Zneškodnění nacistické továrny v Norsku. Od úspěšné operace Gunnerside uběhlo osmdesát let
Před osmdesáti lety začala operace Gunnerside. Jedna z nejúspěšnějších sabotážních akcí druhé světové války. Komando osmi norských partyzánů trhavinami ochromilo nacistickou továrnu na těžkou vodu. Odbojáři tím zpomalili nacistický jaderný program. Tým vycvičený v Británii vedl Joachim Rønneberg. O operaci v rozhovoru pro Český rozhlas Plus vypráví Norský velvyslanec v Česku Viktor Rønneberg, který je s válečným hrdinou příbuzný.
Pane velvyslanče, co přesně byla operace Gunnerside?
Akce Gunnerside byla sabotážní operace během druhé světové války, namířená proti továrně u města Rjukan. Tato továrna produkovala těžkou vodu, takže cílem bylo výrobní zařízení zlikvidovat. Těžkou vodu využívali nacisté při snaze vyrobit jadernou bombu.
Poslechněte si celé Interview Plus Jakuba Luckého. Hostem je Victor Conrad Rønneberg, norský velvyslanec v Česku
Pokud vím, tak Norsko nikdo nebylo jadernou velmocí ani průkopníkem v oblasti jaderných technologií. Tak jak se stalo, že právě v Norsku byla tak významná továrna na těžkou vodu?
Ta továrna v Rjukanu ve skutečnosti už desítky let vyráběla dusík například pro hnojiva a těžká voda byla vedlejším produktem těch výrobních procesů dusíku. Ale během nacistické okupace byla produkce těžké vody výrazně navýšena.
Pojďme tedy na začátek. Norsko je pod nacistickou okupaci, řada Norů prchá před nacisty do Velké Británie. Právě tam se nakonec o spuštění operace rozhodlo. Jaké byly vztahy mezi norskými vojáky, možná partyzány ve výcviku, a britskou vládou? Jak to řízení operací vlastně fungovalo?
Jak možná víte, ona do Londýna utekla i norská vláda, ale máte pravdu, operace Gunnerside byla naplánována v Británii a byla pod britským velením. Ale provedli ji norští partyzáni.
Ještě před operací Gunnerside ale byly ještě jiné pokusy o sabotáž zmíněné továrny na těžkou vodu. Můžete je připomenout?
Myslím, že spojenci, Velká Británie a Spojené státy, si už byli vědomi, že nacistické Německo zkoumá vývoj jaderné bomby. A proto se tedy rozhodli tuto továrnu zničit, protože těžká voda byla pro ten nacistický program klíčová. A to byl jeden z důvodů, proč se rozhodli provést operaci Freshman, kterou spustili na podzim roku 1942.
Ta ale bohužel skončila tragédií. Byla založená na dvou kluzácích, které se ale zřítily souhrou smůly a špatného počasí. Všichni na palubě pak při nehodě zemřeli nebo byli krátce nato popraveni.
Před 80 lety nacisté v Mauthausenu popravili 264 českých odbojářů. Nejmladší oběti bylo 14 let
Číst článek
Před akcí Freshman tu byla operace Grouse, což bylo nasazení malé skupiny partyzánů do hor, kde měli přivítat právě britské vojáky z operace Freshman. Když jsem sledoval norský seriál Boj o těžkou vodu, který celou tu operaci popisuje, tak jsem si říkal, že způsob, jakým v norských horách přežili měsíce, je opravdu obdivuhodný.
Ano, bylo to dost problematické a náročné pro všechny členy operace Grouse. Dostali se s pomocí padáků do oblasti Hardangervidda, což je největší náhorní plošina v jižním Norsku. A jejich úkolem bylo počkat a pomoci s přistáním těch zmiňovaných kluzáků.
A protože celá ta operace selhala, uvízli tam několik měsíců, bez možnosti získat zásoby nebo vůbec cokoliv. Bylo to opravdu těžké, museli tam přežít na lišejnících. Podařilo se jim tedy pak zastřelit i nějaké soby, ale bylo to pro ně těžké. Ale vydrželi tam až do samotné operace Gunnerside, do jejího příjezdu. A pak se k ní přidali.
‚Nejmladší byl velitel‘
Samotná operace také nezačala zrovna hladce. Letadla je oproti plánu vysadila daleko od samotného Rjukanu a několik dní strávili cestou přes hory.
Ano, sám jsem v té oblasti byl a je to dost rozlehlá horská oblast. A nezapomeňte, že vše se dělo v únoru. V únoru 1943 je tedy vypustili padákem o slušnou řádku kilometrů severně. A k tomu všemu s sebou museli vézt všechno své vybavení až k místu setkání s členy operace Grouse.
Jak jsem říkal, byla to skupina pěti mužů, která po setkání s členy skupiny Grouse naplánovala samotnou sabotáž a pak ji také provedla. Všichni tito muži byli v Británii velmi dobře vycvičeni, všichni byli Norové a všichni měli spoustu zkušeností s pohybem v přírodě, takže to pro ně nebyl problém. Část z nich byla také přímo z Rjukanu, takže dobře znali okolí.
Nejmladší z nich byl zároveň jejich velitelem, Joachim Rønneberg, bylo mu v té době myslím jen asi dvacet tři let. Jako skupina společně fungovali velmi dobře. Chtěl bych ještě dodat, že během celé operace na sobě nosili britské uniformy pro případ, že by je zatkli nebo zabili. V takovém případě by je identifikovali jako britské vojáky a nepřišla by vlna pomsty na místních obyvatelích.
Pokud si pamatuji dobře, tak také přímo v továrně úmyslně ponechali jeden britský samopal Thompson.
To je pravda. Nechali na místě několik věcí, které měli nacisty zmást ohledně toho, kdo celou operaci provedl, že to bylo britské komando, a ne Norové.
Předpokládám, že pro tehdejší život v té oblasti bylo umění jezdit na lyžích téměř nezbytností.
Celá ta cesta k místu setkání obou skupin byla dlouhá. A i pro samotné provedení sabotáže, továrna Vemork je ve velmi hlubokém údolí, dole je taková soutěska. Tam stojí, protože tam je voda, která je potřeba pro výrobu elektřiny a následně pro výrobu vodíku a těžké vody. A přímo v té soutěsce bylo jen velmi málo lidí.
Partyzáni mezi sebou vedli náročnou debatu, jak se do té továrny dostat, protože celé zařízení bylo velmi důkladně chráněno. Proto se nakonec na poslední chvíli rozhodli, že se tam pokusí dostat přes soutěsku, a to je způsob, kterým se jim to nakonec povedlo.
To Němci tehdy vůbec nečekali, protože si mysleli, že tudy se nedá projít. Takže partyzáni sestoupili do soutěsky a do továrny vnikli touto stranou.
A tu zdánlivě nezdolatelnou soutěsku navíc pokořili uprostřed noci.
Přesně tak. Začali těsně před půlnocí a netrvalo jim to tak dlouho, asi jen několik hodin, než se zase vrátili nazpátek. A výsledkem byla mimořádně úspěšná operace. Nikomu se nic nestalo, za celou dobu nepadl ani jediný výstřel.
Ale myslím, že také měli štěstí. Sníh v soutěsce byl pro to, co prováděli, naprosto perfektní, pevný, ale ne příliš, foukalo, takže je nebylo slyšet. A kvůli počasí byla také spousta německých strážců schovaná, protože se jim nechtělo stát na zimě a větru.
Zemřel válečný veterán Vasil Timkovič, přežil gulag a bojoval v československé jednotce v Rusku
Číst článek
To byla asi výhoda podnikat takovou operaci v zimě? Jak jsme už říkali, Joachim Rønneberg a jeho muži byli velmi mladí.
Všichni byli dvacátníci, všichni prošli výcvikem společně pod britským velením. Co je ale zajímavé, Joachim Rønneberg neměl žádné vojenské zkušenosti předtím, než v roce 1941 přicestoval do Británie.
Tam všichni společně trénovali a stal se z nich velmi dobrý tým a výsledkem byla jejich velmi dobrá spolupráce během operace. A to platí i pro členy skupiny Grouse, kteří tam na ně měsíce čekali.
Možná doplním ještě jednu historku. Když se obě skupiny setkaly, tak je náhodou objevil norský lovec. Oni ho zajali, byl pochopitelně překvapený, že v horách našel takovouto skupinu ozbrojených mužů. Vyslýchali ho a ptali se ho, zda je nacista. On jim odpověděl, že je.
Podle mě jim to nejspíš řekl proto, že si myslel, že jsou to Němci, nečekal, že by tam někoho potkal, natož pak norské partyzány z Británie. A pak ta skupina řešila, co s ním mají udělat. Mají ho zabít, nebo ho mají pustit a riskovat, že půjde oznámit Němcům, koho v horách potkal, a celou operaci tím ohrozí.
Joachim Rønneberg dokonce dostal nabídku od jednoho ze členů skupiny, že toho zajatce zastřelí, on ale nakonec rozhodl, že ho propustí. A v rozhovorech, které pak později v životě poskytl, říkal, že kdyby ho býval nakonec zabil a ukázalo by se, že to byl nevinný muž, tak by si to nesl do konce života. Takže měli štěstí, protože kdyby ten lovec byl opravdový nacista, tak by to jejich operaci vážně ohrozilo.
Na běžkách do Švédska
A co se s celou partyzánskou skupinou stalo po samotné úspěšné operaci? Vyhodit továrnu do vzduchu je jedna věc, ale dál si poradit na nacisty ovládaném území je věc druhá.
To si tak trochu rozhodli a naplánovali sami. Výsledek byl, že na běžkách dojeli až do Švédska. Ale nejprve zamířili směrem na sever, docela velký kus, a pak teprve směrem ke Švédsku. Zabralo jim to asi osmnáct dní, bylo to šest set kilometrů na běžkách. A k tomu si museli zajistit jídlo, žádnou pomoc neměli k dispozici.
Nacisté samozřejmě spustili velmi rozsáhlou pátrací operaci. Ale jak si asi dokážete představit, hledat v rozlehlých horách někoho, kdo má bílé maskovací oblečení, není jednoduché, a tak je nikdy nenašli. Překročili hranice do Švédska a někteří z nich se ještě vrátili do Anglie.
Když pak Joachim Rønneberg mluvil o jejich akci, označoval to jako „takovou zvláštní zimní dovolenou“. Všichni ale velmi dobře znali norské hory a uměli dobře lyžovat, takže to bylo relativně bez problémů.
Různé tváře operace Anthropoid. Festival Nezlomní a obětovaní uvede filmy o atentátu na Heydricha
Číst článek
Jak to vypadalo pak po válce? Snažím se tu situaci srovnat s Československem. Naši nejznámější partyzáni, Gabčík a Kubiš, kteří zabili Reinharda Heydricha, krátce poté padli. A ti, kteří přežili, často narazili u komunistického režimu. Tak jak známý byl Joachim Rønneberg a jeho tým, když měli tu možnost stát se hrdiny?
Myslím, že tu možnost nezneužili ke svému prospěchu. Zejména Joachim Rønneberg v tomto ohledu mluvil dost jasně. O celé operaci moc nemluvil až do sedmdesátých let, kdy nastoupila nová generace, která už o válce moc nevěděla. Tehdy začal vystupovat i na veřejnosti. Ale všichni se vrátili ke svému běžnému životu, i když si třeba nesli svá vlastní traumata.
Na začátku ale sami nevěděli, co přesně dokázali, nechápali, proč byla jejich mise tak důležitá, v životě neslyšeli o nějakém nacistickém jaderném programu. Takže až po výbuchu jaderné bomby nad Hirošimou pochopili, čemu se celá jejich operace snažila zabránit.
Všichni ti muži se stali běžnými občany s běžnými starostmi a běžnými rodinami. Jen jeden z lidí zapojených do té operace nepřežil druhou světovou válku. Tím byl Leif Tronstad. On tu samotnou operaci plánoval v Anglii, společně s Brity. Naplánoval ji, ale neúčastnil se jí osobně. Do Norska se pak před koncem války vrátil, ale byl zabit.
Mezi zraněnými byl taky bratr Joachima Rønneberga. Muži z té operace ale všichni přežili a během války pak ještě pokračovali v sabotážích, zejména v západním Norsku.
Jak dobře je tato část norské historie známá mezi lidmi? Učí se o tom děti ve škole?
Posledním ze členů operace, který zemřel, byl přímo Joachim Rønneberg, který zemřel v roce 2018, bylo mu 99 let. Takže od té doby už nikde nevystupují přímí svědci celé události.
Ale je to něco, co stále najdete v muzeích – tak jako vy máte své partyzány, kteří zabili Heydricha. Je to i součástí školních osnov. Ale není to nijak nafouknuté. Byla to sabotážní operace proti velmi důležitému cíli, ale byla i spousta dalších operací, v Norsku i jinde.
Jaký pak byl jejich poválečný osobní život? Zejména ti ze skupiny Grouse společně žili celé měsíce. Setkávali se i potom po válce?
Oni se znali už z Anglie, prošli společně výcvikem a znali se tak celé roky. A samozřejmě ti ze skupiny Grouse se znali ještě lépe, protože si prošli společným těžkým zážitkem. To všechno je hodně sblížilo. Ano, udržovali mezi sebou kontakty, ale ne příliš, aspoň z toho co vím.
Vrátili se zpátky domů, začali pracovat ve svých obvyklých zaměstnáních. Jeden z nich, Claus Helberg začal pracovat v norské asociaci horské turistiky, Rønneberg pracoval pro norský veřejnoprávní rozhlas a televizi. Co já si pamatuju, tak o nich člověk slyšel, ale málokdy je viděl pohromadě. Myslím, že se potkávali jednou za čas.
Vznikl také film, na kterém se podíleli, myslím, že to bylo na konci 40. let. Pak o nich také vznikl hollywoodský film. A teď v roce 2016 nebo 2017 natočili Norové myslím pěti nebo šestidílnou sérii o celé operaci, která jde víc do hloubky a víc myslím odpovídá tomu, co se doopravdy stalo.
Zejména ten hollywoodský film z padesátých let tak úplně neodpovídá událostem jako takovým. Nový seriál je věrnější a myslím, že velmi dobře ukazuje, že během operace se řešila spousta morálních dilemat.
Spousta lidí zemřela při operaci Freshman, o tom už jsme mluvili. Ale také poté, co tu továrnu zničili, tak ji nacisté postupně obnovili a americké letectvo se ji pokusilo vybombardovat s pomocí 160 různých letadel. Přitom se jim nepovedlo továrnu zničit, ale zabili spoustu civilistů.
Němci se pak rozhodli zbytek těžké vody z Rjukanu přesunout i s technickým vybavením do Německa. Převážel to osobní trajekt, který jezdil nedaleko Rjukanu. A ten trajekt během převozu také vyhodili do vzduchu norští partyzáni. Tehdy ale také zemřela spousta civilistů.
Takže samotná operace Gunnerside byla asi nejúspěšnější z těch všech pokusů zastavit nacistickou výrobu těžké vody?
Ano, samo o sobě to byla velmi úspěšná operace. A v té době, za neustálého strachu z německé jaderné bomby, měla ta operace prioritu a velmi dobře se ji podařilo i provést.
‚Skromný muž‘
Vy jste se, předpokládám, s Joachimem Rønnebergem několikrát setkal. Jaký člověk dokáže ve dvaceti třech letech úspěšné řídit partyzánskou skupinu a provést s ní tak náročnou operaci?
Myslím, že byl velmi skromný. A v první řadě to byl člověk velmi orientovaný na přírodu, byl to například skaut. A také ho velmi mrzelo, že se zpočátku nemohl zapojit do existující sítě norských partyzánů, protože neprošel vojenským výcvikem.
Možná to zní zvláštně, ale kvůli tomu se nakonec rozhodl zamířit do Anglie, na lodi, přes Severní moře, na podzim roku 1941 a tam pak prošel výcvikem. Byl skromný, fyzicky velmi zdatný, dobrý lyžař, uměl se pohybovat a přežít v přírodě, měl skvělou paměť, dokázal si zapamatovat všechny mapy, které potřeboval.
Ve Finsku se dodnes válí cvičné pumy, tanky i celá letadla z druhé světové války, vypráví archeolog
Číst článek
Byl to také velmi demokratický muž. Vedl sice celou operaci, ale pokud jde o samotnou operaci, měl původně jiný plán, chtěl se do továrny dostat přes most. Probírali to den před akcí, v chatě, kde se schovávali. Obávali se, že při přechodu mostu budou muset někoho zabít a oni také mohou zemřít. A tehdy se objevil návrh, že by mohli sestoupit do soutěsky.
Vyslali proto jednoho z členů týmu, Helbergho, který byl z Rjukanu, ale v soutěsce nikdy nebyl. To odpovídá tomu, že v té továrně a jejím okolí byl málokdo, i lidé z města. Poslali ho tam, aby to obhlédl, jestli je možné dostat se do soutěsky dolů, a on takovou cestu objevil. A tak tuto cestu nakonec využili.
Rønneberg byl také dobrý v tom naslouchat ostatním a změnit plány podle názorů a dobrých nápadů ostatních. Nejsem si jistý, jestli byl přímo novinář, ale pracoval ve veřejnoprávním NRK. Co přesně tam dělal, to nevím.
Ať už byl novinářem, nebo dělal něco jiného, s životem partyzána se to asi nedá srovnat.
Tak by se to asi dalo říct. Ale byl velmi pevně přesvědčený, a několikrát jsem ho to slyšel říkat, že nesmí zneužít toho, že byl členem a velitelem té skupiny pro svůj vlastní zisk. Dával to jasně najevo podobně jako další norští partyzáni.
Norsko, které bylo neutrální, si během druhé světové války prošlo nacistickou okupací. Jaké dědictví to v zemi zanechalo?
Myslím, že je to třeba nutnost bojovat za vlastní svobodu. Že svoboda nikdy není zadarmo, že je potřeba za ni bojovat a udržovat ji. A taky důležitost odvahy a chrabrosti.
Navíc ještě to, že ten boj leží na ramenou obyčejných mužů a žen, ti byli důležití, jak ti, kteří v Norsku během války zůstali a zapojili se do odboje, tak i ti, kteří odjeli pro výcvik za hranice, aby se pak vrátili do Norska.
Důležitá je taky pomoc ze zahraničí. Protože Norsko dostávalo pomoc za druhé světové války, tak když dnes potřebuje Ukrajina pomoc, tak mi máme povinnost pomoci. To je myslím něco, co jsme se naučili.
To jsem se chtěl zeptat, jak se ty osmdesát let staré zkušenosti projevují dnes?
Myslím, že je to věc všech zemí. Musíme být jednotní, abychom mohli bojovat za hodnoty, které jsou pro nás důležité. Mír, svoboda, demokracie nepadají z nebe, nestanou se samy od sebe, a proto za ně musíme bojovat a pomáhat si v tom boji. A to je to, co moje země právě teď dělá, pokud jde o Ukrajinu, Česko také, spolupracujeme proti autoritativním režimům, které jsou tady dnes, tak jako tu byly za dob nacistického režimu.
Ještě jedna otázka týkající se období druhé světové války. V Norsku zbylo po německých vojácích spousta dětí, když s nimi otěhotněly místní ženy. Jak to ovlivnilo norskou společnost?
To bylo opravdu problematické téma. Po druhé světové válce nastoupila v Norsku silná protiněmecká nálada. A pochopitelně tato nálada byla namířená i proti ženám, které navázaly vztahy s německými vojáky, a těm, které si s nimi pořídily děti. A bohužel se část této protiněmecké nálady obrátila také proti těmto dětem a tomu, jak přišly na svět.
Řada z nich proto byla diskriminovaná, zejména jednotlivci, ale norský stát neudělal vše, co mohl, aby je ochránil. Norský parlament a úřady se za to později omluvily, za všechny křivdy, které se těmto dětem staly, a dokonce je za jejich příkoří odškodnily. I tak je to ale černá šmouha norských dějin.
Zpět k operaci Gunnerside. Máte představu, jak se tato operace slaví v Norsku?
To takto z hlavy nevím. Co vím, že v Ålesundu, odkud Joachim Rønneberg pochází, mu k 95. narozeninám postavili sochu. Takže se nejspíš něco chystá tam a také v některých muzeích, ale neslyšel jsem o žádných velkých oslavách.
A co přímo ve vaší rodině?
(Pobaveně) V rodině Rønnebergů se nejspíš něco chystá, ale to se budete muset zeptat mojí manželky.
