VIDEO: Zrada spojenců a fiasko československé politiky. Historici komentovali mnichovskou dohodu

Přesně před 80 lety se sešli představitelé čtyř evropských mocností na konferenci v Mnichově, kde se domluvili na odstoupení pohraničních oblastí Československa nacistickému Německu. Radiožurnál a Český rozhlas Plus připravily společné speciální vysílání k tomuto výročí.

Doporučujeme Praha (Aktualizováno: 19:00 29. 9. 2018) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Fakta a mýty kolem mnichovské konference probírali Václav Houfek, kurátor sbírek umění a grafiky, Jiří Kocian, vysokoškolský pedagog z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Karel Straka z Vojenského historického ústavu Praha, Tomáš Jelínek z Česko-německého fondu budoucnosti a Petr Nováček, historik a politický komentátor Českého rozhlasu.

Eduard Stehlík: Hitler v roce 1938 vyhrál mediální válku. Je otázka, jestli by skutečně zaútočil

Číst článek

„Je to obrovské trauma pro český národ. V tom prvním plánu je to zrada našich spojenců, ale hned za tím je to fiasko československé zahraniční politiky. To, jak jsme ji provozovali v návaznosti na versailleský mírový systém, tak to nemohlo dobře dopadnout,“ domnívá se historik a komentátor Petr Nováček.

Sudetským Němcům se podle něj podařilo přesvědčit Velkou Británii, že jsou utlačováni, a pro ni jako velmoc zase bylo jednodušší jim uvěřit, protože Německo bylo mocným státem. Československo na tom prý v ochraně národnostních menšin nebylo nijak špatně, problém ale byl ve státní ideologii čechoslovakismu.

„Byla držena i v době, kdy už to bylo evidentně neudržitelné. Když z ní v roce 1937 začal Beneš couvat, bylo to už příliš rychle a zbrkle,“ soudí Nováček.

Naproti tomu historik Karel Straka si nemyslí, že by k československé zahraniční politice existovala alternativa. Beneš se prý koncem 20. let snažil o uzavření dohody o neútočení s Německem a Rakouskem, to ale s ohledem na dění v Německu selhalo. Ve 30. letech pak už na dohodu se sousedními státy nebyl prostor.

Také podle ředitele ústeckého muzea Václava Houfka udělal Beneš maximum, aby Československo zajistil. Spoustu vnějších okolností ale nemohl ovlivnit. A i proto se dnes může zdát, že Československo neustále ustupovalo.

„Vláda nechtěla zavdat příčinu k válce. Tahle politika byla velice racionální a zdůvodněná, ale společnost tím byla velice denervovaná a žádala, aby národ šel do zbraně,“ doplňuje Straka.

Jiří Kocian pak připomíná i to, že Beneš prosazoval mezinárodní řešení československého problému. „Měl představu širší mezinárodní konference za účasti Spojených států, zástupce Společnosti národů, a tak trošku hrál i se sovětskou kartou,“ přibližuje. 

„Beneš si byl vědom, že bez vůle dohodových mocností by Československo nikdy nemělo šanci vzniknout, ale ani garance, o které se opíralo na konci mnichovského období,“ uvádí historik. 

Nebyli jen zrádci

Tomáš Jelínek zároveň podotýká, že na zahraničním poli nebylo moc co jiného dělat, jinak tomu ale bylo v oblasti vnitřní politiky státu. Loajalita německé menšiny byla po vzniku republiky nulová a ve 20. letech nebyly využity příležitosti, jak obě etnika sblížit.

„Mnichov je memento, které nám říká, že ustupovat zlu se nevyplácí. Ale i to, abychom se některými otázkami zabývali včas a neodsouvali nepopulární řešení na pozdější dobu,“ myslí si Jelínek z česko-německého fondu. 

Sudetští Němci podle Jelínka netvořili jednolitý blok, a to ani v případě členů Sudetoněmecké strany. Jak prý vyplývá z reportáží Mileny Jesenské, jen třetinu členů tvořili přesvědčení nacisté, další třetina ale podlehla teroru, přičemž nedostala podporu ze strany Československa. Zbytek se pak přidal z ekonomických důvodů.

‚Obsazování převážně německého území německými oddíly začne 1. října.‘ Přečtěte si text mnichovské dohody

Číst článek

Straka v návaznosti na to připomíná i množství Němců, kteří se nátlaku „křiklounů ze Sudetoněmecké strany nepodrobili a byli odhodláni pracovat pro republiku, která objektivně měla dluhy vůči svým menšinám.“

Šlo především o německé sociální demokraty, komunisty a křesťanské sociály. Řada těchto antifašistů byla dokonce vyzbrojována a podílela se na činnosti Stráže obrany státu, což byl speciální bezpečnostní sbor, nebo přinášeli zpravodajské informace.

Lucie Vopálenská, ert, pj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme