen Ressl, který na jedné straně vyšetřoval, jak bylo možné, že manželé Maříkovi z Lidic mohli opustit vesnici z 9. na 10. června 1942, aniž by byli perzekuováni, ačkoliv byli hlášeni v Lidicích jako lidičtí občané. A na druhé straně samotná Štěpánka Löwingerová, která byla zatčena tedy 2. června 1942 a při svém zatčení se obrátila k Lidicím a proklela je, byla také považována za podezřelou z navedení gestapa do Lidic.

Tento údaj o prokletí se ovšem objevuje už v koncentračním táboře Ravensbruck mezi lidickými ženami v roce 1942, kdy se vědělo o tom, že k udání Štěpánky Löwingeové došlo. Pak máme další záznam z roku 1946. Ten vznikl v době, kdy se dopisovaly takzvané četnické pamětní knihy. Jedná se o úřední knihy, kam byly dodatečně po válce zaznamenány důležité záležitosti z obvodu každé četnické stanice. Bylo to kontrolováno nadřízenými orgány, jak okresním a zemským četnickým velitelstvím.

Bohuslav Ečer přišel s pojmem zločiny proti lidskosti, po válce se podílel na procesech s nacisty

Číst článek

Okolo udání Štěpánky Mikešové její domácí se rozpoutala bouřlivá diskuze. Ozývají se i hlasy, že jste dokumenty špatně vyhodnotil. Proč zrovna tento příběh vyvolává tolik emocí?
Udání lidické ženy Štěpánky Löwingerové jinou lidickou ženou totiž nabourává dva velké historické koncepty. Na jedné straně to byl ten komunistický symbol Lidic – té oběti zkažené první republiky a její zahraniční politiky, kdy západní spojenci Francie a Velká Británie selhaly. Takže Lidice byly důsledek toho „zkaženého“ prvorepublikového demokratického společenského řádu. „My komunisté již nikdy více nechceme opakovat takový zločin.“

Na druhé straně to byl národovecký princip, který nám dneska po roce 1990 ukazuje hlavně ten neustálý boj Čechů s Němci. To znamená: „Přece není možné, aby se Češi chovali za války nebo dokonce za Heydrichiády takovým způsobem. Aby udávali své sousedy. A ještě navíc tohle udání by mělo být v Lidicích? To je naprosto nepřípustné.“

Takže odhalení udané lidické ženy a především zamlčované lidické ženy Štěpánky Löwingerové nabouraly tyto dva hlavní koncepty černobílého vnímání protektorátní reality. A ukazují to období heydrichiády jako bohužel běžný jev tehdejší společnosti, kdy značný počet obětí druhého stanného práva byl zatčen na základě udání. Nikoliv třeba na základě přímého vyšetřování gestapa.

Možná tu hraje roli i obava, aby utrpení jednoho člověka neumenšilo celou lidickou tragédii.
To v žádném případě nechceme. V prvé řadě jde o to, že mezi lidickými oběťmi chybí jedna lidická žena, která zahynula dva a půl měsíce poté, co její existence jakožto židovky byla prozrazena četníkům, kteří ji zatkli, předali ji gestapu a ona zemřela v koncentračním táboře v Osvětimi. Cílem rozhodně nebylo, abychom snižovali památku ostatních obětí. To je naprostý nesmysl.

Naopak my přece říkáme, že tam musí být uvedeny všechny oběti, které v Lidicích žily. Mimochodem nařizoval to zákon z roku 1946, 1948 a vládní usnesení z roku 1959. Ty výslovně říkaly, že musí být uvedeny všechny oběti nacistické perzekuce z Lidic a z Ležáků. A musí být na ně nadále nejenom vzpomínáno, ale musí být okolo nich také bádáno. Zřizovací listina Památníku Lidice z roku 2000 a následně v obnovovaných verzích obsahuje jasnou formuli, že se tyto informace mají zveřejňovat.

A v rámci boje proti xenofobii, zneuctívání obětí druhé světové války, mají být veřejnosti dostupné. Lidický památník je mimořádný právě v celém svém příběhu. Nikoliv jenom v tom výseku noci z 9. na 10. června. Důležité je také to, jakým způsobem lidé v tehdejší době žili v konkrétní obci, jak ta obec byla postižena nacistickým režimem, a jak se s tím vyrovnávala po válce. Až do dnešní doby.

Je v dané době nějaký srovnatelný případ s událostí v Lidicích?
My přece nemůžeme vzpomínat na historii tak, že si budeme říkat, že byli pouze dobří a špatní lidé. Takovým způsobem to nemůže fungovat. Tady se nám to rozděluje na téma dobří Češi, špatní Němci. Ano, samozřejmě, v drtivé většině to na obou stranách asi tak fungovalo. Ale nezískáme poučení z toho, že si budeme jenom černobíle ukazovat na hrdiny a na zločince.

Tady byla ještě široká škála těch, kteří museli žít mezi oběma těmito póly a my se musíme poučit z jejich životů. To znamená za jakých životních situací se člověk zachová jako hrdina, nebo kdy naopak selže. A bohužel selhání mělo v době druhé světové války a nacistické perzekuce fatální následky pro ty, kteří se stali obětí třeba udání svého souseda, známého, nebo dokonce rodinných příslušníků. Vždyť už 28. května 1942 byla popravena rodina Stehlíkových. A zde to byl vyloženě osobní spor mezi zetěm a tchánem. Přičemž ale tato rodina ukrývala v Rokycanech parašutisty operace Anthropoid.

Kdyby je nacisté nepopravili 28. května, mohli mít okamžitě informace o celé té odbojové struktuře Anthropoidu a pravděpodobně by je dokázali dopadnout mnohem dříve. Ale nebylo to na základě pátrání vyšetřujících orgánů. Bylo to na základě osobního sporu dvou rodinných příslušníků, rodinné hádky. A bohužel následně také toho vyhroceného období stanného práva, které už nehledělo napravo, nalevo a stříleli vlastně všechny. Byť tedy měli v rukou takto důležitý zdroj informací o atentátnících.

Vraťme se ještě ke Štěpánce Mikešové. Co se vám o ní podařilo zjistit?
To je na tom to nejzajímavější. Smyslem reportáže v České televizi bylo získat informace o této jediné oběti, která nám chybí ve všech seznamech, a u níž také nemáme žádné fotografické vyobrazení. Až v nedávné době jsme zjistili, že jediný fyzický popis této ženy zachovala paní Marie Doležalová Šupíková ve zpravodaji obce Lidice někdy v únoru roku 2005. Tam popsala jejich nájemnici jako ženu se zrzavými vlasy, s výrazným nosem, která měla i výrazný modrý klobouk. A v jejímž bytě – respektive v té jedné místnosti, kterou měla pronajatou, to vonělo po naftalínu.

Žádnou další informaci nebo popis se nám vůbec nepodařilo dohledat. Nemáme fotografii. Ani v poválečných pamětech, které si sepisovali na základě žádosti Společnosti pro obnovu Lidic lidičtí obyvatelé – ty ženy, které se vrátily, nebo příbuzní z okolních vesnic – tak podobný popis nemáme. Takže máme pouze jednu jedinou informaci a to je tato z února 2005. A bohužel paní Šupíková nám své svědectví pro reportáž už neposkytla.

Existenci paní Mikešové asi nikdo nepopírá. Někteří vaši kolegové ale nesouhlasí s verzí o udání. Naopak zazněl i názor, že byla zatčena z iniciativy českých četníků.
Vidí největší problém v tom, že není možné z hlediska národního, aby lidická žena udala lidickou ženu. Aby Češka udala Češku. Aby komunistka udala židovku. To je největší problém. Protože najednou nám to ukazuje, že Lidice byly jako všechny ostatní vesnice. Že se Češi dokázali v krizových situacích zachovat velmi nehezky, a to až tak, že to stálo někoho jiného život. To je hlavní problém. A převedení odpovědnosti na četníky, tak tady musím velmi ostře nesouhlasit.

Oba zatýkající četníci byli veteráni první světové války. Jeden z nich Vojtěch Babůrek měl dokonce z bojů probodené stehno, prostřelenou lopatku střepinou. Zachránil šest dětí z hořícího stohu, ze kterého je vytáhl. Sám říkal, že ten stoh zapálili bolševici. Byl to člověk, který pomáhal v protinacistickém odboji. Dokonce 10. června 1942 dopoledne likvidoval v Buštěhradě zbraně, které byly umístěny v místním kostele. Místní obyvatelé totiž dostali strach, že to, co se děje v Lidicích, se může stát i v Buštěhradě. A po válce byl zcela nezákonně obviněn z kolaborace. Dokonce jeden z členů gestapa, který se velitele Babůrka chtěl zbavit jako korunního svědka, jej obvinil z toho, že přivedl gestapo do Lidic.

Nicméně soudní řízení následně ukázalo, že to v žádném případě není pravda. A Babůrek byl odsouzen naprosto smyšleně a hloupě za zatýkání komunistů 17. března 1939. Což byla ale už celo protektorátní akce, při které museli být zatčeni všichni členové komunistické strany. Případně ti, kteří se stavěli na odpor proti nacistickému režimu. Za toto byl Vojtěch Babůrek odsouzen k sedmi letům práce v dolech. On si ani těch sedm let neodpracoval. Zemřel na rakovinu žaludku poté, co byl propuštěn z uranového dolu.

Tato politická kauza ukázala, jak snadno se pevná fakta dají zpochybnit slovy „chybná interpretace“ nebo „empatie“.  Na jedné straně proti úředně zachovaným svědectvím o události, svědectví poslední lidické ženy, opakovaně úředně i soudně potvrzené důvěryhodnosti četníků a akademicky schváleným vědeckým postupům ověřování historických faktů stojí pouze ničím nepodložené smyšlenky a obviňování, které jsou orientovány jak proti židovské ženě, na niž ani nyní nikdo oficiálně nevzpomíná, ale i proti četníkům, kteří svoji odvahu prokázali nikoliv v kanceláři, ale ve dvou válkách.

Nechť pro nás všechny zůstane osud této jedné ženy symbolem, zastupujícím všechny ty, kteří trpěli a zahynuli kvůli zradě.

Lucie Korcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít