‚Proč nevysíláme z Letné?‘ Dosud nezveřejněné video ukazuje souboje během revoluce uvnitř rozhlasu

Listopad '89 byl pro novináře Československého rozhlasu zkouškou odvahy. Jedno z nejmocnějších médií v zemi v revolučních dnech stále ovládali věrní komunisté. Kormidlo už nicméně pomalu přebírali členové Občanského fóra. Nikdo ale nevěděl, zda totalitní režim proti revoluci tvrdě nezasáhne. Souboje uvnitř rozhlasu přibližují dosud nezveřejněné záběry, které po třiceti letech vydal archiv veřejnoprávního média.

Video Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Kdo je zodpovědný za to, že nevysíláme dál?“ říká klidně, ale důrazně šéf rozhlasového Občanského fóra Karel Weinlich do šedivého telefonu. Prsty při tom poklepává do stolu. Československý rozhlas totiž zrovna přerušil zásadní přenos z demonstrace na Letné, kam 25. a 26. listopadu přišly protestovat statisíce lidí.

Karel Weinlich během souboje o rozhlasové vysílání z demonstrace na Letné | Zdroj: Archiv Českého rozhlasu

Odpovědi se ale nedočká, sluchátko je náhle hluché. V hlavním štábu rozhlasového Občanského fóra jsou ihned všichni na nohou, včetně moderátora Jana Rosáka, současného komentátora Petra Hartmana nebo dramaturga a scenáristy Hynka Pekárka.

Souboj o Letenskou pláň v rozhlasu začíná. Vysílání je třeba co nejdříve obnovit. Volají proto nejen řediteli celého rozhlasu Karlu Kvapilovi, ale také na nejvyšší místa komunistického vedení.

„Soudruzi z vedení Československého rozhlasu nám přislíbili přímé vysílání z Letenské pláně. V okamžiku, kdy začal hovořit Alexander Dubček, bylo přímé vysílání zrušeno, a objevila se hudba,“ popisuje do telefonu Pavel Linhart.

Šéf rozhlasového Občanského fóra Karel Weinlich a moderátor Jan Rosák koncem listopadu 1989 | Zdroj: Archiv Českého rozhlasu

Přenos z Letné se záhy podaří obnovit a v místnosti zavládne radost z vítězství. „Člověk se musí na*rat,“ zvolá šéf rozhlasového Občanského fóra, obejme své kolegy a později následuje i pověstný Weinlichův skok.

To vše je vidět na dosud nezveřejněném videu.

„Od této chvíle se dá říct, že zcela oficiálně začal útok na vedení rozhlasu,“ vzpomíná po třiceti letech při pohledu na archivní záběry Karel Weinlich, režisér rozhlasových pohádek, kterému je dnes 89 let.

Svíčka z Národní

Československý rozhlas byl zkraje revoluce ještě v rukou nomenklaturních kádrů. Patřil k nim i ústřední ředitel Kvapil, kterému se kvůli účesu říkalo afroředitel. Z rádia se tak v prvních dnech lidé vůbec nedozvěděli o násilném zásahu na Národní třídě.

„Nebylo to tak, že jste přišla do rádia s tím, že si odvysíláme demonstraci na Letenské pláni. Když se to podařilo, tak jsme si připadali jako superhrdinové. Jako Marťani. Nešlo to najednou, byly to pozvolné krůčky,“ přibližuje po letech pro iROZHLAS.cz Weinlich.

„Pravdu i z rozhlasu.“ Protestující před budovou Československého rozhlasu žádají během listopadu 1989 pravdivé zpravodajství | Foto: Soukromý archiv pana Růžičky

Velín rozhlasového Občanského fóra sídlil v Opletalově ulici u Václavského náměstí. Do hlavní budovy na Vinohradské třídě obehnané mřížemi s rudou hvězdou nad vchodem, před kterou lidé pod dohledem policistů demonstrovali za pravdivé vysílání, nesměli.

Zaměstnance (zpočátku hlavně z uměleckých profesí, kde nebyla tak silná koncentrace přesvědčených komunistů jako ve zpravodajství) vedl Weinlich podle svých slov náhodou.

„Na Národní třídě jsem viděl policajta, jak mlátí děvče, které v rukou drželo svíčku. Zastal jsem se jí. Ale on ji mlátil dál, až jí z rukou ta svíčka vypadla. Zvedl jsem ji a dal si ji do kapsy,“ vypráví. Svíčku pak o čtyři dny později ukázal několika stovkám rozhlasových zaměstnanců ve Studiu 1, kteří na bouřlivé schůzi žádali pravdivé informování veřejnosti.

Jeho příběh se na amatérských nahrávkách rychle roznesl mezi další pracovníky, kterých tehdy bylo v Česku přes tři tisíce. „Z politické negramotnosti jsem se tak dostal mezi lidi, kteří burcovali k revoluci. Přísahám, že tohle by mě ani ve smrti nenapadlo. Strach, který jsem do té doby měl, ze mě najednou spadl. Říkal jsem si, že teď už když tak půjdu pracovat do kotelny,“ doplňuje režisér pohádek.

Zásah na Národní třídě byl pro řadu lidí klíčovým momentem, po kterém se rozhodli otevřeně vystoupit proti komunistickému režimu | Zdroj: ČTK

Wenlicha tehdy ve Studiu 1 poslouchal i současný komentátor Petr Hartman. „Tenkrát jsem se už nebál. Člověk si říkal, že toho bylo moc a že radši bude proti tomu něco dělat, než aby čekal, jak to dopadne, nebo aby se toho bál. Kdyby to nedopadlo, tak by člověk skončil špatně. Ale v tu dobu mi to bylo úplně jedno, protože to, co se dělo, bylo za hranou. A člověk nemohl zůstat netečný,“ vzpomíná.

Řada lidí se v té době ještě bála. Nikdo nevěděl, jak revoluce dopadne. A stále měli před sebou obraz Maďarska, kde komunisté demonstrace proti režimu krvavě potlačili. To se ale během pár dnů rychle změnilo.

Karel Kvapil (vlevo) a Ján Riško, oba v určité době ústřední ředitelé Československého rozhlasu | Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

‚Předáte nám rádio?‘

Klíčové bylo začít pravdivě vysílat o revolučním dění v Československu. Zároveň ale bylo potřeba vyměnit komunistické vedení. Weinlich, který už v té době spolupracoval s lidmi kolem Václava Havla, dostal pokyn Kvapila sesadit. A tak s Janem Rosákem vyrazili do rozhlasu.

„Vešli jsme hlavním vchodem do budovy a ve foyer stáli po obou stranách policisté v zelených uniformách se samopaly. Kdybych řekl, že jsem se nebál, lhal bych,“ vzpomíná Rosák.

Dosud nezveřejněné video z rozhlasového archivu ukazuje také generální stávku 27. listopadu | Zdroj: Archiv Českého rozhlasu

Nakonec se jim ale podařilo dostat do ředitelovy kanceláře, kde byl Weinlich vůbec poprvé: „Seděl tam sám veliký Kvapil, se kterým jsem do té doby neměl co dočinění. Do kanceláře generálního ředitele jsem tak poprvé vstoupil s prosbou, aby se vzdal svého postu a předal nám ho. Řekl jsem: ‚Pane generální řediteli, jsem tady z pověření Občanského fóra.‘ Zeptal se, co to je. Odpověděl jsem, že takové všelidové hnutí. A chtěl bych, aby nám předal rádio. A on odvětil: ‚Neznám, mě jmenovala strana a jedině strana má právo mě odvolat. Ven.‘“

Požadavek na výměnu vedení oficiálně padl v pátek 24. listopadu na schůzi rozhlasového Občanského fóra v Malostranské besedě. Ten den ale hlavně odstoupilo vedení komunistické strany v čele s Milošem Jakešem.

Od hlásné trouby KSČ ke svobodnému médiu. Sametový boj o rozhlas líčí pamětník a komentátor Petr Hartman

Číst článek

„Lidé na schůzi v Malostranské besedě nejprve mluvili o tom, co všechno jsme udělali špatně. Přišlo mi, že naše snaha půjde do ztracena. Ve vedlejším předsálí ale někteří sledovali televizní zpravodajství. Někdo pak vešel k nám do místnosti a zakřičel, že odstoupilo předsednictvo ÚV KSČ. Sál zařval a v tu ránu bylo jasné, že jdou s námi,“ přibližuje dramaturg a scenárista Hynek Pekárek, který patřil k zástupcům rozhlasového Občanského fóra.

„Pro mě to byl rozhodující okamžik, kdy se lidé přestali bát a zapojili se do toho. Byl to jasný signál, že probíhá revoluce,“ vzpomíná Pekárek. „Byl to další moment, který nám vlil entuziasmus do žil,“ doplňuje k tomu Rosák.

Weinlich se pak následující den vydal za Kvapilem znovu. „Kvapil nám říkal: Chcete převzít rozhlas? Tak si uvědomte, že mě jmenovala do funkce vláda a jedině vláda mě může odvolat. Je mi líto, pánové, tím končíme,“ vzpomíná na druhý rozhovor s ředitelem celého rozhlasu.

Konec ‚afroředitele‘

Nespokojenost zaměstnanců rozhlasu vyvrcholila ve středu 29. listopadu. Na klíčové schůzi, kde rozhodovali o osudu svého ředitele, se v Radiopaláci na Vinohradské třídě sešly stovky lidí. Podle Weinlicha ale nebylo zdaleka jasné, jestli většina Kvapila podpoří, nebo ne. Hlavní pozornost se tak upínala právě k ředitelově projevu.

Klíčová schůzka v Radiopaláci, kde zaměstnanci rozhodli o vyjádření nedůvěry ústřednímu řediteli Karlu Kvapilovi (v popředí) | Zdroj: Archiv Českého rozhlasu

„Řekl jsem tehdy ve Studiu 1 shromážděným pracovníkům: ‚Až budete přijímat jakoukoli rezoluci, vzpomeňte si na díry po kulkách na protějším domě. A já bych byl nerad, aby k nim přibyly další,‘“ prohlásil Kvapil za nesouhlasného pískotu, jak je slyšet na unikátním videozáznamu.

Weinlich ale následně zasadil řediteli tvrdou ránu. „Přátelé, prosím vás pěkně, uvědomte si, že ty díry naproti rozhlasu jsme neudělali my, ale tanky, které sem přijely, které byly pozvány vedením, které tohoto soudruha ředitele sem dosadilo,“ prohlásil šéf rozhlasového Občanského fóra a sálem se rozlehl potlesk.

Většina rozhlasových zaměstnanců pak vyjádřila Kvapilovi nedůvěru. Pro bylo kolem 600 pracovníků, proti 30 a 41 přítomných se zdrželo. Hlasování je přitom na záběrech také vidět.

Ústřední ředitel Karel Kvapil při svém projevu v Radiopaláci | Zdroj: Archiv Českého rozhlasu

‚Afroředitel‘ Kvapil se ve funkci udržel ještě čtyři dny, nakonec ho ale 3. prosince vláda Ladislava Adamce z čela rozhlasu odvolala.

Komunisté tím po čtyřech desítkách let ztratili vládu nad jedním z nejmocnějších médií v Československu. Na místo ústředního ředitele nastoupil Karel Starý.

Weinlich i s odstupem času varuje před černobílým viděním doby. „Nedělte lidi na černé a bílé. Na ty, kteří měli placku, a neměli placku. Nemůžete je házet do jednoho pytle. Vzpomeňte si na své prarodiče,“ uzavírá po třiceti letech od revoluce bývalý šéf rozhlasového Občanského fóra. Někteří by ale byli radikálnější než on. Řada lidí totiž měla podle nich tehdy z rozhlasu odejít.

Karel Weinlich, režisér zejména rozhlasových pohádek a předseda rozhlasového Občanského fóra v listopadu 1989 | Foto: Anna Kottová | Zdroj: Český rozhlas

Anna Kottová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme