‚Jdu s hlavou vztyčenou.‘ Před 70 lety Milada Horáková dopsala poslední dopis a byla popravena
Před 70 lety skončila na popravišti Milada Horáková. A s ní další členové nekomunistických stran. Komunistická justice je odsoudila k trestu smrti za údajnou velezradu a vyzvědačství ve vykonstruovaném procesu. Na co myslela Milada Horáková v posledních hodinách života prozrazují citace z jejích dopisů na rozloučenou.
„Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše.“
Těmito slovy zakončila Milada Horáková poslední dopis věnovaný své rodině. Bylo 27. června 1950 půl třetí ráno.
„Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda.“
Navzdory jejímu přání ale komunisté dopisy, které napsala, nikomu z rodiny nepředali. Do rukou její dcery Jany Kánské se dostaly až po listopadové revoluci v roce 1989, jak před lety vyprávěla ve vysílání Radiožurnálu.
„Bylo to tak, že jsem přijela, protože jsem se dozvěděla, že dopisy už jsou. Měla je moje teta a po příjezdu jsem se hned zamkla v pokoji a četla jsem si to. Nebylo to veselé.“
V dopisech se Milada Horáková snažila vyrovnat s tím, že opustí své blízké. A co bude její rodina dělat až ona tady nebude.
Byla naprosto vyrovnaná a vzpřímená, vzpomíná na poslední chvíle Milady Horákové její dcera
Číst článek
„Do dneška, když to člověk čte, tak to vyvolává obrovské emoce. A i se nad tím zamýšlí sám, co by v takové situaci dělal, o čem by přemýšlel,“ říká historik z Ústavu pro Soudobé dějiny Jiří Kocián.
‚Lepší než pozvolna umírat‘
Téměř tři týdny čekala Milada Horáková v cele smrti na vykonání rozsudku. S rodinou se rozloučila večer před popravou. Osudný den - tři hodiny po tom, co zalepila poslední obálku - ji dozorci odvedli na dvůr pankrácké věznice.
Na to ráno vzpomínala pro projekt Paměť národa Marie Chalupová, která si za účast v protikomunistickém odboji odseděla 8 a půl roku. „Můžu vám říct, že když ji vedli, tak jsme si všichni klekli a modlili jsme se. Do smrti na to nezapomenu.“
Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra byli popraveni v půl šesté ráno. Milada Horáková šla jako poslední. Bylo jí 48 let. Těla oběšených pak nechali komunisté zpopelnit ve strašnickém krematoriu. Co se stalo s popelem, se příbuzní nesměli dozvědět.
Komunisté během procesu s Horákovou šířili nenávist k obžalovaným, využili médií i umělců
Číst článek
„Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír.“
V roce 1965 byly urny s popelem Jana Buchala a Oldřicha Pecla uloženy do takzvaného společného pohřebiště na motolském hřbitově.
Co se stalo s ostatky Milady Horákové a Záviše Kalandry se dodnes neví. Plného očištění svého jména se Milada Horáková dočkala až po roce 1989.
