Za krabičku cigaret jsem dostal český křišťál, vzpomíná americký veterán na osvobozování Plzně
Když v roce 1943 narukoval do americké armády, o Československu nevěděl Lou Meador ani to, že někdy nějaké existovalo. Nakonec v něm strávil skoro půl roku. Nejprve za druhé světové války prošel peklem, jak sám nazývá bitvu v Ardenách, a nakonec se ocitl se svou jednotkou až v Domažlicích a Plzni. Teď si 95letý veterán užívá penze bývalého učitele a své československé dobrodružství si připomíná každý den.
Na stěně visí pivní plakát od Alfonse Muchy, na stolku leží český křišťál, v paměti má stále několik českých výrazů. Ale jak ukazuje zpravodajovi Českého rozhlasu, nejvíc hrdý je Lou Meador na svou uniformu. Nafasoval ji před 75 lety a později si i díky ní odvezl z osvobozené Plzně nezapomenutelné zážitky.
„Když mě ti úžasní lidi viděli v uniformě, líbali a objímali mě. Říkali: 'Ty jsi mě osvobodil, ty jsi mě zachránil.' A vždycky to bylo s takovým dojetím a tak srdečné! Takhle jsem se já, voják z New York City, seznámil s Československem. Do té doby jsem nevěděl nic o Dvořákovi a jeho Novosvětské. Nebo myslíte, že jsem slyšel o Smetanovi? Nikdy!“ popisuje pro Radiožurnál své vzpomínky Meador.
A ptá se, jestli pořád ještě jezdí v Plzni trolejbusy, kterými prý coby voják cestoval zadarmo. Později se na západ Čech ještě několikrát vrátil a ze svého prvního pobytu před 73 lety si dodnes pamatuje až neuvěřitelné detaily.
„Vzpomínám si na tamní náměstí, odkud jsem většinou chodil na dvě tři místa. Jedno z nich byla Přemyslova ulice číslo 33. Potkal jsem rodinu, která tam bydlela, a ta mě zvala na návštěvy. Pamatuju si, že měli rozbité vstupní dveře, nešly dovírat. Uvažoval jsem jako Američan, chtěl jsem jít do obchodu a koupit nové panty. Ale vůbec jsem si neuvědomil, že může existovat místo, kde takové zboží prostě není k dostání. Všechno pro mě bylo jiné,“ vzpomíná.
Tábory hrůzy
Nikdy prý také nezapomene na to, s jakým zápalem chodily české děti na podzim 1945 do školy, což teď jako bývalý učitel obzvlášť oceňuje. Nedostatkovým zbožím bylo i uhlí, a tak se netopilo a Lou Meador nahlížel do školních oken, kde děti v říjnu a v listopadu seděly v kabátech a rukavicích. Dalšími zážitky, které mu nikdy nevymizí z paměti, jsou setkání s navrátilci z koncentračních táborů.
Osvobození Prahy? 'Napůl fraška, napůl tragédie. Komunisti se báli Američanů, tak se čekalo na Rudou armádu'
Číst článek
„V té době jsem o táborech smrti neměl tušení, armádní noviny jsme neměli. Plzní se procházelo hodně utečenců v hadrech. Mnoho z nich byli Židé a hledali pomoc u židovských vojáků, jako jsem byl já. Přicházeli ke mně a říkali jméno židovského spisovatele: Šolom Alejchem. Když jsem odpověděl: Alejchem Šolom, poznali, že jsem taky Žid. A až od těchto lidí jsem se dověděl o tom, co se dělo v koncentračních táborech,“ popisuje Meador.
Veselejší historky nabízí Lou Meador na téma českých dívek, které chtěly využít přítomnosti cizích vojáků, vdát se do Ameriky a některým se to i podařilo. Pak 95letý Newyorčan ukáže na český křišťál, který leží před námi na konferenčním stolku a vypráví, jak k němu přišel.
„Netušil jsem, že vyrábíte tak kvalitní sklo – zase jsem se něčemu přiučil. Vešel jsem do obchodu na náměstí, že si ho koupím – a byly tři způsoby, jak zaplatit: české peníze neměly žádnou hodnotu, americké ano, ale nejžádanější byly cigarety. Takže dívej, co jsem dostal za jeden balíček. Jeden balíček!“ ukazuje Meador zpravodajovi.
V prosinci si Lou Meador svůj křišťál sbalil, konečně se nalodil, odjel zpátky do Ameriky a v přístavu vystál dvouhodinovou frontu na telefon.
„Přežil jsem válku a nikdy nezapomenu na větu, kterou mi do toho telefonu řekla moje máma, když mě uslyšela. Zeptala se: máš ruce a nohy?“ vzpomíná.
Lou Meador je měl a stále je pyšný, že ve své americké uniformě pomohl osvobodit Evropu včetně Československa.