O krvi z bojů se veteránům těžko mluví. Zažívají hrdinství, perzekuci i těžký návrat do života

V sobotu si celý svět připomíná Den válečných veteránů. V Česku je jedním z nejslavnějších navrátilců z bojišť herec Zdeněk Štěpánek. Filmový Jan Hus a Jan Žižka své dospívání prožil na ruské frontě a až po letech se dokázal o své vzpomínky podělit.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Letci z 311. československé bombardovací peruti ve Velké Británii za druhé světové války před letounem Wellington | Zdroj: Wikimedia Commons

Zdeněk Štěpánek narukoval v zimě 1915 a už v létě na haličské frontě poznal válku zblízka. Byl v první linii, pak ho zajali. V táboře u Kyjeva málem zemřel. V roce 1918 se válka mocností mění na válku občanskou. Kyjev obsadili bolševici. Jako člen 3. pluku Jana Žižky z Trocnova s nimi pak dva roky bojoval.

„Cosi mě tupě udeřilo do nohy, skácel jsem se. Cítím horkou krev, která mi plní nohavici a botu. Beru bombu, narážím ji, vymrštím se a vší silou ji hodím ve směru střílejících. Ozve se mohutná rána, pak je ticho. Konečně je ticho,“ vzpomínal Zdeněk Štěpánek v roce 1938 v Československém rozhlase.

Jeho syn Petr říká, že Zdeněk Štěpánek v období komunismu o svých vzpomínkách velice nerad mluvil. Za války si prý dokonce sehnal cyankáli a chtěl se zabít, ale bylo prošlé a neúčinkovalo.

Až do své smrti se Štěpánek scházel s partou kamarádů z legií – říkali si „bráškové“ a patřil k nim i pozdější prezident Ludvík Svoboda. Právě dobrovolníci, kteří bojovali proti Rakousku-Uhersku, pomáhali založit suverénní československý stát.

Z vojáka pravoslavným knězem

Volyňští Češi, kteří stále cítili pouto se svou starou vlastí, se častokrát zapojili i do bojů za její osvobození v 2. světové válce. Jedním z nich byl i Jan Křivka. Vstoupil do armády generála Svobody a bojoval na Dukle. Děsivou bitvu přežil jako jeden z mála ze svého praporu.

Vojáci Rakouska-Uherska za první světové války | Zdroj: Public domain

Po válce palné zbraně odložil a stal se pravoslavným knězem. Svým dětem o válečných zážitcích moc nevyprávěl, a když, tak jen obecně. V noci ho ale budily zlé sny. Podrobněji vše vypověděl až svým vnukům.

„Po revoluci v roce 1989 si asi začal více uvědomovat svou pozici válečného veterána, tak jsme se dozvídali určité detaily z jeho hrozných zážitků z fronty,“ vzpomíná jeho vnuk Ondřej Chrást.

Jako většina volyňských Čechů Křivka po válce v Československu zůstal a našel si tu nevěstu. Součástí jeho vyrovnávání se s válečnými prožitky bylo i rozhodnutí vydat se na duchovní dráhu – stal se pravoslavným knězem, což s sebou přineslo pronásledování komunistickým režimem.

Bez ochrany do první linie

Nebyli dobře vybaveni, nefungovaly jim vysílačky a neměli neprůstřelné vesty. Přesto v první linii zajišťovali bezpečnost našich spojenců během útoku. Řeč je o československé protichemické jednotce, která bojovala ve válce v Perském zálivu v letech 1990 až 1991.

Českoslovenští vojáci při manévrech za první republiky | Zdroj: Public domain

S ní se ocitl v první linii hned za saúdskoarabskými tanky i František Gábor. „Před námi bylo pár saúdskoarabských jednotek a před nimi už irácká armáda,“ vzpomíná.

Československá jednotka tehdy prošla linií minových polí a dostala se až do blízkosti hořících ropných vrtů. „Představte si jasně modrou oblohu nad kuvajtskou pouští, a když zafoukal vítr, obloha potemněla, jako když je pokryta mraky, ale byl to dým z hořících vrtů,“ popisuje Gábor.

Dodnes si pamatuje, že když začalo pršet, byly kapičky deště špinavé a pálily na kůži. Vojáci neměli žádnou balistickou ochranu, velení se postupně snažilo zajistit neprůstřelné vesty a lepší vysílačky. Novodobé válečné veterány česká veřejnost ne vždy vnímá pozitivně, podle vojenského historika Eduarda Stehlíka se ale situace mění.

Novodobí veteráni a jejich návrat do života

Na prvním místě je Afghánistán, dále Kosovo a Irák. To jsou místa tří vojenských konfliktů, ze kterých pro českou armádu vzešlo vůbec nejvíc novodobých veteránů. Válečný veterán totiž není jen starý pán s vousy, naopak velká část z novodobých veteránů stále slouží a svůj status si ani moc nepřipouští.

Praporčík 43. praporu chrudimských výsadkářů Robert Otáhal strávil na sedmi zahraničních operacích asi čtyři a půl roku – na Balkáně a ve střední Asii. Začínal jako řidič a postupně si prošel dalšími funkcemi. Právě chrudimští výsadkáři patří v současnosti mezi naše nejnasazovanější i nejzkušenější jednotky.

Novodobých veteránů je více než třináct tisíc, jak uvádí vojenský historik Eduard Stehlík. Mezi výhody, které mohou váleční veteráni čerpat, patří lepší zdravotní i psychologická péče nebo rekvalifikační kurzy v případě ukončení vojenské služby.

Z války v Iráku vzešlo mnoho novodobých českých veteránů. | Zdroj: Public domain

Nedostatek odborníků

Většina novodobých veteránů stále slouží, někteří ale mají problém začlenit se po návratu z mise zpátky do běžného života. Na rozdíl od Spojených států se ale u nás o posttraumatickém stresovém syndromu nemluví.

Záchranáři nabízejí práci veteránům. Můžou z nich být řidiči sanitek nebo učitelé sebeobrany

Číst článek

„Na misi v Jugoslávii jsem strávil zhruba dvaadvacet měsíců,“ vzpomíná někdejší vojenský pozorovatel plukovník Pavel Štěpánek. Na dovolenou do Chorvatska po svých zážitcích rozhodně nejezdí.

O nich ale nikdy nikomu nevyprávěl. „Těžko se o tom mluví, protože kdo tu situaci nepoznal, těžko pochopí, jak se dokážou lidé chovat sami mezi sebou – i lidi, které člověk potkával na ulici.“

S návratem do běžného života mu hodně pomohla rodina. Ne každý má ale takové štěstí. Podle dalšího veterána z Bosny Rostislava Cimmermana u nás není dostatek odborníků pro tento typ potíží, a také ne každý z veteránů si přizná, že nějaký psychický problém vůbec má.

Eva Kézrová, Dalibor Zíta Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme