Lilian Landová. ‚Zapomenutý‘ příběh disentu
Lilian byla pěkné, chytré, veselé a spontánní děvče. Na pražském gymnáziu, kde studovala, uspořádala začátkem roku 1977 koncert zpěváka Jaroslava Hutky. Následovalo její vyloučení ze Socialistického svazu mládeže i ze školy, později i vyšetřování Státní bezpečností a pobyt v cele předběžného zadržení. Krátce nato Landová spáchala sebevraždu. Je jednou z obětí bývalého režimu, na které by se nemělo zapomínat.
„Nepřišel byste zazpívat i k nám do školy?“ zeptala se Lilian někdy koncem roku 1976 Jaroslava Hutky. „Proč ne!“ odpověděl a v lednu následujícího roku uspořádal na Gymnáziu Arabská koncert.
Zazpíval studentům pár moravských lidových písní, vyprávěl jim o Sokratovi. Tu a tam si ironicky šťouchl do husákovského režimu. Potíž byla v tom, že sotva před pár týdny vyšlo prohlášení Charty 77 a režim hystericky pronásledoval své odpůrce. A Hutka byl jedním z nich.
Stačilo, aby se jeden z prominentních spolužáků doma o koncertě zmínil, a začal řetězec událostí, které za dva roky skončí tragédií. Vedení školy se sice zprvu snažilo celou záležitost zamést pod koberec, Lilian dostala jen napomenutí.
Ukázalo se, že se nedá jen tak zastrašit. Už v létě 1977 na chmelové brigádě sbírala mezi spolužáky podpisy pod petici na obranu Hutky, kterého právě vyšetřovala Státní bezpečnost. Získala jich víc, než kolik se Socialistickému svazu mládeže podařilo posbírat pod druhou petici – proti imperialistické neutronové bombě. Lilian pak svou petici kurážně odeslala ministru kultury.
My tě musíme vyloučit
To už se samozřejmě neobešlo bez trestu. Byla exemplárně vyloučena nejprve ze Socialistického svazu mládeže, vzápětí i ze školy. Ti samí spolužáci, kteří ji veřejně vylučovali ze svazu, se jí přitom současně chodili tajně omlouvat. I to svědčí o schizofrenní, alibistické a pokrytecké morálce totalitního režimu.
Lilian mohla ještě odmaturovat, ale na jiném pražském gymnáziu. Na nespravedlnost a tlak, kterému byla vystavena, reagovala však logicky: sblížila se s disentem. Navštěvovala bytové přednášky, které pořádal filozof Julius Tomin, spřátelila se s Věrou Jirousovou a dalšími disidenty a při své upřímné povaze si nedávala moc pozor na pusu.
To už se o ni intenzívně zajímala Státní bezpečnost, která na ni v listopadu 1977 založila svazek s názvem Studentka. Následovala série výslechů a zastrašování, kterému však Lilian dokázala ještě odolat.
Režim ji šikanoval i jinak, nedovolil jí studovat na vysoké škole, jak by si velmi přála. Našla si proto místo plavčice a právě na koupališti Džbán, kde pracovala, začalo poslední dějství jejího příběhu.
StB zatýkala cyklisty v centru Prahy
‚Ztroskotanci a samozvanci.‘ Článek, který rozpoutal mediální kampaň proti Chartě 77, vyšel před 45 lety
Číst článek
Se svými přáteli se totiž dohodla, že v květnu roku 1979 uspořádají recesistickou jízdu na kolech Prahou, která měla skončit svatojánským opékáním špekáčků v Šárce.
Dnes se to zdá úsměvné, ale i taková nevinná akce měla za bývalého režimu tragickou dohru. Lilian se o ní před kýmsi na Džbánu zmínila s tím, že tak chtějí podpořit Chartu 77.
Okamžitě následovalo udání na Státní bezpečnost. Ta ještě během noci pozatýkala všechny, kdo se této jízdy chtěli zúčastnit, včetně náhodných cyklistů v centru Prahy. Sama Lilian skončila na 48 hodin v cele předběžného zadržení. Jednání estébáků bylo zřejmě tak brutální, že se po propuštění zhroutila a skončila na lékařské pohotovosti.
Uběhlo sotva pár týdnů a vitální, odvážná, upřímná a veselá Lilian ztratila chuť žít. Došly jí síly, aby dál vzdorovala režimu? Neunesla, že ji snad zradil někdo blízký? V jejím svazku je to zaznamenáno typickým estébáckým jazykem: Ukončení rozpracování je prováděno na základě spáchání sebevraždy svítiplynem, kterou si jmenovaná způsobila dne 26. června 1979 ve vlastním bytě.
