O Horákové se mluví jako o oběti vykonstruovaného procesu. Chci přiblížit, proč se jí stala, říká historik
Mám klid ve svém svědomí. Věta, kterou Milada Horáková napsala do posledního dopisu před popravou a zároveň název nové knihy historika Jana Synka z Ústavu pro studium totalitních režimů. Při její přípravě vycházel z obsáhlého vyšetřovacího spisu. Tvoří ho více než 120 podsložek a 20 tisíc stran. Kromě trestních oznámení, žaloby a rozsudku obsahuje také jednotlivé výpovědi obžalovaných v procesu s takzvanou skupinou Milady Horákové.
O Miladě Horákové bylo napsáno už hodně knížek. Před pár lety byl natočen také film. Její osud se každoročně připomíná. Dá se v jejím příběhu vůbec ještě najít něco nového?
Myslím si, že to, v čem by moje kniha mohla být nová a pro čtenáře přínosná a zajímavá, je zaměření na protikomunistickou činnost Milady Horákové. Protože v dosavadní literatuře i v médiích se mluví především o tom, že Milada Horáková byla obětí vykonstruovaného monstrprocesu. Ale vůbec se nemluví o tom, proč se jí vlastně stala. Proč byla zatčena, proč byla odsouzena a popravena. Protože samozřejmě byla obětí vykonstruovaného procesu, ale rozhodně nebyla pasivní obětí. Byla opravdu aktivním odpůrcem nastupujícího komunistického režimu.
V čem tedy spočívá hlavní konstrukt celého procesu?
Především v tom, že celá činnost Horákové a lidí, kteří byli souzeni spolu s ní, byla velice nafouknutá. Byla zasazena do rámce protistátního spiknutí, které organizovaly rozsáhlé protikomunistické a špionážní skupiny. Což tak samozřejmě nebylo. Hlavní motivace Horákové vycházela ze snahy postarat se o členstvo národně socialistické strany.
‚Jdu s hlavou vztyčenou.‘ Před 70 lety Milada Horáková dopsala poslední dopis a byla popravena
Číst článek
Byla v situaci — podobně jako za války — kdy hlavní představitelé opozice, straničtí předáci jako byli třeba Petr Zenkl a Hubert Ripka, odešli do exilu. Ale zůstala tady poměrně velká stranická základna. Třeba Národně socialistická strana měla v únoru 1948 kolem půl milionu členů. A to najednou byli lidé, kteří třeba úplně nevěděli, jak se v dané politické situaci mají zachovat. Obraceli se na svoje představitele včetně třeba Horákové, která cítila zodpovědnost za svoje spolustraníky.
Na základě toho vznikla skupinka Politická šestka, která se bavila o tom, jak pokračovat dál, co vlastně dělat, jestli je možné se režimu nějakým způsobem postavit. Shodli se, že nemá smysl v dané situaci vytvářet odbojové skupiny, provádět sabotáže nebo teroristické činy, jak byly nazývány v té době.
Známá vinořská schůzka
Co bylo hlavním smyslem jejich činnosti?
Udržovat kontakt s lidmi. Udržovat je informované. Dělat prostředníky mezi nimi a třeba představiteli v exilu, a předávat si ty informace. Protože v té době ještě nebylo ani zdaleka jasné, jak dlouho se komunistický režim udrží. Takže čekali na to, jestli dojde k nějakému převratu. Kalkulovali s tím, že může dojít i k nějakému geopolitickému tlaku. Že v Československu dojde ke svobodným volbám a země bude takzvaně neutralizována, jako třeba bylo v té době Rakousko.
Tohle jsou věci, s kterými nějakým způsobem počítali, které se chystaly. Myslím si, že už to lze vnímat jako určitý projev odporu opozice proti komunistickému režimu. Ten samozřejmě tohle pečlivě sledoval a snažil se vyhledávat možná ohniska odporu. A lidi za to perzekvoval. Myslím si, že si toho byli vědomi. I Horáková si byla vědoma, že její činnost je z pohledu komunistického režimu trestná.
Připravovali se na společný postup v případě pádu komunistického režimu?
Bavili se o vytvoření dalšího politického programu. O tom, jakým způsobem se mají zachovat, pokud se komunistický režim nějakým způsobem oslabí. Horáková projevila velkou iniciativu také v tom, že se pokoušela propojit jednotlivé opoziční skupiny. Už od studií se přátelila s profesorem Zdeňkem Peškou. To byl sociální demokrat, se kterým byla už ve druhém odboji. Oba za to byli perzekvováni.
Po únoru 1948 patřil Zdeněk Peška mezi sociální demokraty, kteří se postavili do opozice proti komunistické straně, kteří nesouhlasili s násilným sloučením se sociální demokracií. Byl jedním z představitelů takzvaného nezávislého výboru sociální demokracie. A samozřejmě byl pořád v kontaktu s Horákovou.
Milada Horáková v noci ožila na sídle KSČM. Promítání záběrů přihlížely desítky lidí
Číst článek
Spolu mluvili o tom, jakým způsobem zkoordinovat společný postup. Horáková k těm rozhovorům přizvala Josefa Nestávala. Peška přizval Františka Harlase, později Vojtu Beneše.
Jakou roli v tom všem sehrál lidovec Vojtěch Jandečka, se kterým byla Horáková ve Svazu osvobozených politických vězňů?
Byl zástupce opozičního křídla v lidové straně, které se také pokoušelo vystupovat proti komunistickému režimu. Proto se domluvili na společné schůzce. Jandečka opatřil místo na faře ve Vinoři. A to je právě ta známá vinořská schůzka, o které se hodně mluví a která byla jedním z hlavních bodů obžaloby.
Tam byla ovšem interpretována jako schůzka, na které se dohodli na vzájemné koordinaci nekomunistických stran, na společném postupu. Pravdou ale je, že schůzka skončila více méně neúspěchem. Ačkoliv se Horáková a Peška snažili, tak ostatní představitelé — zejména Vojta Beneš a možná i Josef Nestával — se k tomu stavěli spíše skepticky a opatrně. Takže to skončilo dohodou, že společně nadále postupovat nebudou a pojedou každý po svojí linii.
Pravda by ale komunistickému režimu stěží stačila k rozsudkům smrti.
Myslím si, že činnost, kterou Horáková a lidé v jejím okruhu prováděli, by se i podle tehdy platných zákonů dala možná označit za shromažďování proti republice. Je to paragraf tuším 2 zákona 231 na ochranu lidově demokratické republiky. Za tuto činnost mohli dostat maximálně pět až deset let v případě nějakých zvláště přitěžujících okolností.
Ale samozřejmě cílem toho procesu bylo exemplárně potrestat představitele nekomunistické opozice. Skupina byla uměle vytvořena. Byli tam jednotliví obžalovaní — reprezentanti určitých nekomunistických nebo opozičních proudů. Tady byli exemplárně vytaženi na světlo, dehonestováni a potom exemplárně potrestáni.
Ručně psaná výpověď
Vy jste při práci na své nové knize pracoval s velice obsáhlým vyšetřovacím spisem. Co osobně vás v něm zaujalo?
Zajímavá je ručně psaná výpověď Milady Horákové. V knížce jsem se z ní většinu snažil ocitovat, protože mi přišla v celkovém kontextu poměrně výstižná.
Zajímavým pramenem ve vyšetřovacím spisu jsou také přepisy rozhovorů, které byly tajně odposlouchávány. Jsou to rozhovory obžalovaných se svými právními zástupci, které probíhali v podstatě asi jenom den před procesem. Neměli tak možnost se s právníkem poradit. Mohli se setkat jen asi na hodinu nebo dvě, aby projednali některé body.
Rozhovory byly odposlouchávány a dochovaly se přepisy. Takže to je taky poměrně zajímavý pramen, se kterým se výpovědi obžalovaných dají konfrontovat.
Byla naprosto vyrovnaná a vzpřímená, vzpomíná na poslední chvíle Milady Horákové její dcera
Číst článek
Co se ve spisu o Horákové píše?
Už v přípravných poradách k procesu nebo i v zápisech vyšetřovatelů se dočítáme o tom, že je Horáková hodnocena jako vyšetřovaný, který stále oponuje. Hodně bojovala za to, aby se mohla vyjadřovat vlastními slovy. Aby mohla svojí činnost líčit tak, jak to skutečně cítila. Nechtěla mluvit v jejich terminologii — říkat ten zrádce Zenkl, západní imperialisté a pátá kolona. To vidíme i u soudu, že se těmto označením brání.
Z mého pohledu to byl především konstrukt. To, jakým způsobem byla jejich činnost interpretována, a do jakých slov byla zaobalena. To totiž vyvolávalo mnohem intenzivnější a nebezpečnější dojem záškodnické činnosti, než jaké se obvinění skutečně dopouštěli.
Strůjci procesu se ale až během jeho přípravy rozhodli, že do čela smyšleného spiknutí postaví právě Miladu Horákovou. Následně se stala jedinou ženou popravenou v Československu po únoru 1948 z politických důvodů.
Do čela monstrprocesu byla postavena z několika důvodů. Sehrálo zde roli, že byla žena. Komunistický režim měl totiž v plánu postavit do čela procesu ženu a následně ji popravit, aby zastrašování splnilo svůj účel.
Dalším důvodem byly její kontakty se zahraničím — především s Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Protože jedním ze smyslů monstrprocesu bylo odsoudit takzvanou zrádcovskou emigraci. Alespoň tedy prostřednictvím těch, kteří zůstali doma a kteří s nimi byli v kontaktu. A i v tom Milada Horáková hrála podstatnou roli.
