Víra jako zdroj problémů a síly. Jan Petrucha přežil zásah kulometem, výslechy i uranové doly

Smrt se o něj otřela třikrát. Poprvé ho zasáhl německý kulomet, poté mu pistolí vyhrožoval vyšetřovatel Státní bezpečnosti. Potřetí ho v uranovém dole zachránil spoluvězeň-práskač. Do soukolí totalitní „spravedlnosti“ se dostal kvůli výpovědi jednoho ze spoluobviněných, hned v lágru mu ale odpustil. A přestože všechna příkoří osudu přijímal čtyřiadevadesátiletý Jan Petrucha s křesťanskou pokorou, některé vzpomínky mu dodnes vhánějí slzy do očí.

Paměťová stopa Hroznová Lhota / Uherské Hradiště / Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Manželé Petruchovi spolu žijí 61 let. | Zdroj: Archiv Jana Petruchy

Už dětství a dospívání pro něj nebylo nijak jednoduché – přestože se narodil a vyrůstal v úrodné oblasti na Hodonínsku, rodinné hospodářství sotva stačilo k obživě, většinu polností si museli poměrně draze pronajímat. Navíc si otec z bojů v první světové válce přinesl vážnou nemoc a ani ne dvacetiletý chlapec musel nakonec hospodařit sám.

Jan Petrucha s rodiči. 1934. | Zdroj: Archiv Jana Petruchy

Pomohlo mu to alespoň v tom, že nemusel spolu s ostatními žáky arcibiskupského gymnázia v Kroměříži nastoupit do „rajchu“. „Využil jsem i trochu méně čestného způsobu, ale byla pravda, že tatínek byl těžce nemocný. Doktor napsal potvrzení, k tomu jsem přidal demižon slivovice a mohl jsem zůstat pracovat na polích svého otce. Trvalo to rok a půl, bez traktoru, všechny práce jen s kravami nebo ručně.“

Při postupu fronty v dubnu 1945 byla Hroznová Lhota osvobozena během jediného dne. Jen o poslední čtyři domy, včetně Petruchova, se bojovalo déle. Z oken sklepa bylo vidět, jak rumunští vojáci postupují a kryjí se před palbou z německých betonových opevnění.

Když Jan vyběhl ven, aby jednomu z osvoboditelů ukázal správný směr, zasáhla i jej kulometná dávka do nohy: „Vyzula mi botu, zničila prsty a prostřelila kloub. Několik hodin jsem ležel venku, teprve večer mě na trakači odvezli k doktorovi. Předtím mi na místě jeden z Rumunů ucpal nohu vatou, což nebylo moc vhodné. Hodně jsem krvácel, ale přežil jsem to.“

Kvůli víře nedostudoval

Po osvobození Jan Petrucha složil zjednodušenou maturitu a pokračoval ve studiu učitelství na filozofické fakultě v Brně. První tři roky šlo vše hladce, situace se ale dramaticky změnila po únoru 1948. Mezi studenty se velmi rychle objevili agitátoři, kteří se snažili po dobrém i po zlém přimět ostatní ke vstupu do KSČ. Na jedné z prvních schůzí padl dokonce návrh, aby se tam celá fakulta přihlásila kolektivně.

Na transport jsem čekal jak dobytek na porážku, vzpomíná chemik a inovátor Bruno Schreiber

Číst článek

„Později nás brali jednotlivě na prověrky. Když jsem odmítl vzdát se víry v Boha, tak mi předseda komise řekl: ‚Doufám, že pochopíte, že stát nemůže být sám proti sobě. Můžete jít, ale index nám tady nechte.‘ A já si na chodbě řekl ‚Kašlu na vás, už učím, tak je to dobré'. Jenže za dva měsíce potom mě zavřeli.“

Mladý studující učitel totiž působil v katolické tělovýchovné jednotě Orel a na výzvu župního vedení připravil leták na její obranu. Záhy se tak jeho jméno objevilo v protokolech Státní bezpečnosti a 2. února 1950 byl zatčen. Několik měsíců strávil v nechvalně známé věznici Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. S Aloisem Grebeníčkem či Ludvíkem Hlavačkou se nepotkal, „jeho“ vyšetřovatel byl prý zpočátku vcelku slušný, omezil se jen na tahání za vlasy a máváním pěstí před obličejem.

„Jednou mě ale vytáhl z vězení do sklepa nějakého soukromého domu, tam položil na stůl pistoli, a že teď musím mluvit. Snažil se ze mě vytáhnout různá jména a co jsem měl všechno v úmyslu. A pak na mě vyrukoval s tím, že jsem jako učitel měl učit děti lásce k vlasti a přitom sám jsem vlastizrádce. Já na to: ‚Vlastizrádce? Je to tři roky, co jsem nasadil život a dostal jsem od Němců dávku. Můžete se vy taky něčím takovým pochlubit?‘ Začal koktat: ‚No, to nemůžu, to jsem nevěděl, tož … no … tak tam napíšeme, že jste někomu sedl na lep, ne že jste byl protistátní, něco napsat musíme.‘ Ta drzost tváří v tvář smrti mi tehdy pomohla, od té doby na mě nesáhl.“

Velkorysost mu zachránila život

Několik dní před soudem strávil Jan Petrucha v nechvalně známé věznici v Brně na Cejlu – ve společné kobce s více než třemi desítkami těch, kteří rovněž čekali na ortel komunistické „spravedlnosti“. I po tolika letech si vzpomíná na několik hovorů s důstojníkem československé armády, který za vlastizradu očekával trest smrti. Muže, jehož jméno si už nevybavuje, vždy utěšoval, přitom netušil, jaký trest dostane sám.

Za přípravu a tisk letáků mu soud „nadělil“ tři roky a jeden měsíc za mřížemi. Většinu trestu si jako mnoho jiných v 50. letech odpykal v táboře nucených prací na Jáchymovsku.

Rodina Jana Petruchy při padesátém výročí svatby v roce 2007. | Zdroj: Archiv Jana Petruchy

Hned po příjezdu na místo se přitom setkal s náčelníkem velehradské župy Orla Vincentem Vlachem, který Petruchovo jméno při výslechu prozradil Státní bezpečnosti. „Hned jak mě uviděl, začal mě objímat a plakat a prosil, abych mu odpustil. Říkal, že spoustu vytrpěl, že když byl vyšetřovaný od Němců, dostal moc ran, ale s tím, co prožil v Hradišti při mučení elektrickým proudem, se to vůbec nedá srovnat. Tak jsem mu řekl: ‚Vinco, co bych se na tebe zlobil, já se na tebe nehněvám.‘ Říkal, že to byla tak hrozná bolest, že to bití vydržel, ale tohle už ne.“

V uranových dolech se Jan Petrucha rychle zapracoval, a po čase ho dokonce velitel tábora jmenoval předákem směny, která měla pracovat v nově otevírané šachtě. Sám si mohl vybrat celou partu, jen na obsluhu vrátku jim velitel přidělil jistého Kratošku – zdůvodnil to jeho zdravotním stavem, v lágru se ale povídalo, že Kratoška na spoluvězně donáší.

Protikomunistické letáky ho stály roky v uranových dolech. Jedno odpoledne změnilo mladíkovi život

Číst článek

„Hned večer za mnou přišel a začal plakat: ‚Pane Petrucha, prosím vás, já jsem slyšel od velitele, že mě tam nechcete. Ale podívejte se na moje nohy. Já mám doma ženu a děti, já bych chtěl jít domů, abych je ještě viděl. Vezměte mě prosím vás, já na vás nebudu žalovat, určitě ne, nebojte se.‘ Tak jsme ho vzali k sobě.“

V tu chvíli ještě novopečený štajgr netušil, že mu tato velkorysost za čas zachrání život. Na začátku jedné z nočních směn vlezl ještě s kolegou do výtahu, aby dole rychle zkontroloval práci předchozí party. Netušil ovšem, že vrátek má porouchanou brzdu, takže po třicetimetrovém pádu by se roztříštili na dně šachty.

„Kratoška uviděl, že tam nastupujeme, a mezitím mu střídající vrátkář řekl, že výtah nebrzdí, že je to nefunkční, že musí brzdit protiproudem. Tak rychle, jak měl ty bolavé nohy, doběhl k tomu ovládání a ještě nás zachránil. Člověk musí sklonit hlavu, Pan Bůh to zařídil, že fízl, který měl na nás donášet a já jsem mu pak vyhověl, nám zachránil život,“ uvádí Petrucha. 

Boha nikdy nezapřel

Víra Jana Petruchu posilovala jak při otrocké práci na uranu, tak později, kdy si musel odkroutit dva roky základní vojenské služby u pomocných technických praporů. Zpočátku se tam cítil poměrně dobře, jenže pak u útvaru uspořádali besedu o škodlivosti náboženství.

Bývalý student filozofie během diskuse přednášejícího dokonale zesměšnil, což nezůstalo bez odezvy – hned druhý den ráno zaznělo v rozkazu velitele, že se má sbalit a okamžitě odjet jinam – cíl neznámý. Obával se nejhoršího, a proto kamarádům před odchodem předal malý misál, který se mu do kasáren podařilo propašovat.

„V tom strachu, který jsem v tu chvíli zažíval, jsem tam napsal: Chválit budu Pána v každém čase, vždycky bude chvála Jeho v mých ústech. Opatruj mě, Pane, jako zřítelnici oka svého, ve stínu perutí Svých mě opatruj. Věřil jsem, že jdu vstříc smrti, tak jsem je poprosil, aby si ten misálek nechali u sebe, a pokud to půjde, ať ho nějak dostanou domů. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se jim to povedlo, ale dodnes ho mám jako poklad,“ popisuje Petrucha. 

Josef Šrámek, bratranec Jana Petruchy, padl u Dunkerque v roce 1945. | Zdroj: Archiv Jana Petruchy

Návrat domů

Naštěstí i tentokrát vše dopadlo dobře a Jan Petrucha se vrátil ve zdraví do Hroznové Lhoty, které zůstal věrný po celý život. Oženil se a s manželkou vychovali celkem třináct dětí – rodný dům proto musel vlastníma rukama rozšířit. Nebyl to problém, protože zaměstnání našel u Okresního stavebního podniku ve Veselí nad Moravou, kde se naučil zednickému řemeslu.

V roce 1968 byl dokonce zvolen předsedou závodní rady. Když ale odmítl příkaz komunistického ředitele, aby bezprostředně po 21. srpnu vyjádřil veřejně souhlas s příchodem invazních vojsk, byl vzápětí propuštěn.

Nové místo ale našel hned v nově otevíraných železárnách ve Veselí, kde se opět vypracoval z řadového elektrikáře až na revizora slaboproudých i silnoproudých zařízení. Po roce 1989 pak začal spolu s manželkou pořádat četné zájezdy na významná poutní místa Evropy. Při této příležitosti také navštívil hrob svého bratrance, důstojníka československé zahraniční armády Josefa Šrámka u Dunkerku.

„Odjížděl na kole, mával na mě a usmíval se, jel k vlaku, který ho odvezl. Zemřel 1. ledna, já byl tehdy na půlnoční mši tady u sv. Antonínka. Když jsme šli zpátky, tak jsme z dálky slyšeli hřmění, jak byla fronta na Hronu. Říkal jsem si: tady už se blíží fronta, na druhé straně Evropy je taky fronta a tam je můj bratranec, který se určitě těší, že už se brzy uvidíme. A on právě umíral,“ vzpomíná Petrucha. 

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme