Od zubaře se samopalem v zádech. Za pár letáků napsaných na stroji zaplatila dvěma roky vězení

Už od mládí neměla ráda komunisty a hned po škole se v Brně zapojila do ilegální činnosti. Za pár letáků napsaných na stroji a rozeslaných poštou zaplatila dvěma roky života ve věznici, komplikacemi po propuštění a trvalým poškozením zdraví. Dnes devětaosmdesátileté Dagmar Chroustové ani tak nevadí, že za své aktivity nebyla nikdy oceněna, spíš to, že ideologie, která ji tolik uškodila, se u nás opět dere k moci.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Maturitní fotografie Dagmar Chroustové | Zdroj: Archiv Dagmar Chroustové

Narodila se v roce 1930 ve vlastenecky smýšlející rodině. Mnozí z příbuzných se během německé okupace zapojili do odboje – bratranec Milan vstoupil ve Velké Británii do RAF: „Studoval medicínu, ale jednoho dne jeho rodiče ohlásili, že šel lyžovat a nevrátil se. Všem ovšem bylo jasné, že utekl někam do zahraničí a strýce – ředitele školy – zavřeli nacisté  do Dachau. Po válce se naštěstí všichni opět sešli, ale už za pár let to pro Milana nebylo dobré. Těm, co byli u letectva v Anglii, šli komunisté po krku.“

Další strýc skončil v Kounicových kolejích, otec zase ukrýval v bytě na Pekařské ulici v Brně zbraně, které naštěstí ušly domovní prohlídce po strýcově zatčení: „Já jsem byla děcko školou povinné, tak se dneska divím, že  mi o tom všechno řekl. Sice s jasným příkazem, že se to nesmí nikdo dozvědět, ale stejně… Když byla moje dcera malá, tak co věděla, to pověděla i úplně cizím lidem. Tenkrát, jestli to bylo tou válkou... - prostě se řeklo, o tom se nesmí mluvit a to bylo svaté!“

Dagmar vystudovala střední obchodní školu a po maturitě začala pracovat v jedné brněnské firmě. To už bylo po únorovém převratu a objevovaly se první projevy odporu proti novému režimu. Ani jí se poměry v republice vůbec nelíbily: „Preferovaní byli členové Československého svazu mládeže, všichni mně nabízeli, ať tam taky vstoupím, že budu mít určité výhody, ale já jsem nechtěla. A do strany vůbec ne, tak jsem hned od začátku byla na indexu.“ 

Odhalený odboj

Co ji naopak oslovilo, byla nabídka známého mladíka Lolka na ilegální činnost, konkrétně při výrobě letáků: „Ptal se mě, jestli ve firmě, kde pracuji, mám přístup k cyklostylu. Já jsem mu vysvětlila, že sice ano, ale že se k tomu nedá použít, protože blány jsou evidované a hned by se na to přišlo. Tak jsem to psala na stroji vždy asi s pěti kopiemi, další už by nebyly čitelné. Byly to výzvy, aby se občané postavili do řad odboje a takové nějaké akce, už si to nepamatuju. Posílali jsme je poštou na různé adresy, dokonce i na závodní rady podniků.“

Dagmar Chroustová v dětství | Zdroj: Archiv Dagmar Chroustové

Celá skupina byla ale poměrně brzy odhalena. Dagmar byla nejprve vyšetřovaná na svobodě, estébáci se pro ni chodili třeba do zaměstnání a odváděli na výslechy na Příční ulici, kde sídlila oblastní vyšetřovna. „Několikrát mě hned po výslechu propustili domů, jindy jsem strávila dva, tři dny v té kobce. Měla jsem letní šaty a bílé boty. Stát několik hodin při výslechu v tom rohu, nebo spát tam pak na té pryčně, kdy vás neustále budí ze spaní, že musíte mít ruce na přikrývce... člověk má pomačkané šaty, je neučesaný, připadá si bídně.

Naposledy si pak pro mě přišli přímo k zubaři v centru Brna. Když jsem slezla z křesla a vyšla do předsíňky, stáli tam a zamávali mi před očima nějakým papírem, že prý jsem zatčená. V duchu jsem se smála, že dva estébáci přijdou zatýkat mladou holku, a pak jsem ještě uviděla na schodech dalšího s automatem. Naložili mě do auta a odvezli do věznice na Cejl, kde jsem pak strávila několik měsíců.“

Teprve později se Dagmar dozvěděla, že skupina byla mnohem rozsáhlejší a že někteří její členové plánovali i přepadení letiště a útěk do zahraničí. Kromě Lolka a dalšího spolupracovníka při výrobě letáků – Oldřicha Jedličky - ale nikoho dalšího neznala a o všem ostatním se dozvěděla až u soudu.

„Na Příční při jednom výslechu přivedli Lolka a ten mi říkal, abych se přiznala ke všemu, že mi o tom sám řekl. Ale já jsem na něj vyjela: ‚Co to žvaníš, prosím tě. Byli jsme spolu tam a tam a tys mně vykládal o hvězdičkách a o výrobě růžového oleje!‘Dělala jsem si naději, že u soudu budeme moci všechno popřít. Ale tam jen všichni kývali hlavou. Já jsem nepřiznala nikdy nic, Lolek však evidentně mluvil – to jsem poznala ještě před tou konfrontací. Mrzelo mě to, ale když jsem ho pak viděla, jak měl úplně strhanou tvář, tak jsem se mu v duchu omlouvala. Nevím, jakým způsobem ho vyslýchali, ale bylo to zřejmě dost tvrdé, vypadal děsivě.“

Práce v nesvobodě

Ani pobyt ve věznici na Cejlu nebyl samozřejmě snadný – přeplněná cela, zima, zápach z kbelíků na tělesnou potřebu, nedostatečná strava. „Nevzpomínám si, že by tam k jídlu bylo něco dobrého. Často taková červená marmeláda, říkalo se, že je z řepy, tak tu jsme si mazaly na chleba. Některé vězeňkyně, hlavně chodbařky, posílala dozorkyně, které se říkalo Máter, pomáhat k prasatům, která se ve věznici chovala. Holky, když tam byly, tak donesly po kapsách schované brambory. To byla pro nás pochoutka!.

Máter to zjistila a komentovala to: ‚Sakra, baby, ještě se tady naučíte krást!‘ Já jsem pracovala ve veliké vězeňské prádelně a taky u šicího stroje, kde jsme šili vězeňské košile z hrubého materiálu. Ale vězeňkyně, co uměly plést, zůstávaly na celách a pletly svetry pro Darex (předchůdce Tuzexu, pozn. autora). Já jsem sice tuhle práci nedělala, ale později jsem si upletla pro sebe svetr podle vzoru, který jsem si odtud pamatovala.“

Dagmar Chroustová coby šestnáctileté děvče | Zdroj: Archiv Dagmar Chroustové

Před soudem nakonec stanula celá více než dvacetiletá skupina. Nejvyšší tresty – 25 let – dostali ti, co sloužili v ozbrojených silách. Dagmar byla za trestný čin Sdružování proti státu nechvalně známého Zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky odsouzena ke dvěma rokům vězení. Ty si odpykávala v různých pracovních táborech, například v nové továrně na konzervované ovoce a ovocné šťávy v Miroslavi na Znojemsku - s dobrou stravou i hygienickými podmínkami, ubytováním na místním zámku, ale stále ve vězeňském režimu.

„Jednou přišla kontrola z Brna a v době, kdy jsme pracovaly v továrně, provedla na ubytovně důkladný filcunk. Máter tam byla s námi a tvrdila, že nepořádek na pokojích udělali psi, kteří byli na akci nasazeni. Já jí ale povídám: ‚Ti psi ale měli obuté holinky, protože bábovku, co jsem předtím dostala z domu, jsem našla na zemi a byl na ní otištěný podpatek!‘ A ona na to, ať si dám pozor, jinak se prý dostanu do komory.“

Amnestie

Během trestu vystřídala Dagmar asi 16 míst, při práci v obuvnické továrně v tehdejším Gottwaldově ji zastihla amnestie: „Každou chvilku byla nějaká fáma, že bude amnestie. Já jsem na to nikdy nevěřila, říkala jsem ‚Ano, ano, amnestie, ale až si to odsedíme, tak půjdeme domů – možná.‘ Ale v tom Gottwaldově byla budova, kde bylo velitelství, a tam se jednou dva dny a dvě noci svítilo, to bylo něco nevídaného. A byla z toho amnestie.

Svatební fotografie Dagmar Chroustové | Zdroj: Archiv Dagmar Chroustové

Pak si nás zavolali do jedné velké místnosti, všechny vězeňkyně z celého lágru, a musely jsme podepsat lístek, kde budeme pracovat… třeba železárny na Ostravsku, nebo něco na Slovensku. Nechtěla jsem na to přistoupit, ale oni tvrdili, že nás nepropustí, dokud nepodepíšeme, což bylo protizákonné. Tak já jsem jim nakonec podepsala, že nastoupím v rámci nějakýho závazku, že se musím zapojit do práce v Adamově nebo někde poblíž Brna v těch továrnách.“

Nakonec ale vše dopadlo lépe, i když záhy po propuštění se musela nejprve poprat s vážným onemocněním - infekční žloutenkou. V nemocnici byla přes čtvrt roku, pak se ještě dlouho doléčovala a vypadalo to, že kvůli poškozeným játrům už nebude nikdy práceschopná, ale nebude mít přitom ani nárok na důchod. Nakonec i díky pomoci některých vedoucích pracovníků, kteří měli pro její životní osudy pochopení, situaci zvládla a nevadilo jí ani dočasné omezení občanských práv včetně volebního práva – komunistům by svůj hlas stejně nikdy nedala a k volbám by nešla bez ohledu na možné následky.

Nikdy neříkej nikdy

Na rozdíl od řady dalších stejně postižených lidí nebyla po roce 1989 za svoji činnost nijak oceněna – odvolání ministerstvo vnitra zamítlo s tím, že záznamy z jejího procesu jsou jen útržkovité a nedokládají dostatečně její aktivity, na Konfederaci politických vězňů se pak obrátila příliš pozdě. Jako mnohem větší problém ale cítí, že vliv komunistů po třiceti letech opět výrazně sílí: „Když jsme se po té revoluci scházeli jednou za čas v Brně v kavárně, tak tehdy mi Lolek i další říkali, že se možná ještě dožiju toho, že tady budou zase vládnout komunisti. Já jsem se s nima hádala, že to přece není možné, že k tomu nemůže dojít.

Manžel Dagmar Chroustové v automobilu v 60. letech | Zdroj: Archiv Dagmar Chroustové

A teď vidím, že měli pravdu. Nechápu, proč dneska lidé komunisty volí, i když jsem měla známé z okolí, co byli v KSČ, měli se dobře. A estébáci se za to, že věznili politické odpůrce, dočkali krásných důchodů. Leckdo teď vzpomíná, jak byly levné potraviny a bydlení, ale to, že se taky mnohonásobně zvýšily platy, na to nemyslí. Jen argumentují, že to a to tehdy stálo pár haléřů a dnes je draho. A mnozí komunisté se tehdy určitě měli líp!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme