Vzali nás, děti, abychom ty urny naházely do Ohře, líčí hrůzy Terezína. Zachránil ji transport do Švýcarska

Její šťastné dětství v dobře situované rodině skončilo vstupem do první třídy, ne však kvůli učení. Židovská rodina Bedřišky Winklerové žila v Miroslavi, která se po „Mnichovu“ stala součástí nacistické třetí říše, a to ze dne na den. Po třech letech obtížného života uprchlíků v nedalekém Brně všechny čekal ještě mnohem horší osud – jeden z prvních transportů do Terezína.

Tento článek je více než rok starý.

paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Aviva se svým mužem maďarského původu v Izraeli

Aviva se svým mužem maďarského původu v Izraeli | Foto: archiv Avivy Bar-On

S bratrem i rodiči naštěstí přežila, dokonce se všichni dostali do vlaku, který před koncem války zamířil nikoliv do vyhlazovacího tábora, ale do neutrálního Švýcarska.

O čtyři roky později se Bedřiška s bratrem vydali sami do Izraele. Rodiče k nim už komunistická vláda nepustila a ovdovělá maminka mohla vycestovat až po 27 letech.

Nyní osmaosmdesátiletá rodačka z jižní Moravy žije u Tel Avivu pod jménem Aviva Bar-On, mluví stále velmi dobře česky a své děsivé zážitky z války předává pro poučení dalším generacím.

Narodila se 2. září 1932 v Miroslavi, malém vinařském městě na Moravskokrumlovsku, kde vedle sebe po staletí žily nejen česká a německá, ale i poměrně početná židovská komunita. K té patřili po řadu generací i Winklerovi – otec Josef se svými bratry vlastnil velkou pilu s několika zaměstnanci, takže rodina byla poměrně dobře situovaná.

„Byla jsem docela rozmazlená, měli jsme krásný nový dům a maminka Adéla se mnou jezdila do Brna nechat mi šít hezké nové šaty. Měli jsme služku, takže mimo vaření a nakupování maminka hlavně hrála bridž se svými kamarádkami,“ vzpomíná Bedřiška.

Odsouzen k věčnému zapomnění aneb Záhada jednoho televizního titulku

Číst článek

Mezi jednotlivými skupinami obyvatel panoval až téměř do konce první republiky vzájemný respekt a na žádné střety si nevzpomíná.

„Židé tam měli synagogu i starý židovský hřbitov, dodnes udržovaný. Žili normálně s ostatními lidmi, ne v nějakém ghettu. Nevím, jak moc se společensky stýkali s Čechy a Němci, ale můj tatínek hrával každou neděli odpoledne mariáš s tamním katolickým farářem, další spoluhráč byl zase evangelík, dokonce snad občas hrávali i přímo na faře.“

V září 1938 začala Bedřiška chodit do první třídy, než se však vůbec stačila sžít s novým prostředím a spolužáky, nastal strmý pád.

Podle mnichovské dohody byla Miroslav přičleněna k území třetí říše, a Židé se okamžitě stali nežádoucími osobami. Winklerovi, kteří s podobnou situací vůbec nepočítali a nebyli na ni připraveni, museli prakticky veškerý majetek nechat na místě a jen s několika kufry narychlo odjet do vnitrozemí.

Rodiče nejprve sami hledali nové bydlení v Brně a šestiletou Bedřišku i jejího třináctiletého bratra Felixe poslali na několik měsíců ke strýci do Valašských Klobouk.

„Ten půlrok u strýčka byl pro mě snad nejtěžší a nejsmutnější období mého života. Strýc byl lékař a jeho manželka, paní doktorová, vůbec nebyla ráda, že se najednou má starat o dvě vlastně cizí děti. Byla jsem tam velice nešťastná, neuměla jsem ještě číst a psát, rodiče byli daleko, nemohli nás navštěvovat. To bylo opravdu nejsmutnější období života.“

Pochopí jen uprchlíci

Nakonec rodiče získali alespoň jednu místnost v domě příbuzných. Vměstnali se tam s oběma dětmi, druhý pokoj obýval další strýc s manželkou.

„Museli jsme chodit přes jejich pokoj k sobě. To bylo peklo, protože maminka s tetou se nesnášely. Záchod byl venku společný pro několik rodin, myli jsme se v kuchyni. Když mluvím o svém mládí za války, myslím, že to vůbec nelze pochopit, co to znamená opustit dům a být uprchlíkem. To je jedna z nejhorších věcí, která se člověku může stát. Nemáte svůj domov, nemáte nic, do školy jsem nechodila několik let.“

Prezidentské vyznamenání převzal partyzán už v patnácti letech. Dnes předává vlastenectví mladým

Číst článek

Bedřiška sice v Brně dokončila první třídu v katolické škole, ovšem v příštím školním roce byla výuka židovských dětí zakázána.

Nějakou dobu se ještě účastnila nepravidelné skupinové výuky, kterou v různých bytech tajně vedli židovští učitelé a další intelektuálové, do řádné školy se vrátila až po válce. Uměla už ale dobře číst a knížky jí otevřely zcela nový krásný svět, kde mohla alespoň na okamžik uniknout realitě válečného života.

Z tříletého pobytu v Brně si však uchovala i některé pěkné vzpomínky, třeba když se jí na trhu v centru města, kam musela jít dlouho pěšky, podařilo nakoupit a přinést domů několik jahod. Nebo na zimní cesty s tatínkem na ranní bohoslužbu do synagogy:

„Byl sníh, led, hrozná zima. Mrzly mi ruce, přestože jsem měla rukavice, tak jsem si je dávala do tatínkových kapes. Ale tatínek byl pro mě bůh a šla jsem s ním velice ráda do toho templu. Samozřejmě pěšky, protože Židé nesměli jezdit tramvají, stejně jako nemohli třeba nakupovat v některých obchodech a po sedmnácté hodině ani vyjít na ulici. Tatínek i s mým bratrem a dalšími Židy chodil nedobrovolně pracovat někam k České (obec nedaleko Brna – pozn. autora). Myslím, že tam káceli stromy nebo něco takového. Měli jsme velmi málo jídla, které se oficiálně dalo koupit jen na potravinové lístky.“

Aviva ještě v Miroslavi na jižní Moravě, těsně před válkou | Foto: archiv Avivy Bar-On

Popel prarodičů

To nejhorší však na ně teprve čekalo. Winklerovi byli zařazeni do jednoho z prvních židovských transportů z Brna do terezínského ghetta, židovská obec jim doručila předvolání s nástupem koncem ledna 1942. S minimem povolených věcí putovali jako všichni ostatní vysídlovaní Židé z Brna a okolí nejprve do školy v Merhautově ulici.

„Byli jsme tam tři dny v hrozném stavu, na slamníkách vedle sebe. Stále ve stejném oblečení, protože jsme si nemohli obléct něco jiného, každý si směl vzít 20 kilogramů, opravdu jen to nejnutnější. Maminka vzala například cukr, já jsem si do svého batohu uložila knihu a panenku. Nic víc, protože jsem byla malá, bylo mi tehdy devět a čtvrt roku.“

Lidi jsou víc než prázdné vrcholky hor aneb Vždy jsem se cítil svobodný

Číst článek

Věk zkomplikoval Bedřišce Winklerové i život v Terezíně. Do Kindersheimů – domovů pro děti s daným programem – brali až od deseti let, Bedřiška zůstala bydlet s matkou, která ovšem 12 až 14 hodin denně pracovala ve slídárně. Holčička tak vyrůstala prakticky na ulici se stejně postiženými dětmi. A každodenně se potkávala se smrtí – v Terezíně zemřeli její babička a dědeček i další, většinou starší příbuzní, protože se o ně nikdo nemohl starat.

„Představte si, já jako devítiletá jdu a říkám tetě: ‚Tvůj tatínek zemřel, našla jsem ho mrtvého na kavalci!‘ To je k neuvěření, ale smrt byla v Terezíně něco dennodenního. Samozřejmě nemohl být ani žádný pohřební obřad. Ty, kteří zemřeli, prostě dali do rakví a naložili na vůz, který pak táhli dva koně až k bráně Terezína. Až tam jsme mohli jít, a protože každý den zemřelo v Terezíně mnoho lidí, tak za tím vozem šel velký zástup. Z ghetta ven už jsme nemohli, bránu zavřeli a vůz jel dál do krematoria. Tam těla spálili a popel dali do malých lepenkových krabic. Beze jména, jen číslo transportu a den úmrtí.“

S těmito hrůznými doklady holokaustu se Bedřiška setkala z bezprostřední blízkosti v listopadu 1944. To už bylo u krematoria uloženo asi 25 tisíc dřevěných a papírových uren a Němci se rozhodli zničit jednoznačný důkaz o vysoké úmrtnosti v táboře.

„Vzali nás, děti, abychom ty urny naházely do Ohře. Samozřejmě jsme nechápali, co vlastně děláme, i když jsme věděli, co v těch bedničkách je. Udělali jsme takový dlouhý řetěz od krematoria až na břeh řeky, jeden od druhého jsme ty krabice brali a posílali dál. Možná jsem měla v ruce i popel svého dědečka a babičky, nevím. Je taková veselá hebrejská písnička My dáváme z jedné ruky do druhé, její nápěv se mi vždy vybaví, když na tuhle událost vzpomínám.“

Peklo s happy endem

O několik měsíců později se však na Winklerovy usmálo štěstí. Byli zařazeni do jednoho ze dvou transportů, jejichž cílem však nebyl vyhlazovací tábor, ale Švýcarsko (důvod těchto tzv. záchranných transportů není zcela jasný – podle některých studií šlo o výměnu za německé zajatce, podle jiných potřeboval kolabující nacistický režim nutně cizí měnu pro nákup strategických surovin – pozn. red.).

Ke studiu mu pomohlo sádlo, k útěku kamarádi. Nakonec to dotáhl na vojenského kaplana v USA

Číst článek

Josef Winkler patřil po celou dobu pobytu v Terezíně k chráněným vězňům – jako zkušený stavitel budoval domy nejen v ghettu, ale dokonce i za jeho zdmi, byl tedy spolu s celou rodinou chráněn před deportací na východ. Mezi více než tisícovku „vyvolených“ ho zařadil přímo velitel tábora Karl Rahm.

„On (Rahm) byl původně stolařem, než vstoupil do SS. Takže mu velice imponovalo, že tam jsou tři bratři Winklerové, kteří měli pilu a sklad dřeva. Že to nejsou doktoři nebo inženýři, ale že to jsou řemeslníci. Vlastně nás chtěl zachránit, protože se mluvilo o tom, že ten transport bude jediná záchrana, ostatní měli být před koncem války přímo v Terezíně zavražděni. Dokonce už stavěli plynové komory, ale už to naštěstí nestačili.“

Josef Winkler se zařazením celé rodiny do transportu sice nesouhlasil, obával se zřejmě, že skutečným cílem vlaku bude vyhlazovací tábor, ale Rahm jej přesto připsal do seznamu.

Aviva se svými rodiči a bratrem po válce | Foto: archiv Avivy Bar-On

Vlak s nizozemskými, německými a rakouskými vězni, mezi nimiž bylo jen několik málo českých rodin, vyjel z Terezína 5. února 1945 a po dvou dnech k úlevě všech skutečně překročil německo-švýcarskou hranici. V neutrální zemi přečkali Winklerovi konec války i první týdny míru, do Československa se vrátili teprve v červenci 1945.

To už alespoň částečně věděli o vyhlazovacích táborech a postupně zjišťovali, jak málo jejich příbuzných holokaust přežilo. Rodiče pokračovali z Prahy rovnou zpátky do Miroslavi, obě děti ovšem zůstaly v ozdravovnách.

Za války prošla několika koncentráky, po Vítězném únoru utekla. ‚Člověk si zvykne i na peklo,‘ říká

Číst článek

„Byli jsme v nějakých zámcích v okolí Prahy, kde jsme dostávali velice výživné jídlo. Během krátké doby jsem přibrala devět kilo, protože jsem jedla jako blázen, všechno, co jsme dostali. Třeba byla rýže, každý dostal plný talíř. A já jsem snědla svoji porci, a pak jsem ještě dojedla všechny zbytky po ostatních.“

Rozčarování z návratu

Nový začátek v rodné Miroslavi ovšem nebyl bez komplikací. V jejich domě bydlela německá rodina, která jej odmítala opustit. A i u ostatních vyvolával jejich návrat spíše rozpaky, protože byli jedni z mála židovských obyvatel, kteří přežili.

„Každý se ptal: ‚Vy jste se vrátili?‘ Pro někoho to bylo překvapení spíš nemilé, protože místní lidé náš dům vykradli a sebrali nábytek. Bylo málo těch, co nám přinesli aspoň něco k jídlu – co si dodnes pamatuju, tak sádlo a bochník chleba od kohosi hned po návratu. Než jsme dostali náš dům zpátky, bydleli jsme na půdě bombardováním částečně zničeného místního lihovaru. Tam byla nějaká místnost, kam jsme lezli po žebříku, záchod byl venku, tak jsme vždycky museli slézt a zase vylézt nahoru.“

Rodiče Avivy se teprve několik měsíců po válce, mohli vrátit do svého domu v Miroslavi | Foto: archiv Avivy Bar-On

Winklerovy děti se nakonec rozhodly přijmout nabídku emigrovat do Izraele – rodiče byli zpočátku proti, nakonec souhlasili s tím, že po čase přijdou za nimi. To se však nepodařilo, protože Bedřiška s Felixem se vydali na cestu až na jaře 1949 a do cíle dorazili těsně před vyhlášením státu Izrael a vypuknutím první arabsko-izraelské války.

Zanedlouho se pak změnil oficiální vztah Československa k Izraeli a rodiče nedostali povolení k vycestování (později už otec emigraci vzhledem k věku odmítal, až po jeho smrti se Adéla Winklerová v roce 1976 po překonání řady komplikací ze strany československých úřadů přestěhovala k dceři a dožila u ní 19 let).

„Já jsem byla jedna z posledních, kteří opustili Československo. Jeli jsme přes Vídeň a potom lodí, to bylo hrozný. Když jsme dorazili do Izraele, tak mi bylo jasné, že jméno Bedřiška nepřipadá v úvahu. Na lodi se mnou byla jedna dívenka mého stáří z Maďarska, ta se jmenovala Aviva a to se mi moc líbilo. Takže když jsme pak vystupovali z lodi a úředník se mě zeptal, jak se jmenuji, tak jsem řekla Aviva. Ani jsem nevěděla, jestli to jméno vůbec něco znamená. Přitom v hebrejštině je to jaro. To jsem neřešila, prostě Aviva a hotovo.“

Aviva poprvé v Izraeli | Foto: archiv Avivy Bar-On

Sedmnáctiletá dívka strávila první dva roky s vrstevníky v jednom z kibuců, pak byla vyslána do zdravotnické školy a pracovala jako sestra v operačních týmech. Provdala se za manžela původem z Maďarska a oba pak používali jeho hebraizované příjmení Bar-On. Spolu vychovali tři syny a dnes má již ovdovělá Aviva přes deset vnoučat a několik pravnoučat.

Ve středním věku žena, která nesměla šest let chodit ani do obecné školy, vystudovala sociologii na univerzitě Bar Ilan a získala magisterský titul. I sedm desítek let po odchodu z rodné země a s minimálním kontaktem s krajany hovoří velmi dobře česky. S hrůzami, která prožila s rodinou za války, seznámila i své potomky až v době, kdy už byli dostatečně staří. A sama si nejvíc váží toho, že mohla své děti vychovávat v zemi, kde mohou lidé vyrůstat a žít bez obav z ponížení pro svůj původ a s rovnou páteří.

Dnes osmaosmdesátiletá rodačka z jižní Moravy žije u Tel Avivu pod jménem Aviva Bar-On | Foto: Paměťová stopa

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme