Novodobý Jób. Proti režimu nevystupoval, přesto skončil v komunistickém lágru
Jeho život se zásadně změnil ve 20 letech, kdy šel poprvé k volbám. Odmítl totiž všechny navržené kandidáty Národní fronty – ne z politického, ale náboženského přesvědčení. Po udání místními komunisty následoval vyhazov ze školy a předčasný nástup na vojnu, kde – opět jako svědek Jehovův – odmítl vzít na sebe uniformu a do ruky zbraň. Odsouzen byl v rozporu i s tehdy platnými zákony ke třem rokům vězení. Přesto by Karel Brabec nepostupoval jinak.
Na rozdíl od mnoha svých pozdějších spoluvězňů se Karel Brabec v politice nijak neangažoval ani nijak nevystupoval proti komunistickému režimu. Bylo by to totiž v rozporu s náboženským učením svědků Jehovových, kteří odmítají účast na politickém dění.
Přesto se mu tato víra stala osudnou – v roce 1957 byly volby, kterých se svědci Jehovovi většinou buď neúčastnili, nebo hlasovací lístky znehodnocovali.
„Tehdy jsem po vyučení nástrojařem studoval v Brně na Vyšší průmyslové škole strojní a k volbám jsem vůbec nechtěl jít. Ale rodiče, kteří bydleli kousek od Brna v Želešicích, kde jsem měl stále trvalé bydliště, mi říkali, ať se nebojím, že tam můžu volit, jak chci. Takže jsem při volbách šel za plentu a všechny kandidáty přeškrtal, protože podle Bible patří vládnutí nad zemí Ježíši Kristu a já to respektuji,“ přiznává Brabec.
„Ovšem želešičtí komunisté mě hned udali na Krajský výbor KSČ, že jsem šel za plentu, odtud poslali příkaz na školu, že to mají vyšetřit, a já vše přiznal – podle tehdejších zákonů jsem se ničím neprovinil.“
Odmítl uniformu i zbraň
Karel byl mezi učiteli i spolužáky znám jako osobnost s přirozenou autoritou. Ti členové pedagogického sboru, kteří spolupracovali s komunistickým režimem, vcelku ochotně splnili příkaz „seshora“ – vyloučení ze všech středních a vysokých škol v republice. Vzápětí bylo zrušeno i rozhodnutí o odkladu základní vojenské služby a k 1. říjnu 1957 přišel povolávací rozkaz.
„Konzultoval jsem to se spoluvěrci a ti mi říkali, že v Bibli jasně stojí, že máme zákony císařovy a zákony Boží. A pokud nenarazím na situaci, kdy bych porušil boží zákon, tak mám respektovat i zákony státu. Tak jsem se 1. října dostavil na vojenskou správu, všechny nás naložili do vlaku a jeli jsme do Jemnice u Moravských Budějovic, kde v bývalém zámečku byla kasárna,“ vypráví Brabec.
„Hned po příchodu jsem žádal o rozhovor s náčelníkem – jeho zástupci jsem řekl, že jsem svědek Jehovův a že tedy neobléknu uniformu, nevezmu do ruky zbraň a nesložím přísahu. On na to, že mě v tom případě zavřou a já: ‚Prosím, s tím počítám.‘ Ale podařilo se mi je přimět, aby mi vrátili mé civilní šaty, které už byly v hromadě ostatních, a v nich jsem putoval rovnou do basy.“
Po pár dnech byl odpírač poslán k vojenskému soudu do Českých Budějovic a asi za měsíc padl rozsudek: dva roky vězení. Právní moci měl nabýt, pokud se do osmi dnů nikdo neodvolá. Ani prokurátor, ani odsouzený to neměli v úmyslu. Poslední den lhůty ovšem nový prezident Antonín Novotný vyhlásil amnestii, kterou se zastavovalo i dosud nepravomocně ukončené trestní řízení s Karlem Brabcem.
„Ve věznici mi vrátili civil a řekli: ‚Jeďte zpátky k útvaru!‘ Tak jsem jel sám bez eskorty. Když mě v Jemnici uviděli, hned se ptali: ‚Tak už jste si to rozmyslel?‘ A já, že ne. ‚A proč sem jedete?‘ ‚Protože mi to řekli.‘ A po čase jsem opět putoval zpátky do Budějovic,“ vzpomíná.
„Voják, který mě tam eskortoval, neměl od útvaru žádné papíry, proč tam vlastně jsem. Prokurátor jim po telefonu nadával, jak to, že mě tam vůbec posílají – správně jsem totiž měl jít nejprve do civilu, znovu absolvovat odvod, a když bych opět neuposlechl povolávací rozkaz, tak by měl mohli zavřít znovu. Nakonec mi dal přímo u sebe v kanceláři podepsat prohlášení, že odmítám nastoupit základní vojenskou službu a na základě toho už mě mohl vzít do vazby.“
Vězeními s Biblí
Na nezákonný postup upozornil i soudce při vynášení druhého rozsudku. Odbyl to ale slovy „už se stalo“ a za opakování trestného činu dostal Brabec jako nebezpečný recidivista u téhož senátu po pár týdnech trest o rok vyšší.
Svoji pouť po vězeňských zařízeních zahájil v hornickém pracovním lágru. Naštěstí ne na uranu, ale v hlubinném černouhelném dole ve Rtyni v Podkrkonoší.
„Tam byly třípatrové domy, původně pro brigádníky, ale protože tam nikdo nechtěl dobrovolně bydlet, tak to oplotili a udělali z toho vězeňský tábor. Nás svědků Jehovových tam bylo asi deset a dali nás dohromady s katolickými kněžími. Asi čekali, že se s nimi budeme hádat, ale oni si v jednom rožku dělali svoje a my ve druhém taky,“ popisuje Brabec.
„Žádné problémy jsme nevyvolávali. Dokonce nám jeden z civilních zaměstnanců, zřejmě taky věřící, donesl Bibli, z té jsme si vypisovali texty a učili se je nazpaměť pro případ, že bychom se ocitli někde, kde Bible není.“
Z klukoviny vlastizrada. Černíka sebrali rovnou ve škole, pak mu ale pomohl estébák, který ho zatýkal
Číst článek
Během výkonu trestu změnil Karel Brabec několikrát adresu. Asi po půlroce putoval do jedné z nejpřísnějších věznic v Opavě, kde pracoval v kovárně s ruským několikanásobným loupežným vrahem, pak opět do dolů, tentokrát v Libkovicích. Také tam se asi tucet svědků Jehovových pravidelně scházelo, což ovšem táboroví bonzáci donesli vedení. Polovinu skupiny poslali jinam – většinu do panelárny v Karviné.
Věřící mladík se tam opět dostal k Bibli. Jeden z civilních zaměstnanců, zedník z Kyjova, mu sám nabídl, že mu ji obstará. „V pátek jsem mu tedy dal dopis pro svoji snoubenku, která jej ještě týž den dostala. Hned zabalila Bibli a poslala ji na adresu toho zedníka do Kyjova. V roce 1959 byly ještě pracovní soboty, takže druhý den odpoledne už měl tu Bibli doma,“ vypráví Brabec.
„A v pondělí za mnou na panelárně přišel a říká: ‚Tady máte tu Bibli.‘ Já měl takové oči – v pátek jsem napsal dopis a v pondělí jsem měl Bibli v ruce! Tak jsme si ji rozdělili na několik částí, abychom ji mohli číst současně a kdyby ji někomu sebrali, tak aby ty ostatní díly zůstaly.“
Raději znovu do dolů
V Karviné se Karel Brabec dočkal v květnu 1960 konce trestu. Další amnestie prezidenta Novotného mu jej zkrátila o půl roku. Po návratu domů ovšem hrozilo, že stejně jako mnoho dalších svědků Jehovových záhy dostane další povolávací rozkaz a celý kolotoč se bude opakovat.
To prožil na vlastní kůži například jeho nejlepší přítel Zdeněk Boháč, který byl jako trvalý odpírač vojenské služby souzen třikrát a s krátkými přestávkami strávil za mřížemi přes deset let. Část z nich si „odkroutil“ dokonce ve věznici na brněnském hradě Špilberk, z jejíž temné minulosti v éře komunistické totality je jen velmi málo konkrétních dokladů.
Aby se podobnému nebezpečí vyhnul, vydal se Brabec stejnou cestou jako řada jeho souvěrců.
Hned po propuštění zamířil opět, byť tentokrát dobrovolně, do dolů. Na šachtách Rosicko-oslavanského revíru poblíž Brna pracoval až do dovršení 30 let, kdy už podle zákona nesměl být k výkonu základní vojenské služby povolán. Po splnění závazku v dolech se konečně dostal alespoň nepřímo k své velké lásce – letadlům.
Ovšem jako řidič cisterny s pohonnými hmotami na letišti v Brně-Tuřanech zažil ani ne měsíc po nástupu ozbrojené obsazení plochy a řídicí věže při srpnové invazi „spřátelených armád“. To už je ale, jak by řekl Karel Čapek, úplně jiná povídka.
Na své pohnuté životní osudy se dnes dívá 86letý Karel Brabec s nadhledem až humorem. Ale i tehdy, když vše skutečně prožíval, dokázal to přijímat klidně a vyrovnaně díky pravidelnému studiu Bible ve vězení. Jak prozrazuje, nejraději má starozákonní příběh Jóba, který i v těch nejtěžších životních chvílích – stejně jako on – vždy velebil Hospodina.
„Všechny překážky, které mi život přinesl, jsem díky víře dokázal zdolat. Nevěděl jsem dopředu, jak to dopadne, ale vždy jsem si byl jist, že můj postoj je správný!“ dodává.
