Právník: Problémem norimberských procesů bylo určit individuální odpovědnost za válečné zločiny

Před 73 lety, 20. listopadu 1945, začaly takzvané norimberské procesy. Při nich soudily vítězné státy druhé světové války - Spojené státy americké, Velká Británie, Sovětský svaz a Francie - válečné zločince z nacistického Německa. Událost nebyla důležitá jen z historického, ale také z právního hlediska. Profesor Pavel Šturma z Univerzity Karlovy serveru iROZHLAS.cz řekl, že řada závěrů z procesů je platná dodnes.

Praha/Norimberk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Představitelé nacistického Německa před Norimberským tribunálem. Dolní řada zleva: Hermann Göring, Rudolf Heß, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel. Druhá řada zleva: Karl Dönitz, Erich Raeder, Baldur von Schirach, Fritz Sauckel | Zdroj: Wikimedia Commons | CC0 Public domain,©

Před 73 lety začaly norimberské procesy. O co přesně šlo?
Jednalo se o mezinárodní vojenský tribunál se sídlem v Norimberku, který měl soudit hlavní válečné zločince z nacistického Německa. Šlo o tribunál, který byl v mezinárodním právu svým způsobem průlomový, protože zločiny osob, které se zasloužily o přípravu rozpoutání druhé světové války, ale i páchání dalších zločinů – holokaustu či proti lidskosti – nebyly stíhány před soudy jednotlivých států, ale skutečně před mezinárodním tribunálem. V tom to byla nová záležitost.

Pavel Šturma

Profesor Pavel Šturma se na Právnické fakultě Univerzity Karlovy zabývá mezinárodním právem. V minulosti mimo jiné pracoval na Sekretariátu OSN, byl proděkanem právnické fakulty a hostoval na řadě evropských univerzit.

Myšlenka uspořádat proces vznikla už mnohem dříve. Je to tak?
Ano, vznikla už v průběhu druhé světové války, v její polovině, kdy se setkaly hlavní spojenecké mocnosti - myslím tím Spojené státy a Velkou Británii.

Ty přijaly Svatojakubskou deklaraci, která se týkala ukrutností páchaných za války. Už tam se jednalo o tom, že po skončení války bude potřeba hlavní zločince nějakým způsobem „vyřešit“. A názory nebyly jednotné.

Třeba Británie se přikláněla k tomu, aby Adolf Hitler a jeho nejbližší spolupracovníci byli zlikvidováni a neměl by se dělat nějaký mezinárodní proces, který by mohli případně použít i ke své obhajobě a zdůvodňování svého počínání.

Byla to spíš zásluha Spojených států, především prezidenta Franklina Delano Roosevelta a jeho poradců, zejména Roberta H. Jacksona, v té době soudce nejvyššího soudu, který zasazoval o to, aby se uspořádal mezinárodní vojenský tribunál.

V Německu soudí 94letého nacistického dozorce z koncentračního tábora. Stanul před soudem pro mladistvé

Číst článek

Sovětský svaz se nakonec rovněž přiklonil k myšlence tribunálu. Nakonec došlo ke shodě mezi hlavními spojenci a k nim se později přidala i Francie. To byly čtyři mocnosti, které měly své soudce a žalobce u mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku.

Norimberské procesy jsou zajímavé nejen historicky, ale i z hlediska práva. Někdy se o nich mluví jako o „znásilnění práva“...
Tohle je spor, který se vedl už tehdy, ale občas se objevuje i nyní. Existují různá právní stanoviska od významných právníků z tehdejší i z novější doby.

Už tehdy se nejlepší právníci na straně spojenců zabývali otázkou odpovědnosti za válečné zločiny a další zločiny, které by měly být podle mezinárodního práva takto stíhány.

Lidé se začali více zajímat o to, co bylo. Cítím jejich úzkost, říká autor knihy o Mengelem

Číst článek

Jednalo se třeba o profesora Raphaela Lemkina, který zavedl pojem genocida. Ten sice ještě nebyl v tom statutu norimberského tribunálu, nicméně zločiny, zejména holokaust, byly - byť pod jiným označením - postihovány a později se do mezinárodního práva dostaly jako zvláštní skutková podstata.

Z naší strany do diskuse přispěl doktor Bohuslav Ečer, který byl generálem vojenské justice a profesorem na Masarykově univerzitě v Brně.

Řešila se otázka, jak zdůvodnit individuální trestní odpovědnost za zločiny, které byly porušením mezinárodního práva. Situace byla asi nejjednodušší, pokud šlo o válečné zločiny, tedy porušení zákona o vyhlášení války. Tam byla právní úprava poměrně stabilizovaná z dob před válkou a individuální postih nebyl výjimečný. Novinkou bylo, že to neřešily národní soudy, ale mezinárodní vojenský tribunál.

Rozsudky nad největšími předními osobnostmi nacistického Německa

Trest smrti:
Martin Bormann, Hermann Wilhelm Göring, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Ernst Kaltenbrunner, Alfred Rosenberg, Hans Frank, Julius Streicher, Fritz Sauckel, Alfred Jodl, Wilhelm Frick, Arthur Seyss-Inquart

Doživotí:
Rudolf Hess, Walter Funk, Erich Raeder

20 let:
Baldur von Schirach, Albert Speer

15 let:
Konstantin von Neurath

10 let:
Karl Dönitz

Stíhání zastaveno:
Gustav Krupp von Bohlen und Halbach, Robert Ley

Osvobozeni:
Hjalmar Schacht, Hans Fritzsche, Franz von Papen

To, co bylo novější, byla nová kategorie zločinu proti míru - dnes se to nazývá zločinem agrese. Útočná válka nicméně byla z hlediska mezinárodního práva zakázána už od roku 1928, a to na základě Briand-Kelloggova paktu z Paříže. Bylo tudíž zjevné, že takového jednání je mezinárodně protiprávní. Pouze nebyly stanoveny podrobnosti, které by se týkaly případného trestního postihu, trestní odpovědnosti.

Nejnovější byla skutková podstata zločinů proti lidskosti, která byla ale spíše doplňková a vázala se k činům, které byly spáchány buďto v době války, nebo v souvislosti s pácháním buď zločinu proti míru, případně válečných zločinů. Takže názor, který převážně zastáváme, je, že nejpozději v době světové války se odpovědnost za zločiny stabilizovala coby součást mezinárodního práva. A posléze to bylo vtěleno do statutu norimberského tribunálu.

Úplně nová byla naopak procesní pravidla, protože byl - místo národních soudů, které by třeba podle místa spáchání činů mohly být příslušné - vytvořen mezinárodní tribunál.

Samozřejmě, že na druhé straně někteří němečtí právníci, jako třeba Carl Schmitt, zdůvodňovali opačné teze tím, že před válkou nebylo v nějakém psaném dokumentu jasně stanoveno, že by jednotliví konkrétní představitelé státu, režimu, měli nést za takové jednání individuální trestní odpovědnost.

Shoda asi vždycky panuje v tom, že to jednání bylo už tehdy mezinárodně protiprávní. Určité rozdíly se týkají otázky, do jaké míry byly přesně stanoveny parametry individuální trestní odpovědnosti. Ale pozdější vývoj navázal na norimberský statut. Rozsudek a kategorie zločinu, které byly tehdy zakotvené, jsou dodnes součástí mezinárodního trestního práva a najdeme je v rozpracovanější podobě i v dnešní době v římském statutu Mezinárodního trestního soudu.

Petr Jadrný Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme