Donutil Husáka mluvit o reformách. ‚Místní politika nenabírá zdravý směr,‘ říká bývalý zpravodaj Hlasu Ameriky

V šestnácti letech napsal poprvé o Alexandru Dubčekovi. O dva roky později syn německého otce a anglické matky navštívil pro Ameriku neznámou zemi poprvé a zůstal ji pak věrný po celý život – nejprve jako hospodářský zpravodaj, později jako reportér Voice of Amerika. Dnes žije bývalý americký novinář a také dlouholetý politický poradce OSN pro Kosovo Jolyon Naegele kousek od Prahy a cítí se zde stejně doma jako kdekoliv jinde ve světě.

Tento článek je více než rok starý.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Pracovník hospodářského zpravodajství společnosti Business International a později redaktor Hlasu Ameriky pobýval hlavně ve Vídni.

Pracovník hospodářského zpravodajství společnosti Business International a později redaktor Hlasu Ameriky pobýval hlavně ve Vídni. | Foto: Jolyon Naegele | Zdroj: Soukromý archiv Jolyon Naegele

O jeho životní dráze se zřejmě rozhodlo už ve 13 letech, kdy stejně jako prakticky celý svět sledoval události Pražského jara – záběry z televize má stále před očima a dobový tisk dodnes uschovaný v jednom z kufrů, s nimiž procestoval řadu zemí.

Učil v koncentračním táboře a bojoval za partyzány. ‚Masaryk byl vždy můj vzor,‘ říká Alexander Bachnár

Číst článek

„Někdy od února či března 1968 se začaly objevovat informace, že v Československu se děje něco pozitivního, byly to zprávy o naději, prakticky denně v novinách i televizi a mně to moc imponovalo," říká.

„Srpen jsem zažil před obrazovkou, vnímal jsem to jako tragédii, ale nebylo to úplně překvapení – už předtím byly fotky a články z manévrů na území ČSSR a spekulovalo se, že by to mohlo vést k nějakému trvalejšímu stavu. Byli jsme tehdy na chatě, a než jsem se dostal do městečka, kde měli noviny, tak už byly všechny vyprodány. Otec mi je pak po pár dnech dovezl z New Yorku a já si je už tehdy schovával. V roce 1971 jsem pak napsal dlouhý referát o Dubčekovi, sám jsem si toto téma vybral a vyhledal k němu materiály z různých knih a z novin,“ dodává.

Akreditace od ÚV KSČ

Jolyon už tehdy věděl, že jednou určitě bude novinářem – chtěl o událostech nejen číst, ale vidět je na vlastní oči. Studoval nejen v New Yorku a Washingtonu, ale rovněž v Itálii a v Londýně, tam mj. češtinu. Do Československa se poprvé podíval v roce 1973 ještě jako student.

„Tehdy jsem měl za sebou jen 10 kapitol učebnice češtiny pro samouky, což samozřejmě nestačilo. Naštěstí jsem našel lidi, kteří uměli anglicky či německy. Při dalších cestách už byla moje čeština o něco lepší a postupně jsem navazoval kontakty s řadou lidí nejen v Praze a v Brně, ale v Prostějově a také na Slovensku,“ vysvětluje.

Jolyon Naegele byl zřejmě nejznámějším západním novinářem, který pravidelně informoval o životě v socialistickém Československu. | Foto: Jolyon Naegele | Zdroj: Soukromý archiv Jolyon Naegele

Pracovník hospodářského zpravodajství společnosti Business International a později redaktor Hlasu Ameriky pobýval hlavně ve Vídni, tudíž se právě do Brna dostal nejčastěji. „A musím říci, že v Brně jsem se cítil vždy mnohem lépe než ve Vídni či v Praze. Brňáci jsou mnohem otevřenější, hned druhý den jsem se v autobuse seznámil s Bolkem Polívkou a dalšími herci Divadla na provázku, kteří zrovna jeli na svůj letní pracovní tábor. Ta jména mi sice tehdy nic neříkala, ale hned jsem cítil, že jsou jiní než ostatní. Dodnes se přátelím třeba s Břéťou Rychlíkem a mnoha dalšími.“

Právě z osobních kontaktů a z tuzemských novin a knih, které skupoval po desítkách, si Jolyon Naegele postupně budoval nezbytný základ pro práci rozhlasového zpravodaje. Tím se stal v devětadvaceti letech v roce 1984. Jeho cesty za železnou oponu pochopitelně už od začátku neunikly pozornosti Státní bezpečnosti, byl často sledován a jeho svazek měl nakonec přes tisíc stran. A o jeho oficiální novinářské akreditaci se rozhodovalo na těch nejvyšších místech.

„Požádal jsem na ministerstvu zahraničních věcí v Praze, ale tam vůbec nereagovali. Teprve když se oficiálně zeptala americká ambasáda, přišla odpověď, že Československo nemá zájem, aby tady Voice of Amerika působil. Následovaly konzultace s Washingtonem a tam vynesli opravdu silnou kartu – pokud nebudu moci pracovat v Československu, tak zpravodaj Československého rozhlasu v New Yorku bude smět operovat jen v bezprostřední blízkosti sídla OSN. A do dvou týdnů byla kladná odpověď,“ vzpomíná.

Až později se Naegele dozvěděl, že zpravodaj v New Yorku byl současně rozvědčík a plnil úkoly i pro sovětskou tajnou službu. Jejich diplomaté totiž nemohli po USA volně cestovat. „Rozhodnutí o mé osobě tedy padlo přímo na mezinárodním oddělení ÚV KSČ, samozřejmě po konzultacích s Moskvou. A když pak AFP jako první vydala zprávu, že zpravodaj VoA dostal akreditaci v Československu, tak to jako velkou zajímavost prezentovala světová média.“

Lidé z režimu i z disentu

I tak musel reportér Naegele neustále překonávat nejrůznější problémy – od komplikovaného získávání víz, přes pravidelné policejní kontroly až po více či méně otevřené výhrůžky. Snažil se informovat o dění v Československu a dalších zemích východní Evropy co nejobjektivněji, bez ideologického nánosu.

Mengele si nás šetřil, až dorosteme, vzpomíná jedno z dvojčat na hrůzné pokusy v Osvětimi

Číst článek

Každé téma zpracovával velmi pečlivě, setkával se jak s oficiálními představiteli režimu, tak lidmi na opačné straně, včetně disentu. A řadu zajímavých věcí dokázal odhalit i ve zcela nudných materiálech.

„V podstatě denně jsem tady i v kanceláři ve Vídni velmi pečlivě četl jak veškerý dostupný tisk, tak třeba statistické ročenky. A z nich bylo někdy v polovině osmdesátých let naprosto jasné, že tady není něco v pořádku se životním prostředí, protože během pár let strmě klesal počet zastřelených srnců a zajíců,“ říká.

„Nebo když jsem připravoval něco o náboženství, tak jsem se setkal třeba s kardinálem Tomáškem a se šéfem pražské židovské obce, ale taky s vládním zmocněncem pro náboženské otázky. A stejně tak s církevním disentem – s Václavem Malým, Josefem Zvěřinou a dalšími, účastnil jsem se poutí na Velehradě a v Levoči. Musel jsem absolvovat několik cest, než jsem si udělal obraz o stavu náboženské svobody v ČSSR,“ doplňuje.

Jolyon Naegele byl zřejmě nejznámějším západním novinářem, který pravidelně informoval o životě v socialistickém Československu. Není proto divu, že jeho příspěvky nezřídka rozebíraly i zdejší nejvyšší politické kruhy, zejména pokud se týkaly jich samotných.

Při studiu všech projevů Gustava Husáka například s překvapením zjistil, že ani jednou za sedmnáct let nepoužil slovo „reforma“ – toho se totiž normalizátoři báli jako čert kříže.

„V knihkupectví v Praze jsem si koupil slovník KSČ a tam jsem našel definici, že reforma je ‚taktický krok zpět‘. Takže jsem to pustil do éteru a následně jsem zjistil, že Husák přímo v projevu před plenárním zasedáním ÚV KSČ reagoval na mou zprávu, že má strach z reforem. Někteří známí v Československu mi už předtím říkali, že si ani neuvědomuji, jak velkou mám moc, jak všichni poslouchají, co říkám. Tehdy jsem si myslel, že je to blbost, ale když jsem pak viděl, že i generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky reaguje na to, co jsem pustil ven, tak jsem pochopil, že tu moc opravdu mám.“

Šťastný listopad 1989

Ještě před listopadem 1989 se Jolyon Naegele setkal také s hlavními protirežimními ikonami. I se „svým“ Alexandrem Dubčekem. Přestože bývalý první muž Pražského jara byl velmi opatrný a rozhovor spíše ve své vlastní režii využil především pro přípravu svého možného comebacku, vyvolal na obou stranách železné opony velký ohlas – kromě jiného tím, že v něm zazpíval svoji oblíbenou píseň od Toma Jonese a washingtonská redakce pak oba hlasy smíchala dohromady.

S Václavem Havlem se Jolyon Naegele poprvé setkal už někdy v první polovině 80. let, od roku 1986 spolu čas od času mluvili, slavným se stal zejména rozhovor po Havlově předčasném propuštění z vězení v květnu 1989. „Ten rozhovor jsem poslal do redakce Hlasu Ameriky hned z Prahy. To jsem dělával po telefonu buď třeba z kanceláře italské tiskové agentury, nebo jsem v hotelovém pokoji jednoduše rozebral telefonní aparát, kabelem s krokodýlky připojil magnetofon a přehrál celý záznam,“ vysvětluje.

S Václavem Havlem se Jolyon Naegele poprvé setkal už někdy v první polovině 80. let, od roku 1986 spolu čas od času mluvili, slavným se stal zejména rozhovor po Havlově předčasném propuštění z vězení v květnu 1989. | Foto: Jolyon Naegele | Zdroj: Soukromý archiv Jolyon Naegele

„Jen choulostivější nahrávky jsem převážel do Vídně a zpracovával až tam. A tehdy jsem přijel na hraniční přechod a hned se mě ptali: ‚Víte, že Havel byl propuštěn?‘ ‚Vím, dělal jsem s ním rozhovor.‘ Zpozorněli: ‚A máte to s sebou?‘ Ale to už to bylo v éteru... Občas mi vyhrožovali, že mi něco seberou, nechali mě třeba čekat na přechodu tři hodiny, ale nakonec to prošlo,“ dodává.

První momenty sametové revoluce však Jolyonu Naegelemu paradoxně ušly. 17. listopadu totiž pomáhal svému kolegovi v Německu, kde před pár dny padla Berlínská zeď. Vedení redakce proto usoudilo, že je v danou chvíli důležitější mít dva reportéry v Berlíně než jednoho tam a druhého v Praze. Do Československa se bez povolení vrátil v neděli 19. listopadu.

‚Jako bombardéry za války.‘ Srpen '68 vyhnal syna brněnského architekta do Afriky

Číst článek

„Během pár dní se začali sjíždět novináři z celého světa, ale ti tady byli poprvé. Pro mě to naopak bylo důvěrně známé prostředí, a navíc jsem už předtím zažil podobné změny v Polsku a Maďarsku, takže jsem mohl odhadnout, kde na časové ose těch změn Československo právě je. Byla pro mě veliká úleva, že i tady navzdory dvaceti letům normalizace a vlastně absenci plné demokracie od roku 1938 se věci pohnuly tím správný směrem,“ připomíná.

„A když se pak Havel stal prezidentem, měl jsem z toho úžasný pocit, dodnes je to jeden z nejšťastnějších dnů v mém životě. Všechno probíhalo velmi rychle – konec vlády jedné strany, konec policejního státu, rychlá cesta ke svobodným volbám a reintegrace země do mezinárodní společnosti. Věci začaly fungovat, lidé byli opět hrdí, že jsou z Československa. Do té doby ani nemohli cestovat, a když mohli, tak nemohli mít důvěru k nikomu, kdo mluvil česky nebo slovensky, protože nevěděli, jestli není zrovna fízl. Prostě konec zlého systému objektivně,“ vypráví.

Ze světa do Česka

Později se Jolyon Naegele stal politickým poradcem a politickým ředitelem mise Organizace spojených národů v Kosovu, od roku 2017 je zpět v České republice. Možná už nadobro, protože se prý tady cítí doma jako kdekoliv jinde.

„Tam, kde zrovna jsem, je mi dobře. Teď jsem tady a nevím, jestli by mi bylo lépe někde jinde.  Těžko říct, úplně doma se vlastně necítím nikde. V New Yorku nežiji už skoro 40 let, ale je mi dobře, když jsem tam, je mi dobře v Praze, když jsem tady. Je mi dobře, když jsem v rodném městě mého táty ve Stuttgartu, je mi dobře v Londýně, odkud pochází maminka, v Itálii, kde jsem studoval,“ říká.

„Dobře mi bylo i v Kosovu, kde jsem strávil 14 let. Nejsem tam dva roky a už se mi stýská. Ale jsem teď rád, že jsem tady v České republice. I když politika tohoto státu momentálně nabírá směr, který není úplně zdravý pro tuto společnost. Ale to je bohužel jev ne výlučně český, podobné je to nejen v celém tomto regionu, ale i v mém vlastním domově,“ uzavírá.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme