O krvi z bojů se veteránům těžko mluví. Zažívají hrdinství, perzekuci i těžký návrat do života

V sobotu si celý svět připomíná Den válečných veteránů. V Česku je jedním z nejslavnějších navrátilců z bojišť herec Zdeněk Štěpánek. Filmový Jan Hus a Jan Žižka své dospívání prožil na ruské frontě a až po letech se dokázal o své vzpomínky podělit.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Letci z 311. československé bombardovací peruti ve Velké Británii za druhé světové války před letounem Wellington | Zdroj: Wikimedia Commons

Zdeněk Štěpánek narukoval v zimě 1915 a už v létě na haličské frontě poznal válku zblízka. Byl v první linii, pak ho zajali. V táboře u Kyjeva málem zemřel. V roce 1918 se válka mocností mění na válku občanskou. Kyjev obsadili bolševici. Jako člen 3. pluku Jana Žižky z Trocnova s nimi pak dva roky bojoval.

„Cosi mě tupě udeřilo do nohy, skácel jsem se. Cítím horkou krev, která mi plní nohavici a botu. Beru bombu, narážím ji, vymrštím se a vší silou ji hodím ve směru střílejících. Ozve se mohutná rána, pak je ticho. Konečně je ticho,“ vzpomínal Zdeněk Štěpánek v roce 1938 v Československém rozhlase.

Jeho syn Petr říká, že Zdeněk Štěpánek v období komunismu o svých vzpomínkách velice nerad mluvil. Za války si prý dokonce sehnal cyankáli a chtěl se zabít, ale bylo prošlé a neúčinkovalo.

Až do své smrti se Štěpánek scházel s partou kamarádů z legií – říkali si „bráškové“ a patřil k nim i pozdější prezident Ludvík Svoboda. Právě dobrovolníci, kteří bojovali proti Rakousku-Uhersku, pomáhali založit suverénní československý stát.

Z vojáka pravoslavným knězem

Volyňští Češi, kteří stále cítili pouto se svou starou vlastí, se častokrát zapojili i do bojů za její osvobození v 2. světové válce. Jedním z nich byl i Jan Křivka. Vstoupil do armády generála Svobody a bojoval na Dukle. Děsivou bitvu přežil jako jeden z mála ze svého praporu.

Vojáci Rakouska-Uherska za první světové války | Zdroj: Public domain

Po válce palné zbraně odložil a stal se pravoslavným knězem. Svým dětem o válečných zážitcích moc nevyprávěl, a když, tak jen obecně. V noci ho ale budily zlé sny. Podrobněji vše vypověděl až svým vnukům.

„Po revoluci v roce 1989 si asi začal více uvědomovat svou pozici válečného veterána, tak jsme se dozvídali určité detaily z jeho hrozných zážitků z fronty,“ vzpomíná jeho vnuk Ondřej Chrást.

Jako většina volyňských Čechů Křivka po válce v Československu zůstal a našel si tu nevěstu. Součástí jeho vyrovnávání se s válečnými prožitky bylo i rozhodnutí vydat se na duchovní dráhu – stal se pravoslavným knězem, což s sebou přineslo pronásledování komunistickým režimem.

Bez ochrany do první linie

Nebyli dobře vybaveni, nefungovaly jim vysílačky a neměli neprůstřelné vesty. Přesto v první linii zajišťovali bezpečnost našich spojenců během útoku. Řeč je o československé protichemické jednotce, která bojovala ve válce v Perském zálivu v letech 1990 až 1991.

Českoslovenští vojáci při manévrech za první republiky | Zdroj: Public domain

S ní se ocitl v první linii hned za saúdskoarabskými tanky i František Gábor. „Před námi bylo pár saúdskoarabských jednotek a před nimi už irácká armáda,“ vzpomíná.

Československá jednotka tehdy prošla linií minových polí a dostala se až do blízkosti hořících ropných vrtů. „Představte si jasně modrou oblohu nad kuvajtskou pouští, a když zafoukal vítr, obloha potemněla, jako když je pokryta mraky, ale byl to dým z hořících vrtů,“ popisuje Gábor.

Dodnes si pamatuje, že když začalo pršet, byly kapičky deště špinavé a pálily na kůži. Vojáci neměli žádnou balistickou ochranu, velení se postupně snažilo zajistit neprůstřelné vesty a lepší vysílačky. Novodobé válečné veterány česká veřejnost ne vždy vnímá pozitivně, podle vojenského historika Eduarda Stehlíka se ale situace mění.

Novodobí veteráni a jejich návrat do života

Na prvním místě je Afghánistán, dále Kosovo a Irák. To jsou místa tří vojenských konfliktů, ze kterých pro českou armádu vzešlo vůbec nejvíc novodobých veteránů. Válečný veterán totiž není jen starý pán s vousy, naopak velká část z novodobých veteránů stále slouží a svůj status si ani moc nepřipouští.

Praporčík 43. praporu chrudimských výsadkářů Robert Otáhal strávil na sedmi zahraničních operacích asi čtyři a půl roku – na Balkáně a ve střední Asii. Začínal jako řidič a postupně si prošel dalšími funkcemi. Právě chrudimští výsadkáři patří v současnosti mezi naše nejnasazovanější i nejzkušenější jednotky.

Novodobých veteránů je více než třináct tisíc, jak uvádí vojenský historik Eduard Stehlík. Mezi výhody, které mohou váleční veteráni čerpat, patří lepší zdravotní i psychologická péče nebo rekvalifikační kurzy v případě ukončení vojenské služby.

Z války v Iráku vzešlo mnoho novodobých českých veteránů. | Zdroj: Public domain

Nedostatek odborníků

Většina novodobých veteránů stále slouží, někteří ale mají problém začlenit se po návratu z mise zpátky do běžného života. Na rozdíl od Spojených států se ale u nás o posttraumatickém stresovém syndromu nemluví.

Záchranáři nabízejí práci veteránům. Můžou z nich být řidiči sanitek nebo učitelé sebeobrany

Číst článek

„Na misi v Jugoslávii jsem strávil zhruba dvaadvacet měsíců,“ vzpomíná někdejší vojenský pozorovatel plukovník Pavel Štěpánek. Na dovolenou do Chorvatska po svých zážitcích rozhodně nejezdí.

O nich ale nikdy nikomu nevyprávěl. „Těžko se o tom mluví, protože kdo tu situaci nepoznal, těžko pochopí, jak se dokážou lidé chovat sami mezi sebou – i lidi, které člověk potkával na ulici.“

S návratem do běžného života mu hodně pomohla rodina. Ne každý má ale takové štěstí. Podle dalšího veterána z Bosny Rostislava Cimmermana u nás není dostatek odborníků pro tento typ potíží, a také ne každý z veteránů si přizná, že nějaký psychický problém vůbec má.

Eva Kézrová, Dalibor Zíta Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme