Postavil se nacismu, po válce ho chtěli odsunout. Příběh posledního německého biskupa v Československu
Peripetie česko-německých vztahů 20. století se odrazily v osudech milionů lidí, příběh Antona Aloise Webera je však přesto výjimečný. Ukazuje, v jak těžké pozici se ocitli němečtí odpůrci nacismu na území tehdejšího Československa - nejprve proti svým zfanatizovaným krajanům, poté proti Čechům, účtujícím s okupanty.
Anton Alois Weber nastupuje do čela litoměřické diecéze po zdlouhavých vyjednáváních v roce 1931. Československá vláda chce na toto místo prosadit Čecha, nakonec ale usoudí, že v diecézi s dvoutřetinovým podílem německých věřících by to nemuselo být přijato dobře.
Jakub Šiška: Poslední Němec, příběh litoměřického biskupa Antona Aloise Webera.
Weber je přímo ideální kandidát – Němec, který mluví česky a který nad národní příslušnost staví univerzální křesťanské bratrství. Weber nepochází ani z takzvané smíšené rodiny, česky se naučil během svých teologických studií v Římě, a to tak dobře, že ve 20. letech dokonce češtinu vyučoval na německé reálce v Ústí nad Labem.
Někdejší Weberův sekretář Josef Rabas popisuje svého nadřízeného ve vzpomínkové knize jako mírného člověka, kterému „nebylo dáno zaujmout postoj stručně, jednoznačně a pevně“.
Když však v československém pohraničí propukl ve druhé polovině 30. let národnostní konflikt, má biskup Weber jasno - v takzvaném sudetoněmeckém hnutí vidí přímé ohrožení křesťanského světonázoru a spolupráci s ním striktně odmítá, přestože mu ji nabízí sám Konrad Henlein.
Zdaleka ne všichni němečtí duchovní jsou však tak zásadoví. Když studenti posledního ročníku bohosloví roku 1938 hromadně vstoupí do Sudetoněmecké strany, odmítne je biskup Weber vysvětit, dokud se v písemném prohlášení nacionalismu a nacismu nezřeknou a ze strany nevystoupí.
Varovný hlas
Mnichovská dohoda z roku 1938 znamená pro litoměřickou diecézi rozdělení: její severní část včetně Litoměřic připadne k Říši, zbytek do protektorátu. Biskup Weber dál navštěvuje své české farníky za novou státní hranicí, což neujde pozornosti nacistů. Odvetou za to je zabrání biskupské rezidence, zrušení církevních škol, odvedení seminaristů a některých duchovních na frontu a znemožnění výuky náboženství na školách.
Bojoval proti komunismu, probouzel v lidech zbožnost. Biskup Hlouch může být blahořečen, rozhodl Vatikán
Číst článek
„Jako německý muž a katolický biskup jsem neopomenul nic ve snaze pronášet varovný hlas před odpovědnými místy. Bohu, svému svědomí a lidu své diecéze jsem dlužen odpovědnost za to, co mám činit a co ne,“ píše biskup Weber v pastýřském listu na podzim 1941.
Ani konec války však litoměřickému pastýři úlevu nepřinese. Hned roku 1945 ho chtějí takzvené rudé gardy zařadit do odsunu, čemuž zabrání na poslední chvíli zásah revolučního národního výboru. Poníženě musí žádat o navrácení občanství a dokazovat, že není nepřítel státu. Za této bezvýchodné situace na svůj pastýřský úřad rezignuje a zcela vyčerpán v září 1948 umírá. Tak se uzavírá příběh posledního biskupa německé národnosti na našem území.
Text vznikl pro cyklus Dobrá vůle Českého rozhlasu Dvojka.
