Nebyl to koncentrák aneb Položidovský Valach budoval cvičiště SS u Benešova

Pochází z Valašských Athén, ale nejdramatičtější chvíle svého života prožil nedaleko Prahy ještě jako mladík. Nedobrovolně – jízdenku do pracovního tábora na území výcvikového prostoru SS u Benešova mu vydaly zvrácené norimberské zákony. Dvouletý pobyt přežil bez větší újmy a hned po osvobození republiky se šťastně shledal se zbytkem rodiny. Přesto se na prožité chvíle snažil desítky let zapomenout a dlouho o nich nevěděly ani jeho děti.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ivo Levý s rodinou po válce | Zdroj: Archiv Iva Levého

Ivo Levý se narodil 9. srpna 1927 ve Valašském Meziříčí jako druhý syn v rodině praktického lékaře, který pečoval o pacienty ze značné části Valašska. Poklidný život ovšem skončil hned na začátku Protektorátu – otec byl totiž Žid, takže prakticky ze dne na den nesměl vykonávat lékařskou praxi.

Spálil legitimaci KSČ a dotkl se papeže. Neobyčejně obyčejný život Václava Lhoteckého

Číst článek

A Ivo se tehdy poprvé dozvěděl, že podle norimberských rasových zákonů je míšencem prvního stupně, aniž by zpočátku tušil, co to pro něj bude znamenat: „Otec byl časem zavřen jako rukojmí, i jeho bratr právník. Ten už se nevrátil, zemřel tuším v koncentráku někdy v roce 1941 nebo 42. Kdežto otec se asi po třech měsících vrátil, protože byl těžce nemocný, tak asi nevěděli, co s ním. Pak ho zavřeli znovu po atentátu na Heydricha. A zase ho pustili. V Ostravě byla nějaká židovská nemocnice, kde byl vězněn právě po atentátu. Tu nemocnici vedli Němci, ale patrně ze solidarity, že je těžce nemocný, ho pustili domů.“

Z gymnázia ke kolečku

Mezitím byl Ivo kvůli svému původu vyloučen z gymnázia - zajímavé ovšem je, že jeho o dva roky starší bratr ve škole zůstal a dokonce odmaturoval - a šel se do místních velkých skláren učit malířem skla.

U této profese ovšem setrval jen do chvíle, kdy byl jako jediný z celé rodiny povolán do transportu. Jeho osazenstvo tvořili většinou dospělí muži – manželé ze smíšených manželství a mezi nimi jediný šestnáctiletý kluk. „Nevěděli jsme, kam pojedeme, a jeli jsme až do těch Vrchotových Janovic. Tam už byl připravený barák. Takový nový, celý ze dřeva, jak se tehdy stavěly takové nízké baráčky. Celé to bylo obehnané plotem, byly tam ty strážní věže, hlídali to SS. A tam jsme byli určeni na práci.“

Ivo Levý s rodinou před válkou ve Valašském Meziříčí | Zdroj: Archiv Iva Levého

Režim v táboře nebyl zpočátku příliš přísný – jeho nedobrovolní obyvatelé měli své civilní oblečení a mohli se volně pohybovat i za hranicemi tábora, dokonce se koupat v místním rybníku. Pracovali například na stavbě nových skladů pro německou armádu, Vrchotovy Janovice se totiž staly součástí Výcvikového prostoru Waffen-SS Čechy („SS-Truppenübungsplatz Böhmen”).

„Ty sklady byly z takových dřevěných konstrukcí a já – protože jsem netrpěl závratí – tak jsme s jedním mladíkem, který tam byl normálně zaměstnaný, chodili po těch úzkých nosnících ve výšce pět až šest metrů a nosili jsme střešní desky. A když jsme to zastřešili, tak jsme si tam nahoře klidně lehli a opalovali se, protože ti esesáci tam neviděli. Až tam potom jeden vylezl a načapal nás – strašně nám vynadal. Tomu civilistovi se nic nestalo, ale mě přeřadili ke kolečku a musel jsem vozit kamení do základů.“

‚Vlastně jsme na tom byli dobře’

Asi po dvou měsících se ale situace začala měnit. Do areálu byla přesunuta část vězňů z koncentračního tábora Flossenbürg (Vrchotovy Janovice patřily mezi jeho četné pobočky). Prostor byl rozdělen na dvě poloviny, přesto se osazenstvo z různých částí mohlo příležitostně setkávat, naši dávali nově příchozím občas trochu jídla na přilepšenou, protože měli o něco lepší stravu, dokonce za svoji práci byli placeni a mohli si i něco přikoupit.

Řvala na esenbáky a syna brala na protesty. ‚Zůstala jsem sama sebou i během režimu,‘ říká chartistka

Číst článek

„Oni byli v mundúrech a nesměli nikam, kdežto my jsme pořád chodili ven. Některým z nich se tam podařilo utéct, jenomže je chytili. Šel jsem zrovna z tábora ven a viděl jsem jednoho před tou kulometnou věží. Měl tady takový terče namalovaný a zrovna ho zastřelili. A byl tam jeden esesák a ten začal ještě do té mrtvoly kopat. Ten esesák byl původem Slovák. Do té doby se s náma bavil, stěžoval si, jak jeho rodinu na Slovensku pronásledují partyzáni a tak. No, nevidím se, když měli v rodině esesáka.“

Z Německa ale přicházelo stále více vězňů a kapacita tábora přestávala stačit. Ivo Levý s dalšími se musel nejprve přestěhovat do stáje velkého statku přímo v Janovicích, která byla adaptována na noclehárnu s patrovými palandami, a začátkem příštího roku se všichni stěhovali do nedalekého speciálně postaveného tábora v katastru města Bystřice.

Režim už byl podstatně přísnější než ve Vrchotových Janovicích – pobyt jen v areálu tábora, pravidelné nástupy a hlášení přesných stavů. Naopak jistou výhodu představovalo, že tam byla zavřená řada významných osobností včetně slavných herců a zpěváků.

„Němci to využívali k tomu, že se tam každou sobotu pořádal takový kabaret v jídelně, abychom se mohli chodit dívat. Například tam byl tehdá světoznámý Jára Pospíšil, ten měl určité výhody, třeba když na to vystoupení potřeboval nějaké noty a další materiál, tak ho klidně pustili do Prahy. Jinak jsme chodili kopat zákopy a další protitanková opatření, to už mrzlo, ale stejně, když jsme se zakopali, tak jsme si klidně leželi a naši lagerälteste, kteří nás měli hlídat, tak naopak hlídali, jestli nejdou SS.”

„Srovnat to s pravým koncentrákem… Já jsem to totiž vůbec za koncentrák nepovažoval jako kluk, říkal jsem si: No, jsem nasazený v pracovním táboře. Ale z doslechu jsme věděli, že v našem původním táboře ve Vrchotových Janovicích vypukl tyfus a že to tam houfně umíralo, v literatuře se píše, že zemřelo několik set lidí. Došlo tak daleko, že ani ti SS nesměli chodit ven, i oni byli hlídaní, aby to neroznesli dál. Jednou nás tudy vezli na práci a viděl jsem kolem tábora plno nachystaných truhel. Později jsem se dočetl, že napřed je vozili do krematoria v Praze a potom pochovali u toho zámku.“

Považovali ho za mrtvého

Bystřickému táboru se ale epidemie vyhnula a Ivo Levý se v něm dočkal konce války. Spoluvězeň ze Vsetína mu nabídl práci v dobře vybavené kuchyni, která vařila nejen pro asi 700 vězňů, ale taky pro strážící esesáky.

Ivo Levý jako předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Brno-město. U hrobu padlých vojáků v Brně v Králově poli | Zdroj: Archiv Iva Levého

„To vaření pro normální strávníky nebylo komplikovaný, poněvadž ke konci už se ani brambory neloupaly, dostali je vařený neloupaný, takže moc práce to nedalo. Dělal se eintopf, speciální německé jídlo, všecko se dalo do jednoho ešusu. No ale pro ty Němce se občas muselo sehnat nějaké maso, to asi pro ně bylo docela jednoduché, no tak jsme se občas svezli.“

Tábor fungoval až do začátku května 1945, kdy se jeho organizace začala rozpadat, oba kuchaři se rozhodli k útěku. Se zásobami jídla odjeli 5. května ráno vlakem do Prahy a odtud do Olomouce. Tam se ale dozvěděli, že dál už je fronta, takže několik dní zůstali a pak pokračovali pěšky domů.

„Netušil jsem, jestli vůbec někoho uvidím, protože jsem neměl žádné zprávy. Přišel mi otevřít otec! Byl strašně překvapený, protože během Pražského povstání slyšel v rádiu, že tanky z Benešovska jely na pomoc Němcům v Praze, takže si myslil, že nás předtím určitě zlikvidovali.“

Ivo Levý po válce dohnal studia – odmaturoval a pokračoval na elektrotechnické fakultě v Brně, kde se poté usadil a založil rodinu. Zážitky z války se snažil co nejrychleji vypudit z hlavy, pracovní knížku z tábora zahodil a o jeho zážitcích dlouho nevěděly děti ani vnuci.

Ivo Levý při svatebním obřadu v Brně | Zdroj: Archiv Iva Levého

Teprve po mnoha letech se náhodně během zahraničního zájezdu setkal se spoluvězněm, se kterým utekl domů a na jeho popud se přihlásil do tehdejšího Českého svazu protifašistických bojovníků, o jehož existenci do té doby v podstatě nevěděl. Dotyčný mu také potvrdil jeho pobyt v táboře a řekl mu o dvou dalších žijících spoluvězních, kteří mu rovněž dali potřebné potvrzení.

Po roce 1989 se Ivo Levý stal dokonce předsedou základní organizace transformovaného Českého svazu bojovníků za svobodu v Brně-Králově Poli.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme