Nebyli to špioni aneb Kuchyňskou češtinou proti komunistům a Varšavské smlouvě

Narodila se v Olomouci, známou se však stala na Slovensku. Její cesta vedla přes divadlo, rozhlas a televizi do Svobodné Evropy v Mnichově. Zanedlouho se nedobrovolně stala pomocnicí v kuchyni a nakonec zakotvila v jazykové škole americké armády v Monterey. Díky ní rozuměli češtině a slovenštině diplomaté působící po celém světě, ale také američtí vojáci v západním Německu bedlivě sledující jakékoliv známky možného útoku vojsk Varšavské smlouvy.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jiřina Stredňanská | Foto: Archiv Jiřiny Stredňanské

Dnes žije sedmaosmdesátiletá Jiřina Stredňanská v Domově důchodců v brněnské čtvrti Lesná, odkud pravidelně komunikuje s Pentagonem.

Jako pro desetitisíce dalších lidí byl i pro paní Stredňanskou rozhodujícím momentem 21. srpen 1968. Pocit strachu a bezmoci v prvních dnech okupace byl tak silný, že přes nesouhlas manžela rodina se dvěma dospívajícími dětmi emigrovala přes Rakousko do Německa a později do USA.

Paměťová stopa

Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.

„S Československem jsme se tehdy nijak neloučili, nebyl na to čas, jen rychle sednout do auta a pryč. Dokonce jsem musela zfalšovat výjezdní doložku – přepsat datum odjezdu. Na hranicích to pak stejně nikdo neprohlížel,“ vzpomíná Stredňanská.

Kromě bratislavského bytu za sebou nechávala i krátkou kariéru divadelní herečky a několikaleté působení v rozhlase a televizi (jako hlasatelka mimo jiné uváděla historicky první televizní vysílání z Bratislavy 3. listopadu 1956). Její dosavadní praxe jí sice pomohla k poměrně snadnému přijetí do české sekce Svobodné Evropy, po nějakém čase ovšem CIA předala celé vysílání americkému Kongresu a ten začal propouštět.

Jiřina Stredňanská za sebou v Bratislavě nechávala i krátkou kariéru divadelní herečky | Foto: Archiv Jiřiny Stredňanské

Co teď? Rodina postupně odchází do USA, prvotní příslib místa v Hlasu Ameriky ovšem nevyjde a zkušená rozhlasová hlasatelka musí živit rodinu nekvalifikovanou a špatně placenou prací v kuchyni, která se navíc podepisuje na jejím už tak zhoršeném zdraví. Nevzdává se, rychle se učí dosud neznámou angličtinu a zanedlouho se karta opět obrací.

„Dostala jsem možnost učit slovenštinu ve washingtonském institutu pro diplomaty, jenže asi po dvou letech to skončilo, protože se slovenský stát nějak nedohodl s Američany ohledně slovenského pokladu, už si nepamatuji přesně, jak to bylo. Ale oni tam na mě byli hodní a měli mě rádi, tak mi našli vlastně podobné místo úplně na druhém konci Ameriky, v překrásném městečku Monterey na západním pobřeží,“ vypráví Stredňanská.

Z archivu Jiřiny Stredňanské | Foto: Archiv Jiřiny Stredňanské

Paní Jiřina tehdy možná ani netušila, že jazykovou školu v Kalifornii založila americká armáda už krátce před Pearl Harborem. Původně se v ní učila jen japonština, v době studené války to byly přes tři desítky jazyků. „Učila jsem tam 26 let češtinu a slovenštinu. Nebylo to zpočátku snadné, učebnice byly zastaralé po našich předchůdcích, kteří v té době odcházeli do penze. Vlastně to byla taková kuchyňská čeština.  A pro Američany to byla i tak hodně těžká řeč, kterou museli zvládnout za necelý rok – jedna dívka, která se předtím učila čínsky, mi tvrdila, že čínština je proti češtině úplná hračka,“ říká Stredňanská.

Hlavním úkolem bylo naučit studenty dobře rozumět mluvené češtině. Nemuseli umět dokonale hovořit, číst ani psát. Připravovala totiž například vojáky, kteří v západním Německu u hranic monitorovali zachycenou rádiovou komunikaci mezi útvary Československé lidové armády, aby včas identifikovali jakékoliv známky chystaného útoku.

Paměťová stopa 06 Učitelka češtiny from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

„Nevím, proč se jim říká špioni, považuji to za směšné, měli prostě za úkol poslouchat něco, co se nepatří. Měla jsem ty kluky a holky moc ráda a s mnohými jsem stále v kontaktu. I ti, které jsem neučila přímo já, znali můj hlas, protože testy a zkoušky spočívaly v tom, že ve sluchátkách poslouchali češtinu, a tu jsem právě namlouvala já. Ty nahrávky se, pokud vím, používají dodnes,“ přidává učitelka.

Stredňanská učila v Monterey studenty rozumět mluvené češtině | Foto: Archiv Jiřiny Stredňanské

K žádným tajným informacím se v Monterey nedostala a učitelé o ně ani nestáli, měli prý dost práce s tím, aby naučili studenty dobře říkat ř a další nástrahy pro ně exotického jazyka. Dozvěděla se sice například, že CIA měla předem informace o chystaném sovětském vpádu do Československa, ovšem jen tak mezi řečí.

Z archivu Jiřiny Stredňanské | Foto: Archiv Jiřiny Stredňanské

Přesto se jí toto zaměstnání stálo málem osudným. Když se v roce 1987 jako americká občanka vydala na léčení do slovenských lázní, StB ji několik dní zadržovala v hotelovém pokoji v Bratislavě a nutila ji ke spolupráci: „Nechali mi tam jen kávu a cigarety, dlouho mi ani nedovolil zavolat na americkou ambasádu, navíc mi z pasu sebrali výjezdní doložku.

Po návratu do USA jsem se musela léčit u psychiatra – ten výslech mě skutečně nervově zničil, nikdy předtím jsem nebyla v situaci, že by ze mě někdo vytahoval něco, co jsem nevěděla. Oni zkoušeli různé triky, abych se prořekla, ukazovali mi seznam všech zaměstnanců školy, ale já jsem opravdu nevěděla nic, byli jsme tam skutečně jen proto, abychom studenty co nejrychleji a nejdůkladněji naučili česky,“ vzpomíná Stredňanská.

BONUS Učitelka češtiny from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

V roce 1997 odešla Jiřina Stredňanská dobrovolně do penze a vrátila se domů. O důvodech návratu nechce příliš hovořit, považuje to za dost osobní záležitost. A rodnou zemi stále vnímá se smíšenými pocity: „Nikdo se mě po návratu nezeptal, jestli jsem se tam měla dobře, nebo špatně, co jsem tam dělala, jak jsem zvládala řeč… nic. Měla jsem pocit, že lidé jsou ještě stále zdrogovaní tou komunistickou propagandou, a u svých vrstevníků to často vnímám dodnes.“ 

„Já jsem tu ideologii nesnášela už v době, kdy jsem v ní žila. Ale zase nemůžu říct, že v Monterey jsem měla pocit, že tou prací vlastně bojuju za svobodnou vlast a proti Sovětům, na to ani nebyl čas – můj boj byl především o vlastní živobytí, což je v Americe velmi těžké. Ale něco takového v tom určitě bylo taky. Takové zadostiučinění ukázat komunistům, že se dá žít i bez nic,“ dodává.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme