‚Jdu s hlavou vztyčenou.‘ Před 70 lety Milada Horáková dopsala poslední dopis a byla popravena

Před 70 lety skončila na popravišti Milada Horáková. A s ní další členové nekomunistických stran. Komunistická justice je odsoudila k trestu smrti za údajnou velezradu a vyzvědačství ve vykonstruovaném procesu. Na co myslela Milada Horáková v posledních hodinách života prozrazují citace z jejích dopisů na rozloučenou.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Milada Horáková při závěrečné řeči | Foto: Národní filmový archiv

„Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si šestý díl seriálu o Miladě Horákové

Těmito slovy zakončila Milada Horáková poslední dopis věnovaný své rodině. Bylo 27. června 1950 půl třetí ráno.

„Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda.“

Navzdory jejímu přání ale komunisté dopisy, které napsala, nikomu z rodiny nepředali. Do rukou její dcery Jany Kánské se dostaly až po listopadové revoluci v roce 1989, jak před lety vyprávěla ve vysílání Radiožurnálu.

„Bylo to tak, že jsem přijela, protože jsem se dozvěděla, že dopisy už jsou. Měla je moje teta a po příjezdu jsem se hned zamkla v pokoji a četla jsem si to. Nebylo to veselé.“

V dopisech se Milada Horáková snažila vyrovnat s tím, že opustí své blízké. A co bude její rodina dělat až ona tady nebude.

Byla naprosto vyrovnaná a vzpřímená, vzpomíná na poslední chvíle Milady Horákové její dcera

Číst článek

„Do dneška, když to člověk čte, tak to vyvolává obrovské emoce. A i se nad tím zamýšlí sám, co by v takové situaci dělal, o čem by přemýšlel,“ říká historik z Ústavu pro Soudobé dějiny Jiří Kocián.

‚Lepší než pozvolna umírat‘

Téměř tři týdny čekala Milada Horáková v cele smrti na vykonání rozsudku. S rodinou se rozloučila večer před popravou. Osudný den - tři hodiny po tom, co zalepila poslední obálku - ji dozorci odvedli na dvůr pankrácké věznice.

Na to ráno vzpomínala pro projekt Paměť národa Marie Chalupová, která si za účast v protikomunistickém odboji odseděla 8 a půl roku. „Můžu vám říct, že když ji vedli, tak jsme si všichni klekli a modlili jsme se. Do smrti na to nezapomenu.“

Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra byli popraveni v půl šesté ráno. Milada Horáková šla jako poslední. Bylo jí 48 let. Těla oběšených pak nechali komunisté zpopelnit ve strašnickém krematoriu. Co se stalo s popelem, se příbuzní nesměli dozvědět.

Komunisté během procesu s Horákovou šířili nenávist k obžalovaným, využili médií i umělců

Číst článek

 „Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír.“  

V roce 1965 byly urny s popelem Jana Buchala a Oldřicha Pecla uloženy do takzvaného společného pohřebiště na motolském hřbitově.

Co se stalo s ostatky Milady Horákové a Záviše Kalandry se dodnes neví. Plného očištění svého jména se Milada Horáková dočkala až po roce 1989.

Lucie Korcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme