Místodržitelka Nizozemska i vítěz od Lepanta. Královští levobočci se zapsali do dějin

S nemanželskými dětmi panovníků se setkáme v českém prostředí stejně jako za jeho hranicemi. A přestože to, že se to na první zamyšlení nemusí zdát, v dějinách měli své místo.

Amsterdam Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Markéta, vévodkyně z Parmy a nizozemská místodržící | Foto: Philadelphia Museum of Art | CC BY 1.0,©

Někdy sehráli menší a někdy větší roli. Byli významnými duchovními představiteli, diplomaty i vojevůdci.

Přehrát

00:00 / 00:00

Místodržitelka Nizozemska i vítěz od Lepanta

V novověku byla tolerance společnosti k takovým dětem vysoká. Například v rodové linii španělských nebo rakouských Habsburků často dosahovali významného postavení. Například děti císaře Karla V.

Historička Marie Šedivá Koldinská přitom v této souvislosti vzpomíná dvě jména.

Místodržitelka

Karel V. kolem svého 20. roku života zplodil s Johanou van der Gheynst, dcerou flanderského výrobce tapiserií, dceru. Markéta vyrůstala mimo císařský dvůr. Se svým otcem se setkala až v devíti letech. V tom věku potkala také svého budoucího manžela.

Vdaná byla celkem dvakrát. První manželství netrvalo kvůli smrti manžela ani rok. Díky druhému sňatku získala titul vévodkyně z Parmy. Po odluce s manželem se díky svému bratrovi Filipovi II. stala španělskou místodržitelkou ve svém rodném Nizozemí. Bylo jí tehdy 36 let.

Markéta měla ve španělském Nizozemí obtížnou roli. Tamní stavy požadovaly reformy, které byly v rozporu s politikou španělského krále Filipa II. Požadovaly například větší náboženskou toleranci k protestantům a omezení inkvizice. Chtěly také posílit moc guvernérů provincií. Dosud byla správa všech území tvrdě centralizovaná.

Markéta se navzdory svému bratru rozhodla nizozemské stavy podporovat. Filip ale požadavkům nevyhověl. Následné nepokoje vedly k takzvané Nizozemské revoluci. Po jejím skončení a krátkém období klidu se situace na území opět zhoršila. Filip se rozhodl tvrdě potrestat vůdce povstání i obyčejné lidi.

Šumavský Don Quijote se nacistům postavil na koni a v plné zbroji. Vojáci v tancích znejistěli

Číst článek

Markéta, která kvůli Filipovu postupu, složila funkci, z Nizozemí odešla. Později se sice vrátila, když území spravoval její syn. Místodržitelkou už se ale nikdy nestala.

Jak říká historička Marie Šedivá Koldinská, byla to žena, která se snažila velmi napjatou situaci v Nizozemí uklidňovat. Markéta Parmská „byla nakloněná kompromisům a hledání smírného řešení mezi katolíky a nekatolíky, mezi nadvládou španělského krále Filipa II. a místními obyvateli“.

Možná ale pro někoho zajímavější postavou může být nevlastní bratr Markéty Parmské, Don Juan d’Austria.

Vítěz od Lepanta

Byl nemanželským synem španělského panovníka Karla V. s městskou dívkou Barborou Blomberg z německého Řezna. Jeho otec ho za svého života nikdy neuznal členem Habsburského rodu. Díky otcově poslední vůli ale nakonec získal titul El Infante, tedy princ. 

Čínská keramika a koření. U portugalského pobřeží našli archeologové 400 let starý vrak lodi

Číst článek

Don Juan d’Austria v roce 1571 porazil ve velké námořní bitvě u Lepanta osmanské vojsko. V této bitvě velel spojeným námořním silám Svaté ligy (aliance Janova, Benátek, Španělska a papežského státu), které čítaly 212 lodí, 28 500 vojáků a 40 tisíc veslařů a námořníků. Osmanská vojska čítala 251 lodí, 31 500 vojáků a 50 tisíc veslařů a námořníků.

Ztráty pro Osmanskou říši byly přitom obrovské. Mnohonásobně vyšší než pro evropské země. Zatímco státy Ligy přišly o 17 lodí a 7500 mužů, 50 osmanských lodí bylo potopeno, téměř 140 jich bylo zajato, 20 tisíc mužů bylo zabito, zraněno nebo zajato.

I Juan byl španělským místodržitelem Nizozemí, kam dorazil ve velmi složité době. Nezaplacená španělská vojska plenila města a tamní šlechta ho nechtěla uznat. Po dvou letech navíc těžce onemocněl a ve věku pouhých 31 let zemřel pravděpodobně na tyfus. Do dějin se zapsal jako vojevůdce. Přitom nechybělo mnoho a stal by se služebníkem církve.

Odčinění hříchu

Právě to si přál jeho otec Karel V. ve své poslední vůli. Juanův nevlastní bratr Filip II. se dokonce pokoušel získat mu u papeže Pia IV. místo kardinála.

Dopravovala vojáky přes Atlantik a objevila se i v Bondovce. Loď Queen Elizabeth pokřitili před 80 lety

Číst článek

Don Juan ale toužil po vojenské kariéře. Jen díky tomu, že se mu krále Filipa II. nakonec podařilo přesvědčit, ho dnes známe jako „vítěze od Lepanta“.

Církevní dráha levobočků přitom nebyla nic výjimečného. „Souvisí to s tím, že člověk, který se rozhodne pro takový typ kariéry, už sám nemá rodinu, nevzniká tam otázka dědění. Navíc je to i určitý způsob, jak se angažovat ve spirituální rovině. Může to být někdy vnímáno i jako jakési odčinění hříchu rodičů,“ říká Marie Šedivá Koldinská.

Je ale otázkou, s jakou chutí se někteří převážně nemanželští synové rozhodovali pro církevní dráhu. Jak je patrné třeba v případě Juana d’Austria, často šlo spíše o přání otců a nikoliv jejich rozhodnutí. Zatímco někteří poslušně vykonali vůli významných rodičů, jiní se jí vzepřeli.

Kateřina Havlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme