Egyptská tma? Bůh se plaví podsvětím, bohyně se nachlemtá obarveného piva
O deváté z desíti egyptských ran se v Druhé knize Mojžíšově říká: „Lidé neviděli jeden druhého, po tři dny se nikdo neodvážil hnout ze svého místa." Byla to taková temnota, že se dala nahmatat, praví Písmo. Černota, v níž si člověk nevidí na špici nosu. Tma tmoucí. Taková, o jaké Waldemar Matuška ve filmu Limonádový Joe pěje: „V tu ránu v celičkým báru nastala egyptská tma."
Kdo si dá práci s porovnáním jednotlivých ran, jimiž Hospodin deptal zpupné Egypťany, nejspíš dojde k názoru, že nadpřirozená tma patří do množiny mírnějších pohrom - spolu se žábami deroucími se i do ložnic, pecí a díží. Když se voda životodárného Nilu změní v krev, páchne a nedá se pít, je to horší.
EGYPTSKÁ TMA
Předposlední z ran, jimiž podle Bible stíhal Bůh Egypt. Trvala tři dny. V egyptském podsvětí je naproti tomu tma stále, plaší ji pouze bůh Re.
A totéž platí o zbytku ran:
- o komárech a mouchách terorizujících lidi a zvířata,
- o moru hubícím koně, osly, velbloudy, skot i brav,
- o vředech hnisavých neštovic,
- o krupobití, „uprostřed něhož šlehal oheň",
- o mračnech nenasytných kobylek a o úmrtí prvorozenců.
Ale i tak: tmu staří Egypťané rádi neměli. V egyptské mytologii se o ní mluví ve dvou příbězích a ani jednou v povzbudivých souvislostech.
Egypťané milovali slunce, které uctívali v podobách hned několika bohů. Jeden z nich, Re, se za dne plaví v nebeské bárce po obloze a rozsévá po zemi sluneční svit. Večer si buď přesedne do jiné lodi, anebo zůstane v té, v níž seděl za dne - egyptští kněží se v tomto bodě rozcházejí - a pluje temným podsvětím zvaným duat. Re tam alespoň přechodně vnáší světlo a řád.
Egyptské texty o duatu říkají, že je velmi hluboko, že je nekonečný a „naprosto temný". Vyskytuje se tu sice několik set blahoslavených mrtvých, ale též mnoho démonů a zavrženců podrobených mukám. Navíc bárku ohrožují četní nepřátelé slunce vedení zlotřilým drakohadem Apopem alias Apófnisem.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Díky malbě na stropě hrobky faraona Ramesse VI., příslušníka XX. dynastie, víme, že Re má za plavby duatem beraní hlavu.
Jiný mýtus vypráví, jak Re, který původně vládl nejen bohům, ale i lidstvu, zestárl. Jeho kosti se změnily v stříbro, maso v zlato a vlasy v lapis lazuli. Lidé proti němu začali kout blíže nespecifikované pikle, takže proti nim musel vyslat své Oko - což je sice laskavá kraví bohyně Hathór, leč pro tento účel přeměněná na krvelačnou lví bohyni Sachmet.
Neztrácíte se v tom, že ne!
Sachmet decimuje lidstvo až příliš úspěšně a Re, kterému se to přestává líbit, se ji rozhodne obelstít. Dá připravit sedm tisíc džbánů s pivem obarveným tak, aby vyhlíželo jako lidská krev, a tekutinu dá vylít na území, na kterém hodlala bohyně pokračovat ve vraždění.
Oko/Hathór/Sachmet se opije obarveným pivem a lidé vyváznou. Leč Re jim ještě neodpustil. Posadí se na bohyni nebe Nút, která se pro tento účel ochotně stane přepravní krávou, odebéře se na ní do svého paláce a oddělí se od lidí. A spolu s ním zmizí i slunce.
„Země se zahalila tmou," říká se v mýtu. Pravá egyptská tma to pravda nebyla, trochu vidět bylo, plyne to z pokračování příběhu. „Když se šeřilo, lidé vytáhli s luky a šípy a stříleli na své nepřátele." Lépe řečeno na ty, jimž kladli za vinu, že slunce zmizelo. Re lidi napřed napomene.
„Vaše hříchy vás drží ve spárech. Vy prolévači krve, střezte se krveprolití," hřímá shůry dolů rozhořčeně. Ale pak se zklidní a lidstvu požehná.
Na nebi už ovšem zůstane. Což je nejspíš hlavní příčina toho, že i my ve střední Evropě občas míváme pravou egyptskou tmu. A komu za to můžeme poděkovat? Jedné ochotné božské krávě.
