Odsouzen k věčnému zapomnění aneb Záhada jednoho televizního titulku

Ještě dlouho zřejmě potrvá, než se podaří zmapovat všechny velké i malé křivdy spáchané v letech 1948 až 1989. Některé postihly miliony, jiné naopak pouze jednotlivce. Ale právě osudy konkrétních lidí často ilustrují historické skutečnosti mnohem přesvědčivěji než souhrnná data. Takovým příkladem může být i naprostá drobnost, jakou bylo popření autorství překladu relativně krátkého textu v jednom pořadu Československé televize z roku 1981.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

O autorství překladu k Stravinského opeře nevěděla ani rodina | Zdroj: archiv Paula Mauffraye

Jméno katolického básníka a politického vězně Václava Renče se nesmělo na obrazovce objevit ani dvě desítky let po jeho propuštění.

Lidi jsou víc než prázdné vrcholky hor aneb Vždy jsem se cítil svobodný

Číst článek

Určitým paradoxem přitom je, že tento dosud neznámý detail objevil americký dirigent Paul Mauffray, působící skoro čtvrt století v České republice.

Přestože vyrůstal v kolébce jazzu v New Orleansu, už během studií se seznámil rovněž s klasickou tvorbou. Záhy mu pak učarovala tvorba Leoše Janáčka – osudovým se pro něj stalo hned první setkání s jednou z jeho oper – Její pastorkyní.

„Tehdy jsem poprvé slyšel češtinu. A když jsem četl libreto, tak... Já sice nevěřím v reinkarnaci, ale kdybych věřil, přísahal bych, že v minulém životě jsem byl Čechem. Protože ten jazyk mne okamžitě tak okouzlil, že jsem měl obrovskou touhu umět jej co nejlépe. A věděl jsem rovněž, že jediný způsob, jak pochopit Janáčkovu hudbu, je přes český jazyk, jeho dokonalé zvládnutí, bez něj nelze pochopit autorovo hudební sdělení.“

Svobodu měl Václav Renč zakořeněnou hluboko v sobě | Zdroj: archiv Ivana Renče

Hudba z dob španělské chřipky

Mauffray se tedy začal v USA učit česky a studovat postupně všechny Janáčkovy opery, během roku byl připraven vyrazit do České republiky. Přijel v roce 1994 a od začátku jej provázelo štěstí – hned první týden pobytu absolvoval úspěšný záskok za dirigentským pultem při provedení orchestrální suity z opery Příhody lišky Bystroušky Filharmonií Hradec Králové.

Až dirigent z New Orleans Paul Mauffray vypátral, že skutečným autorem překladu z osmdesátých let, Stravinského Příběhu vojáka, je Václav Renč | Zdroj: archiv Paula Mauffraye

Jeho hudební dráha šla v následujících letech strmě vzhůru – získal ocenění v několika renomovaných dirigentských soutěžích u nás i ve světě, spolupracoval s řadou předních orchestrů a divadel v Evropě, USA i Jižní Americe, dodatečně vystudoval hudební vědu v janáčkovské Mekce Brně a získal si renomé mezinárodně uznávaného dirigenta Janáčkových děl.

V České republice byl Pavel Mauffray i během jarní první vlny koronavirové pandemie, která výrazně zasáhla právě kulturu, a to nejen uzavřením hledišť divadelních a koncertních sálů, ale také výraznými limity pro online vystoupení, zejména v počtu účinkujících. Dirigent si tehdy vzpomněl na baletní pantomimu Příběh vojáka Igora Stravinského, kterou už v minulosti několikrát dirigoval. A uvědomil si přitom některé nečekané souvislosti.

„Stravinskij už měl tehdy za sebou velké úspěchy s rozsáhlými skladbami, jako například Svěcení jara s obrovským symfonickým orchestrem. Příběh vojáka skládal v závěru první světové války ve Švýcarsku, kde ale neměl k dispozici žádný velký orchestr, proto napsal kompozici jen pro sedm nástrojů. Navíc v té době začínala epidemie španělské chřipky, takže se uskutečnila pouze premiéra a další představení musela být zrušena. Takže mi to přišlo jako velmi vhodné dílo pro současnou dobu i z praktického hlediska – jednak se těch sedm muzikantů a dva herci vešli do stanoveného limitu deseti účinkujících, jednak se to dá hrát v podstatě kdekoliv, i na náměstí nebo v parku. A taky u toho může být menší obecenstvo než při velkém koncertu.“

Ke studiu mu pomohlo sádlo, k útěku kamarádi. Nakonec to dotáhl na vojenského kaplana v USA

Číst článek

Mezi Brnem a New Orleansem

Nakonec ale v srpnu letošního roku neslyšelo brněnské publikum na dvou provedeních pod širým nebem původní, raným jazzem ovlivněné Stravinského dílo, ale českou premiéru jeho stejnojmenné verze z pera dnes už klasika soudobého jazzu, trumpetisty Wyntona Marsalise. Jde o totožný příběh, ovšem zpracovaný poněkud moderněji (u nás bylo Marsalisovo dílo nakonec uvedeno pod pozměněným názvem Příběh šumaře). A Mauffray připomíná další zajímavé, i když poněkud smutné konsekvence.

„Já jsem o něco mladší než Wynton, ale oba jsme studovali v New Orleansu na stejné základní škole a oba nás učil jeho otec Ellis Marsalis. Takže vím, že Wynton musel studovat Stravinského Příběh vojáku u stejného stolu jako já. V roce 1998 pak napsal svoji verzi. Je to hudba mého domova, hudba, kterou mám v krvi stejně, jako vy máte Janáčkovu hudbu. Ellis Marsalis mi synovu partituru věnoval při osobním setkání vloni kolem Vánoc, řekl jsem mu totiž, že bych to dílo rád uvedl v Brně. Bohužel se toho už nedožil, zemřel letos na jaře právě na koronavirus (premiéra byla 16. srpna 2020 – pozn. autora), proto jsem cítil ještě větší povinnost toto dílo uvést vlastně na jeho počest v co nejlepší podobě.“

Václav Renč, básník a překladatel byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu s katolickou inteligencí. V tzv. proces se Zelenou internacionálou | Zdroj: archiv Ivana Renče

Je ale nejvyšší čas vysvětlit, proč tento příběh není uveden v kulturní rubrice, ale právě zde. Důvodem je společné libreto původní i jazzové verze, respektive jeho překlad z francouzského originálu. Text, který se Mauffrayovi dostal do rukou při přípravě brněnského provedení, mu příliš neseděl, něco mu na něm stále vadilo. Záhy si uvědomil, že on sám má v paměti zasutou zcela jinou podobu, se kterou se setkal právě v prvních letech svého pobytu v České republice.

„Když jsem žil v Praze v 90. letech, měl jsem VHS rekordér a z vysílání České televize jsem si nahrával spoustu věcí, měl jsem snad půl stovky videokazet. A jednou z nich byla právě inscenace Stravinského Příběhu vojáka, který dirigoval můj tehdejší vzor Libor Pešek. Text byl v češtině, poslouchal jsem to několikrát, takže se mi to dost zafixovalo. Proto jsem nyní začal hledal na YouTube, pořad z roku 1981 jsem našel a na konci byl v titulcích jako překladatel uveden Ivan Renč. Jméno mi nic neříkalo, ale zjistil jsem, že je to spisovatel a otec režiséra Filipa Renče. Filipa Renče jsem kontaktoval a ptal jsem se po překladu libreta, mailem mi ale přišla odpověď, kterou jsem nechápal: že to určitě nepsal jeho otec, informace, kterou mám, je omyl. Ale poslal mi na něj telefonní číslo.“

Za války prošla několika koncentráky, po Vítězném únoru utekla. ‚Člověk si zvykne i na peklo,‘ říká

Číst článek

Psát směl, podepsat se nikoliv

Detektivní pátrání tedy pokračovalo. Paul Mauffray zavolal Ivanu Renčovi a ten potvrdil, že skutečně není autorem tohoto překladu. Nakonec připustil, že jej mohl napsat jeho otec Václav Renč, byť o existenci textu v tu chvíli vůbec nevěděl ani Ivan, ani jeho sestra Zuzana, která se do pátrání rovněž zapojila.

Po několika týdnech se jim naštěstí podařilo nikdy nepublikovaný překlad najít. V podání Arnošta Goldflama a Martina Dvořáka (který byl současně režisérem představení) zazněl na premiéře k velké Mauffrayově radosti.

„Je to sice můj subjektivní názor, ovlivněný možná tím, že to byl první český překlad toho libreta, se kterým jsem se potkal, ale i když znám velmi dobře originál ve francouzštině a anglický i německý překlad, považuji Renčovu verzi za skvostnou. Má krásný rytmus i rým a přitom podle mě věrně odpovídá originálu, mnohem lépe než překlad, který se u vás používá běžně. A přitom ho neslyšel nikdo, kdo se nesetkal s tou čtyři desítky let starou televizní inscenací.“

Když se Václav Renč ve vězení dostal k cigaretovému papírku, ušetřil ho a celý ho popsal | Zdroj: archiv Paula Mauffraye

Při hledání Renčova textu také syn Ivan vysvětlil americkému dirigentovi pravděpodobný důvod nesprávného uvedení autorství. Václav Renč – básník, dramatik a překladatel a dramaturg Zemského divadla v Brně – byl spolu s Janem Zahradníčkem a dalšími představiteli katolické inteligence v roce 1951 zatčen a rok později odsouzen na 25 let vězení. Na svobodu se dostal v roce 1962, v roce 1973 zemřel. A ještě osm let po jeho smrti se tehdejší Československá televize stále bála připomenout jeho jméno, byť jediným stručným titulkem.

„Neumím si představit, že by člověk nemohl mít svobodnou volbu náboženství, že by mi nějaká vláda zakazovala věřit v Boha a že bych za to mohl být dokonce zavřený. Já jako poměrně mladý Američan, který tady nežil za komunismu a normalizace, tedy toho všeho, co jste zažili vy, to prostě nemůžu pochopit. Jak mohl být takto postihován někdo jako Václav Renč, co spáchal? Nikoho nezabil, nikomu neublížil. A oni ho uvěznili a ještě osm let poté, co zemřel, pořád měli strach uvést jeho umělecké dílo pod jeho jménem? Ale skutečně se to stalo! Já věřím v umění, ve svobodu umělce, který má právo vytvořit umělecké dílo a to uvést pod svým jménem. Tak jsem rád, že jsme našli takový poklad a mohli jsme Václava Renče po tak dlouhé době opět trochu rehabilitovat.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme