Dělal to, co považoval za správné. Kvůli skautingu skončil v cele s mnohonásobným vrahem
Celý život se snažil jednat tak, jak pokládal za správné. Snad i proto, že se jako chlapec setkal v Čejkovicích s prezidentem Masarykem. Na prahu dospělosti kvůli této zásadě málem přišel o život v minovém poli, jako dospělého ho tajné vedení skautů stálo „jen“ tři roky za mřížemi, kde se ocitl na společné cele s mnohonásobným vrahem. Přesto skautingu zůstal Lubomír Studený věrný v dalších letech.
Narodil se sice v Olomouci, ale rozhodující část dětství a dospívání prožil v Čejkovicích na jižní Moravě. Oba rodiče učili na tamní Masarykově obecné škole, otec navíc uplatňoval své zkušenosti z rolnické rodiny i na škole zemědělské. Maminka zase byla náčelnicí Sokola v Hodoníně.
„Já jsem dokonce chodil do stejné třídy jako o 70 let dříve Masaryk. A potkali jsme se právě tam – rok před jeho smrtí, kdy naposledy cestoval do Hodonína a stavil se i v Čejkovicích. Ve škole jsme měli průvod, ještě mám někde schované fotografie. A protože rodiče byli učitelé, tak jsem mu byl i já představen a on mě pohladil,“ vypráví Lubomír Studený.
Za kritiku němčiny jen krůček od smrti
Bylo samozřejmé, že syn z učitelské rodiny bude pokračovat ve studiu. Ve své zamýšlené cestě ke kněžství nejprve nastoupil na gymnázium v Hodoníně, to už ale na dveře pomalu klepala válka. A po nějakém čase dolehly protektorátní poměry i na studenty.
Vedení školy rozhodlo, že učební látka bude německá. Studium latiny a řečtiny se tak pro Lubomíra stalo neřešitelným oříškem, proto se rozhodl studium ukončit a důvody se přitom netajil. Jeho příkladu následovalo šest spolužáků, všichni se ale za několik týdnů nedobrovolně potkali na zlínském gestapu.
„Vyšetřující na nás řval, jak jsme si mohli dovolit potupit německý jazyk. Přitom na nás mluvil česky – byl to Čech. Chtěl nás hned poslat na práci do rajchu (Německa, pozn. red.), ale řekl jsem mu, že to by bylo proti zákonu, protože nám ještě nebylo osmnáct let. Zarazil se a poslal nás domů,“ popisuje Studený.
„Za týden jsme ale museli přijet do Zlína znovu a ten stejný úředník nám škodolibě sdělil, že všichni musíme nastoupit na práci do Unter Themenau u Lundenburgu. To jsme slyšeli poprvé v životě, tak nám prozradil, že je to Poštorná u Břeclavi. A že pokud se nedostavíme, tak nás čeká trest smrti.“
Víra jako zdroj problémů a síly. Jan Petrucha přežil zásah kulometem, výslechy i uranové doly
Číst článek
S sebou si museli vzít nářadí na kopání, na místě pro ně vybudovali pracovní tábor se sedmi hlídkujícími esesáky. Rudá armáda už v té době vstoupila do Maďarska a Němci se snažili za každou cenu nepustit je do Rakouska. Proto byla celá pracovní skupina přesunuta k Vídeňskému Novému Městu (Wiener Neustadt), kde budovala několik linií protitankových zákopů.
Už tehdy jim šlo o život, vyráběly se tam totiž i rakety V1 a V2 a město bylo pravidelně třikrát denně bombardováno.
Nakonec se přece jen dočkali příchodu fronty: „Jenže jsme se neměli jak dostat domů, tak jsme se vypravili přímo do hlavního stanu k maršálu Malinovskému a řekli jsme, že chceme vstoupit do Rudé armády. Byl rád, že se k němu hlásíme, ale nechtěli nám dát do ruky zbraně, protože nám ještě nebylo 18. Tak nás dali k jednotce, co likvidovala miny. To bylo moc nebezpečné – jednoho kluka mina na místě zabila a mně poranila nohu. Nakonec jsme doputovali až do Prostějova.“
Tajně vedl skauty
Lubomír Studený měl v Prostějově babičku, zůstal tedy u ní a 1. září 1945 začal studovat na tamní obchodní škole. Jeho záměr stát se knězem definitivně pohřbil únor 1948. Do semináře nesměl být přijat, přestože v té době už znal řadu církevních hodnostářů.
Do roku 1950 také skončila činnost Junáka, který byl násilně včleněn do Československého svazu mládeže. Studený přitom výrazně přispěl k obnovení organizace na Prostějovsku po skončení války a po zákazu pokračoval ve vedení oddílu ilegálně. „Já jsem jim řekl, že Junák byl zrušený, tak ať jdou domů a že se musí přihlásit k ČSM. Ale žádný se nepřihlásil, všechno jim uteklo,“ říká.
„Pak jsem založil tajnou junáckou skupinu, se kterou jsme absolvovali i tajný tábor. Postavili jsme jej na Libavé ve vojenském pásmu, takže tam o nás nikdo nevěděl. Kvůli Junáku mě pak obvinili z podvratné činnosti. Skauti byli většinou proti komunistům, my jsme měli svoji zákony, slibovali jsme věrnost vlasti, a ne Sovětského svazu jako pionýři.“
Zatčen byl ovšem až v roce 1962. Státní bezpečnost proti němu použila důkazy získané z odposlouchávacího zařízení umístěného v komíně bytu dalšího skautského funkcionáře. U něj Studený podrobně líčil veškeré své aktivity, včetně účasti na tajných celostátních sněmech.
Spolu s dalšími členy ho odvezli do nové brněnské vazební věznice, kde byl dva měsíce na samotce. Přesto přiznával jen to, kde mu byly předloženy nezvratné důkazy, i tak se snažil co nejvíce mlžit.
30. října 1962 padly u brněnského soudu v exemplárním procesu tresty nad celkem třemi obžalovanými – Lubomír Studený byl odsouzen na čtyři roky. Většinu trestu strávil ve Valdicích, kde si často sáhl až na dno svých sil. Na cele byl se spoluvězněm, který měl mít na svědomí mnoho desítek životů.
„Bydlel v pohraničí a získával lidi, že je převeze bezpečně přes hranice. Lidi zaplatili, co měli – peníze, zlato. Ale on je vodil jen před hranice a tam je házel do šachty, zabíjel i děti. U soudu dostal trest smrti, ale prezident mu to snížil na 12 roků,“ vypráví.
S novou energií
Přežít tvrdý – byť nakonec o rok zkrácený – trest mu pomohla především víra v Boha. Přímo ve vězení vstoupil Lubomír Studený tajně do dominikánského řádu a v roce 1990 i do Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Nadále zůstával v kontaktu s významnými duchovními a organizátory skautingu, po roce 1989 působil jako krajský předseda Junáka na Olomoucku a předseda okresní organizace Konfederace politických vězňů.
Stal se rovněž čestným členem Svojsíkova oddílu a členem Skautského oddílu Velena Fanderlika, který sdružuje oldskauty a oldskautky zapojené ve třetím odboji a v exilových skautských organizacích. V roce 2008 obdržel Cenu města Prostějova za celoživotní zásluhy o skauting. Pro ten získával i mezinárodní podporu a kontakty – ve svém archivu má dopisy z půldruhé stovky zemí, kde skautské hnutí působí.
