Mengele mu dal třikrát zelenou. O svých zážitcích z koncentračních táborů přes 50 let nemluvil

Jako jediný z 20 chlapců gymnaziální třídy přežil holocaust. Prošel Terezínem, Osvětimí a menšími pracovními tábory v Bavorsku, kde zahynul jeho bratr. V necelých 17 letech se taktak dočkal osvobození na nemocniční posteli koncentráku v Dachau. O svých zážitcích pak Karel Ellinger více než půlstoletí mlčel.

PAMĚŤOVÁ STOPA Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Karel Ellinger krátce před odjezdem do Terezína | Foto: Archiv Karla Ellingera | Zdroj: Americký fond

„Nacistická teorie o méněcenném národu je naprostý nesmysl a dá se snadno vyvrátit,“ říká dnes téměř 90letý muž, který jako odborný pracovník v brněnském Výzkumném ústavu pozemních staveb přihlásil desítky patentů a stal se mezinárodně uznávaným expertem.

„Kdysi jsem si spočítal, kolik laureátů Nobelovy ceny mělo židovský původ, je to skoro čtvrtina – z celkem 900 oceněných asi 190. Přitom se uvádí, že Židů je asi 16 milionů, tedy skoro stejně, jako Čechů a Slováků, kteří mají na kontě jen dva nobelisty. Bez Židů by nevznikla americká ani sovětská atomová fyzika a řada dalších klíčových objevů,“ vysvětluje Karel Ellinger.

Přitom nechybělo mnoho a tento výpočet by nikdy neprovedl. Předehrou ke dvěma rokům pekla byl už podzim 1938. Významná židovská rodina jeho otce žila po mnoho generací v Pohořelicích, které byly označeny jako součást Sudet a připojeny k Říši. Ellingerovi pro jistotu přesídlili do nedalekého Brna, kde ale tatínek po půl roce zemřel.

Jedenáctiletý Karel nastoupil na gymnázium v Křenové ulici, po absolvování primy ale musel tento ústav z rasových důvodů opustit. Ve studiu pokračoval na Starém Brně v Hybešově ulici, kde bylo jediné židovské gymnázium v Protektorátu. Přešla tam i řada židovských profesorů, kteří už nemohli učit jinde. „Byla to skutečná elita, například hudební výchovu učil skladatel Pavel Haas, bratr slavného herce Huga Haase, toho taky zabili v koncentráku stejně jako většinu tamních pedagogů. Z naší třídy jsem z 20 chlapů přežil jediný, z 18 děvčat se vrátily čtyři.“

I toto gymnázium ale po roce skončilo. Bratři Ellingerové zatím zůstávali doma, v roce 1943 ale došlo i na děti ze smíšených manželství a oba putovali přes Prahu do Terezína. Přestože v ghettu zemřelo během války na 18 tisíc lidí, proti tomu, co je čekalo později, to byla téměř idyla.

„Úžasný byl zejména kulturní život v Terezíně, o kterém už bylo hodně napsáno. Já jsem už předtím chodil hodně do divadla, naposledy dva dny před nástupem do transportu nás maminka oba vzala v Brně do Divadla na Veveří na představení Země úsměvů,“ říká Ellinger. To, co následovalo, pochopitelně žádná Země úsměvů nebyla.

Třikrát na správné straně

V Terezíně Karel Ellinger několik měsíců spolu s dalšími chlapci kopal hlínu, později ho známý doporučil do ševcovské dílny. Řemeslu se rychle naučil a to mu pomohlo zachránit si život. „Po každodenní sedmihodinové práci v dílně jsem ještě mohl tři hodiny pracovat pro sebe, dostal jsem dokonce i nějaký materiál a za vyrobené či opravené boty jsem získával jídlo navíc. O to jsem se dělil s bráchou a byli jsme proto v poměrně dobré kondici, takže když nás pak převezli do Osvětimi, prošli jsme strašlivou Mengeleho selekcí,“ popisuje.

Paměťová stopa

Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.

A to hned třikrát – poprvé hned po vystoupení z dobytčáků, kde „doktor Smrt“ rozděloval nové vězně na schopné práce a na ty, kteří půjdou hned do plynu. „Věděli jsme, že příliš mladí nemají šanci, tak jsem si ke svým tehdejším 16 ještě dva roky přidal a prošlo to. Celá procedura působila děsivě – byla temná noc, takže nebyly vidět komíny kremačních pecí, jen pět šestimetrových sloupů ohně. Tehdy jsme ještě nevěděli, že tam denně spalují dva až tři tisíce mrtvol, a proto musely být mezi jednotlivými transporty 10hodinové intervaly.“

Další selekce přišla po několika dnech, kdy část vězňů měla budovat podzemní továrny do Bavorska. Tehdy už i nově příchozí dobře věděli, co znamená dostat se při třídění na „nesprávnou stranu“ – 300 mužů odsouzených k likvidaci se nečekaně rozutekly a vmísily se mezi ostatní, takže se vybíralo potřetí. „To zachránilo život například Jiřímu Bradymu – tou druhou selekcí neprošel, ale když se musela zopakovat, tak měl štěstí, i když byl ve skupině, která zůstala v Osvětimi. Setkali jsme se až po mnoha desítkách let v Brně na tiskové konferenci, dal jsem mu dokonce nějaké historické dokumenty.“

V Bavorsku útrapy vyvrcholily – ubytování pro 11 tisíc vězňů v několika pracovních táborech bylo ještě horší než v Osvětimi. Spali v zemljankách na slámě, v zimě byli šest týdnů zcela bez vody, všude byly vši. „Někteří měli na zádech vykousané až půl centimetru hluboké a několik centimetrů dlouhé rány, které nesnesitelně bolely. Do práce jsme chodili několik kilometrů pěšky a zpátky jsme museli nést mrtvoly vězňů, kteří přes den zemřeli – i těsně před koncem války Němci vyžadovali ordnung, takže i mrtví se museli vrátit do tábora. Díky stále fungující byrokracii jsem se ale aspoň po válce dozvěděl přesné datum úmrtí bratra Jana – jeho život skončil 8. února v pracovním táboře v Landsbergu,“ říká Ellinger.

Paměťová stopa 02 Vězeň č. 115597 from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Dubnový zázrak

Sám se ocitl na pokraji smrti. Po dvou fyzických napadeních táborovými kápy se mu v noze rozšířil bakteriální zánět – flegmóna. V tu dobu už ale Němci jejich dočasný pracovní tábor jako neefektivní zrušili a zbylé vězně odvezli do nejstaršího koncentračního tábora v Německu, tedy do Dachau. Od roku 1933 tam byla i řada prominentních osobností včetně vysokého kléru, proto také jako jediný koncentrační tábor měl i nemocnici.

„Řekl bych, že mi v tu chvíli zbývaly tak dva dny ke smrti. Šel jsem rovnou do sprchy a tam zřejmě omdlel. Pamatuji si ten neskutečný pocit, když jsem po dlouhé době poprvé opět ležel v povlečené posteli,“ vzpomíná.

Gestapu se nikdy nepřiznala. Za mřížemi prožila lásku a její milostné hovory poslouchala celá věznice

Číst článek

Vyhráno ale zdaleka nebylo. Ve velké hale bylo asi 100 lidí, pro většinu nebyly žádné léky ani obvazy, ty nahrazoval bílý krepový papír. „Nohu mi rozřízli a vypustili hnis bez jakéhokoliv umrtvení, zánět ještě nějako dobu postupoval. Tehdy jsem se poprvé zvážil, měl jsem 38 kilogramů. Můj stav se postupně zlepšoval, ale z toho jsem měl spíš strach, že se budu muset vrátit na barák. 20. dubna 1945, v den posledních Hitlerových narozenin jsem ale od spolupacienta chytil tyfus, což byl prakticky rozsudek smrti. Naštěstí pro mě jeden z ošetřovatelů, holandský řezník Herman, někde sehnal trochu sulfonamidu – možná proto, že jsem byl z té stovky pacientů nejmladší.“

Za několik dní horečka klesla a 29. dubna se stal zázrak. „Najednou jsem viděl, že špitálem prochází americký voják. Byl to moment, na který do smrti nezapomenu. Později jsem se dozvěděl, že to byl Robert B. Sherman, potomek ruských židovských emigrantů, který je známý především jako skladatel a textař – napsal řadu písniček pro studio Walta Disneyho. V 17 se dobrovolně přihlásil do armády a o dva roky později dostal od generála Pattona rozkaz, aby v čele skupiny 30 tanků osvobodil Dachau – zabránil tak dalšímu pochodu smrti, které Němci organizovali až do samého konce války.“

Vězeň č. 115597 - BONUS from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme