‚Postel plná uprchlíků.‘ Helenu Medkovou přivedl mezi disidenty klavír

Narodila se přesně devět měsíců po osvobození v rodině založené na prvorepublikových ideálech. Na základní škole se musela vyrovnávat s přetvářkou 50. let, jako vysokoškolačka prožila Pražské jaro. Přestože se jako absolventka pražské konzervatoře a AMU příliš nesetkávala s komunistickou ideologií ani odporem proti ní, byl to právě klavír, který ji přivedl do středu disidentů – při koncertování se seznámila s o dvacet let starším Ivanem Medkem.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Helena Medková a Ivan Medek na setkání disidentu o historii. Listopad 1988, hospoda Heuriger ve Vídni. | Foto: Archiv Heleny Medkové

Přátelství postupně přerostlo v celoživotní partnerství. Za Medkem emigrovala do Vídně, kde mu dalších 11 let pomáhala při jeho práci pro Hlas Ameriky, podpoře domácí opozice i pomoci uprchlíkům. Přestože to mnohdy nebylo lehké, vzpomíná po třiceti letech na dobu emigrace jako na velmi krásnou část života, kdy se člověk těšil z každé maličkosti. A těšit se z maličkostí umí Helena Medková dodnes.

Do první třídy nastoupila v roce 1951, kdy už komunisté drželi moc pevně v rukou a ovládli i školní osnovy. Její rodiče přitom vyrůstali v období první republiky a její odkaz předávali i svým dvěma dcerám. Malá Helenka si tedy záhy uvědomila, že existují dva světy a vzájemně se o nich příliš nemluví: „Už před školou jsme vnímali, že to, co jde z rozhlasu, jsou jiné řeči, než jak mluví maminka a tatínek. A už tehdy jsem byla přesvědčena, že jsou neslušná slova, která se doma neříkají – Moskva, komunisti nebo pionýři. Později jsem se zase dozvěděla, že jiná slova – prezident Masaryk, sokolský slet, skauti – se zase neříkají ve škole. Takže to byla taková kamufláž, dvojí život.“ 

Její život změnili dva Ivanové

Dlouho jí chyběla nějaká spřízněná duše – rodina byla velmi malá a uzavřená, vnitřně sice hodně semknutá, ale izolovaná od okolí. Velkou láskou se pro ni stala hudba a rodiče – oba hudebně nadaní – ji k ní vedli. Vystudovala tedy klavír na pražské konzervatoři a uvažovala, co dál.

Voskovec, Werich nebo Škvorecký. Před 15 lety utichlo vysílání Hlasu Ameriky v češtině a slovenštině

Číst článek

„Logickým pokračováním byla AMU, ale na to jsem si netroufala, taky jsem mohla jít studovat jazyky, filozofii, byla jsem dost bezradná. Shodou okolností otcův přítel znal Ivana Moravce, což byl tehdy vynikající český pianista, bylo mu 35 let a měl od příštího roku začít na AMU učit. Moravec si mě poslechl a k mému velkému překvapení řekl, že ano, že mě připraví ke zkouškám na AMU a vezme si mě do své nové třídy.“

To ještě netušila, že Moravec nepřímo změní celý její život. Už když ji připravoval na talentové zkoušky, požádal svého přítele, muzikologa Ivana Medka, jestli by si u nich doma nemohla udělat generálku. Smíchovský byt rodiny Medkových byl jedním z neoficiálních kulturních center, kde žila velká rodina a přicházela řada přátel. „Tak jsem tam byla pozvána, abych si ten repertoár ohrála. Ivan Medek byl o generaci starší než já, měl tři děti v mém věku. Tehdy mě samozřejmě vůbec nenapadlo, co bude. Můj vztah k oběma Ivanům byl plný důvěry, naprosto otevřený. Já jsem se v tom prostředí začala cítit poprvé dospělá.“

Umění s politickým školením

S Ivanem Medkem se postupně seznamovala stále blíže – byl jí oporou, když Ivan Moravec po srpnu 1968 zůstal na čas v zahraničí a požádal Medka, aby na jeho mladou studentku dohlédl. Potkávali se pravidelně, protože Medek byl tehdy dramaturgem České filharmonie a AMU tehdy působila rovněž v Rudolfinu.

Fotka Heleny Medkové ze studijního průkazu na konzervatoři z roku 1960. | Foto: Archiv Heleny Medkové

„Znal mnoho hudebníků a jezdil s námi na koncerty po vlastech českých, jak jsme říkali. Ivan nám dělal šoféra a hlavně průvodní slovo. Vrcholila 60. léta, takže spíše než o hudbě to bylo politické školení na každém tom večeru. A pak dlouhé cesty domů a zase další školení – z politiky, z kultury, z dějin, bylo pořád o čem mluvit.“ Dívce z uzavřené rodiny otevíral zcela nový svět, zavedl ji do svého širokého okruhu osobních i rodinných známých, včetně vybrané křesťanské komunity u kostela Panny Marie Sněžné.

Tam se poprvé setkala například s Jiřím Němcem, Václavem Bendou, Martinem Paloušem, Václavem Malým či Tomášem Halíkem a v roce 1971 se nechala pokřtít. Kdo jiný mohl být jejím kmotrem než Ivan Medek?

Samotné Pražské jaro prožívala mladá klavíristka spolu s většinou ostatních jako období velké úlevy a úžasu nad tím, že se opět začala říkat pravda, a to i v rozhlase a televizi. Závratný pocit ovšem trval jen krátce. Nastupující normalizaci opět mohla pozorovat „v přímém přenosu“ na životních osudech Ivana Medka. Jeho práce v České filharmonii skončila prakticky na hodinu hned začátkem roku 1970, kdy v den prvního výročí po dohodě s dirigentem zařadil na program koncertu Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici.

Při schvalování na stranickém výboru se strhl velký poprask, koncert musel být přesunut na jiný termín a dramaturg Medek vyletěl na ulici. Střídání míst pokračovalo, další velký vyhazov přišel z redakce Supraphonu poté, co Medek mezi prvními 242 signatáři podepsal Chartu 77. „Byl bez práce, což tehdy nešlo, poněvadž každý musel mít v občanské legitimaci zaměstnání, jinak byl příživník a mohl být odsouzen za příživu, jak se říkalo. První zaměstnání si tehdy našel v nemocnici na Františku, kde hledali sanitáře. Tam byl několik týdnů a byl vyhozen, aby politicky neovlivňoval pacienty. Přitom on ty pacienty vozil v narkóze na sál a ze sálu. Potom našel ještě jedno zaměstnání šatnáře a umývače nádobí v hospodě. To byly jeho vyhlídky životní.“

Železná opona je rozdělila jen na pár měsíců

Svých aktivit v Chartě a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných se ale Ivan Medek rozhodně nehodlal vzdát a režim stále přitvrzoval. Aby neuváděl rodinu do příliš obtížné situace, ještě v roce 1977 se rozvedl (všechny děti už byly dospělé) a nakonec se rozhodl pro emigraci. Poslední kapkou byl jeden z obvyklých výslechů s méně obvyklým zakončením – estébáci mu nabídli, že jej odvezou domů, namísto toho ale skončil v noci zbitý v Lánském lese.

Další obvinění za akci Asanace. Stíhaní příslušníci StB šikanovali chartisty z Klatovska

Číst článek

Proto využil nabídky rakouského kancléře Bruna Kreiského, který v reakci na komunistické snahy o vypuzení nepohodlných kritiků režimu v rámci akce Asanace slíbil všem politickým uprchlíkům z Československa azyl. „Emigroval v srpnu 1978 a než odjel, ptal se mě, jestli bych se nepokusila za ním vyjet. Ne, jestli vyjedu, ale jestli bych se nepokusila. Protože jsme se rozloučili s tím, že už se možná nikdy v životě neuvidíme.“

Odloučení však netrvalo ani půl roku. Helena využila toho, že její bývalá japonská spolužačka z AMU koncertovala v té době v Západním Německu a požádala jí, aby jí poslala oficiální pozvání k návštěvě. S tím pak získala devizový příslib a týdenní výjezdní doložku. Odjížděla o Vánocích, zpět měla být na silvestra. To vlastně dodržela, byť ten silvestr přišel až o 11 let později.

„Tam byla jediná bolestná věc, že ublížím svým rodičům, že se jich dotknu tím, že jsem jim to neřekla. Především jsem je neušetřila té bolesti, že šli na Silvestra na to nádraží pro mě – to jsem asi byla v životě nejsmutnější, že jsem věděla, že ti rodiče tam stojí a nemají nejmenší tušení, co se stalo. Vše se ale v dobré obrátilo, oni měli k Ivanovi vždycky respekt a nakonec to nějak pochopili. Po pár dnech jsem napsala dopis a potom jsme velmi živě korespondovali.“

O prázdninách se prchá

V Mnichově na nádraží už na ni Ivan čekal a v tu chvíli začala nejdobrodružnější, ale zřejmě i nejkrásnější část jejich společného života. „Pocit, že začínáte úplně od začátku, je nádherný, úplná nula. Přijedete v zimě s malým kufříčkem, ještě tatínek říkal, proč je tak veliký. Nemáte čepici, venku bylo -10. Nevíte nic – nula, nula. Ale byl to nádherný začátek. Nás to ale oba srovnalo, oba jsme byli stejní začátečníci, ten rozdíl generací, ten rozdíl, který byl v Čechách markantní, se tam naprosto setřel. My jsme se učili spolu a jeden od druhého.“

Ivan Medek a Helena Medková na setkání Opus Bonum Franken v roce 1982. | Foto: Archiv Heleny Medkové

Začátky ale rozhodně snadné nebyly. Ivan Medek už sice získal politický azyl, Helena ale neměla šanci – v Československu měla zajištěné učitelské místo na plzeňské konzervatoři a režim ji nijak nepronásledoval. V Rakousku však mohla zůstat jako manželka Ivana Medka, takže se na jaře 1979 ve Vídni vzali. Našla si pak místo nejprve na Hudební škole města Vídně, později na Vídeňské konzervatoři jako korepetitorka. Ivanovi se nepodařilo dostat do Svobodné Evropy, ale nakonec přesvědčil Pavla Pecháčka, působícího v centrále Voice of Amerika v USA, aby tato stanice informovala svět nejen o dění ve Spojených státech, ale rovněž o tom, co se odehrává v Československu.

Své příspěvky jim zpočátku musel hodně vnucovat, v průměru jeden týdně a bez nároku na honorář, ukázalo se ale, že poslechovost postupně roste, takže začal dostávat i nějaké peníze a vstupy zakončované známým „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“ se nesly éterem téměř denně.

Zpětnou vazbu zprostředkovával Ivanův kolega, americký reportér VoA s oficiální akreditací v ČSSR Jolyon Naegele: „Jolyon říkal, že ví, na kterém bodu silnice mezi Brnem a Bratislavou je nejlépe slyšet Hlas Ameriky. Zažil lidi, kteří mu při rozhovoru říkali, teď nebudeme mluvit, když seděli na břehu řeky a kolem jel někdo na lodičce. A když je lodička míjela, zněl z ní Hlas Ameriky. Mluvil o lidech, jejichž pes byl nervózní, když ho nešli do devíti večer venčit, protože pak poslouchali Hlas Ameriky a on věděl, že už s ním nikdo nepůjde.“

Ivan Medek a Helena Medková ve Vídni 1987. | Foto: Archiv Heleny Medkové

Helena Medková svému manželovi v této práci pravidelně pomáhala, po návratu ze školy v noci na počítači přepisovala materiály, které na jejich záznamník telefonovali jak známí disidenti, tak obyčejní lidé, kteří předávali zprávy třeba v noci ze služebního telefonu. A nepřímo poznávala i náplň jeho další práce, kterou později v Rakousku dostal – v legendárním rakouském uprchlickém táboře v Traiskirchenu pomáhal českým emigrantům vyplňovat dotazníky a žádosti o azyl, platil jej Americký fond pro čs. uprchlíky.

„Přičichli jsme k oblastem, o kterých jsme neměli potuchy – co je to emigrace, co je to azyl, uprchlík, co je to nemít peníze, co je to nemít práci, být nezaměstnaný a závidět člověku na ulici, že jde do práce. Ivan přes den pracoval v táboře, večer doma jsme přepisovali ty věci z domova a druhý den se s tím jelo do Hlasu Ameriky. Ovlivnilo to i naše dovolené –  nemohli jsme odjet o prázdninách, protože o prázdninách se prchalo – to byly žně. Přicházelo hodně uprchlíků hlavně přes Jugoslávii a on tam musel pomáhat vyplňovat formuláře. A já jako kantorka jsem zase měla volno jen o prázdninách. Často to byly velmi kuriózní příběhy, které pak Ivan vyprávěl doma u večeře nebo pak v posteli. Nekonečné příběhy uprchlíků, říkala jsem už dost, zhasneme, plná postel uprchlíků.“ 

Režim končí‘

Medkovi byli v neustálém kontaktu s dalšími politicky aktivními emigranty po celé Evropě a zapojovali se i do dalších aktivit. Například Pavel Tigrid jim každý měsíc posílal z Paříže plný poštovní pytel malé verze svého měsíčníku Svědectví, tisíce výtisků dávali do obálek, lepili známky a psali adresy známých osobností i lidí náhodně vybraných z telefonního seznamu. Dopisy pak po malých dávkách vhazovali do různých poštovních schránek v okolí Vídně, aby tento kontraband snáze unikl pozornosti StB.

Setkání československých emigrantů v benediktinském klášteře. Dagmar Vokatá, Anastáz Opasek, Helena Medková a Ivan Medek. Rok 1983. | Foto: Archiv Heleny Medkové

Vídeň se jim velmi rychle stala druhým domovem, našli si okruh známých, s nimiž se bavili nejen o politice, ale třeba o umění i každodenním životě. Až přišel listopad 1989: „Rok 1989 nás zase až tak nepřekvapil, na něm se pracovalo, bych řekla. Ale šlo to pomalu – v srpnu 1989 jsme byli u Tigridů a tam jsem zažila večer, jak Ivan s Pavlem vedli dost rozčílený hovor, protože měli pocit, že celý svět už se pohnul – i Poláci a Sovětský svaz, dokonce i Slováci, když tam měli to výročí SNP, jenom Češi pořád nic. V tom listopadu jsme dostali zprávu, co se děje na Národní třídě, Ivan se otočil, jel znovu do Hlasu Ameriky a tam natočil dovětek, že režim, který v roce 48 začal bitím, v roce 89 bitím také skončil. A potom se ho lidé ptali: Jak jsi mohl říct, že skončil, vždyť to nebylo jisté, policie a vojsko byly shromážděné kolem Prahy jako v roce 1948.‘ A on říkal: ‚Nevěděl jsem nic, já jsem to risknul!‘ Přání otcem myšlenky!

Do Prahy se Medkovi poprvé podívali na silvestra 1989, Helenini rodiče opět dopředu nic nevěděli, tentokrát byl ovšem šok ze shledání opožděného o 11 let šťastný. Doma už ale byli ve Vídni, tím spíš, že o Medkovu nabízenou pomoc zpočátku nikdo v rodné zemi neměl příliš velký zájem, působil pouze v několika uměleckých poradních orgánech a rok šéfoval Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání.

Helena Medková u klavíru. | Foto: Archiv Heleny Medkové

Teprve v roce 1993 jej Václav Havel požádal, aby v prezidentské kanceláři nastoupil nejprve jako ředitel odboru vnitřní politiky a o tři roky později jako kancléř.

Helena pokračovala ve své práci korepetitorky na vídeňské konzervatoři, pravidelně se ale navštěvovali a od roku 2003 žili opět společně v Praze až do Ivanovy smrti v roce 2010. V jejich společném bytě žije Helena Medková dodnes.

A jejich osudový vztah dokresluje jednou ze vzpomínek z milované Vídně: „Vídeň je krásné město, leží na Dunaji, a hlavně je tam proslulý Wienerwald (Vídeňský les). Tam pravila mladá manželka, když ticho bylo dlouhé: ‚Miláčku, na co myslíš?‘ A co myslíte, že řekl? ‚Na změnu režimu.‘  Můj muž na to čekal od roku 1948 a dělal pro to všechno celý život. Takže jsme věděli, že to jednou skončí. Samozřejmě že to jednou muselo skončit, ale vůbec ne, že se toho dožijeme, natož že se vrátíme domů. Tam pořád byli uprchlíci z roku 48, kteří si tehdy říkali ‚do švestiček jedeme domů‘. Dokonce byli lidé, kteří s návratem spojovali naděje osobní. Tak to tedy opravdu ne, s tím jsme nepočítali.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme