‚Jizvy ve společnosti zůstávají.‘ Muzeum okupace v lotyšské Rize připomíná přes 50 let utrpení
Lotyšsko je země plná hrdých vlastenců. Mají k tomu svůj důvod, více než půlku dvacátého století totiž jejich zemi okupovaly cizí armády. Ta sovětská dokonce dvakrát. Pohnuté dějiny baltské republiky si v Rize připomněl reportér Radiožurnálu Václav Jabůrek.
„14. června 1940 bylo ještě všechno v pořádku. Lidé si šli do opery, do divadla, na nákupy. Německý vpád do Polska je ani moc nezajímal. O den nebo o dva později tu stály sovětské tanky. Přišly změny – a to hodně rychlé,“ vypráví ředitel rižského Muzea okupace Gunars Nagels.
Procházíme kolem vitrín, které mají na rámu buď hákové kříže, nebo srpy a kladiva. Podle toho, kdo byl zrovna u moci. Nejdříve Sověti, následně Němci a poté opět Sověti. Nagels dodává, že i Lotyši nesou svůj díl viny – hlavně v době nacismu – a poklepává při tom na fotku mladých mužů v černých uniformách.
„Tohle je komando Arajs v čele s Viktorsem Arajsem. To byla lotyšská skupina pod německým velením. Jezdili po celé zemi a vraždili Židy. Zabili na dvacet tisíc lidí,“ popisuje. Konce války se ze sta tisíc lotyšských Židů skoro nikdo nedožil.
Lidé zapomínají
A pak jsou tu ještě lotyšské divize SS. I když jejich příběh je podle ředitele muzea trochu složitější. Němci totiž Lotyšům poslali povolávací rozkaz a mladíci většinou neměli na výběr.
Opětovným příchodem Rudé armády ale utrpení země neskončilo. Komunisté vyvlastnili půdu a rolníky hnali v lepším případě do družstev, v tom horším na Sibiř.
„Lehce se nežilo ale ani dalším vrstvám společnosti, i když na to dnešní společnost ráda zapomíná,“ říká Gunars Nagels.
Esesáci vraždí české lidi, ozvalo se z éteru volání o pomoc. Před 74 lety se rozhlas snažili obsadit nacisti
Číst článek
I ke konci sovětské nadvlády tu totiž byly potraviny na příděl. „Když jste chtěli sýr, tak jste museli prokázat, že jste z Rigy. A i tak jste ho dostali nanejvýš čtvrt kila. Jenže lidi na to dnes nějak zapomínají,“ dodává.
Lotyšsko se osamostatnilo v roce 1991, tedy 51 let poté, co do něj přišli první cizí vojáci. Staleté tradice i národnostní složení země stihli dokonale rozbít.
Jizvy zůstávají
Podle ředitele muzea zajímá historie pobaltské země spíš cizince, Lotyši do muzea okupace zajdou bohužel jen zřídka.
„Komando Arajs nebo to, jak na místním štábu KGB popravovali – lidé o tom nechtějí přemýšlet. A když už, tak si řeknou, že je to přeci minulost. Ale jizvy ve společnosti zůstávají,“ upozorňuje Nagels.
Řekové chtějí od Německa odškodné za nacistickou okupaci, Berlín to považuje za uzavřenou věc
Číst článek
Ředitel se jen smutně usměje, když mu vyprávím svůj zážitek z předměstí Rigy: Cestou z městečka Salaspils jsem řidiče přiměl k odbočce do lesa, který je němým svědkem masakru 25 tisíc Židů. Stál tam i pracovní tábor, kde trpěli Češi z Protektorátu.
V těch místech šumí borovice a zpívají ptáci. Tam, kde dřív stály dřevěné budovy, je dnes památník. Můj řidič Ingus o něm slyšel, ale v životě tu nebyl.
„Zvláštní pocit. Je to magické místo. Člověk si uvědomí, jaké má štěstí, že žije v 21. století a nemusí řešit ty hrůzy, co tu byly před lety,“ říká.
Ingus vlastně jen potvrdil obavy ředitele Nagelse. K zamyšlení nad historií své vlastní země přitom může stačit jen louka a několik soch. A snad taky zvuk metronomu, který v lesích u Rigy připomíná tlukot srdcí, jež tam kdysi přestala bít.
