Kelinovým komplikoval život kozácký původ. Otce chtěli popravit po válce, syn nemohl studovat

Narodil se do války uprostřed protektorátu Böhmen und Mähren v rodině praktického lékaře v Želivě. Malý Aljoša se však měl brzy dozvědět, že jeho typicky ruské jméno není pouhou náhodou. Pocházel totiž z rodiny s dlouhou kozáckou tradicí, kterou ale násilně přervala bolševická revoluce. Otec skončil v Československu jako lékař, po příchodu Rudé armády v květnu 1945 byl málem popraven, paradoxně jej zachránil právě jeho kozácký původ.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rodina Kelinova v roce 1949 | Zdroj: Paměť národa / Post Bellum

Jeho syn Alexej Nikolajevič Kelin, procházející prakticky celou érou tuzemského socialismu s nepřehlédnutelnými kádrovými kaňkami, se sto let po vzniku nezávislé protibolševické kozácké republiky na Donu stal kozáckým atamanem.

Deska v klášteře | Zdroj: Paměť národa / Post Bellum

Otec Nikolaj Andrejevič Kelin se narodil v jedné z tradičních donských kozáckých enkláv v dnešní Volgogradské oblasti Ruska v kozácké stanici Kletskaja. Vychovával jej dědeček, který se jako první v rodu naučil číst a psát a touhu po vzdělání vštípil i svému vnukovi.

Ten začal studovat v Petrohradu lékařství, během první světové války se ale stejně jako řada dalších mladých vlastenců dobrovolně přihlásil do armády, zrychleně vystudoval dělostřelecké učiliště a stal se důstojníkem.

„Pak ale přišel říjnový puč a vojáci začali zbylé důstojníky střílet a věšet. Otec byl u kozáckého oddílu oblíbený, ale okolní jednotky už předtím vyhrožovaly, že ho přijdou ‚zvednout na bajonetech‘. Proto ho raději poslali s dvěma průvodci v obyčejné uniformě domů. Přežili všechny razie na nádražích, kde internacionalisti stříleli na peróně ‚buržuje‘ a důstojníky. Bez soudu. Identifikace byla podle toho, že mají vyčištěný zuby a ostříhaný nehty,“ popsal Alexej Nikolajevič Kelin.

Z Donu na Vysočinu

Ani doma ale situace nebyla lepší. Nikolaj po příchodu zjistil, že i na Donu se dějí zvěrstva. Jednoho z bratranců například „rudí“ zakopali živého do země. Kozáci se ale proti počínající bolševické genocidě tvrdě postavili na odpor a mladý medik se k nim nakonec přidal.

Nebyl to koncentrák aneb Položidovský Valach budoval cvičiště SS u Benešova

Číst článek

„Otec nejprve odmítal jít do povstání, měl toho dost ještě z fronty, ale jeho děd, co ho předtím vychovával velmi humánně a o vojácích se nevyjadřoval příliš pochvalně, mu řekl, že proti svinstvu se musí bojovat, a pokud nepůjde on, tak dědeček – taky dělostřelec – nastoupí místo něho.“

V letech 1918–1920 se povstalcům podařilo udržet nezávislou Donskou republiku (Vševeliké vojsko donské), její existence ale vyvolávala stále brutálnější masakry na obou stranách, a když se nedostavila očekávaná pomoc v boji proti bolševikům ze zahraničí, kozáci postupně ustupovali a nakonec skončili v internaci v Turecku.

„Odtud se otec dostal díky Masarykem vyhlášené pomoci ruským emigrantům, konkrétně mladým mužům, kteří začali studovat vysokou školu, ale pak šli na frontu. Masaryk to bral tak, že tím nepřímo pomohli rozbít Rakousko-Uhersko, dostali tedy stipendium a mohli dokončit vzdělání v Československu.“

Nikolaj Kelin v roce 1917 | Zdroj: Paměť národa / Post Bellum

Ani tak to nebylo pro Nikolaje jednoduché. Peníze nevystačily na veškeré potřeby, takže po přednáškách musel pracovat na stavbě a po nocích obkreslovat půjčený anatomický atlas. A po skončení studia nesměl jako cizí státní příslušník vykonávat placenou práci, bez lékařské praxe by mu ale po třech letech lékařský diplom propadl.

Spálil legitimaci KSČ a dotkl se papeže. Neobyčejně obyčejný život Václava Lhoteckého

Číst článek

Nastoupil tedy s několika kamarády do nemocnice v Hradci Králové, kde je řádové sestry nechaly přespávat v prádelně a dávaly jim zbytky jídla po pacientech.

„Mělo to ale skvělou výhodu, že otec prošel všechna možná oddělení. Jedinou možností přivýdělku byly prázdninové záskoky za obvodní lékaře v okolí. Otec se nejprve dostal do Košetic na Vysočině. Byl nadšený, že tam konečně mohl dělat, co chtěl, podařilo se mu vyléčit řadu chronicky nemocných starých lidí z nějakého starobince, začaly o něm dokonce vycházet články v místním tisku.“

Po čase za ním přijela delegace ze soudní obce Hořepník, kde dosavadní lékař odcházel, a za pomoci místních získal nejen občanství a platnou licenci, ale i materiální pomoc při budování ordinace.

Celkově mu ale podmínky v obci příliš nevyhovovaly a po krátkém čase se přesunul na další štaci – do Želivu, kde zvítězil ve výběrovém řízení na tamního obvodního a klášterního lékaře. To už byl ženatý a měl jednoho syna.

Řvala na esenbáky a syna brala na protesty. ‚Zůstala jsem sama sebou i během režimu,‘ říká chartistka

Číst článek

„Já jsem se narodil v roce 1942 a důvod mého narození souvisel s tím, že to vypadalo, že sovětský režim zkrachuje a emigranti se budou moci vrátit domů. Otec říkal: ‚Přece se nemůžeme vrátit s jediným kozákem, to nejde.‘ Brácha byl o 14 let starší, tak si rychle udělali mě. Byla v tom dost veliká naivita. Otec věřil, že lidi v Rusku konečně pochopí, jak byli podvedeni. Slibovali jim svobodu a půdu a místo toho dostali zpátky nevolnictví, nahnali je do kolchozů a zbavili občanských práv.“

Jen krůček od smrti

Situace se ale vyvíjela jinak a hned několik dní po osvobození vážený lékař Nikolaj Alexejevič Kelin poznal, že komunisté nezapomínají. Na celém území Československa začaly sovětské orgány protizákonně zatýkat a eskortovat ruské emigranty.

Nebylo to nijak překvapivé. Ještě před koncem války přinesli tyto informace emigranti, kteří se usadili na Balkáně a přes protektorát směřovali dále na západ, jejich příkladu následovali Rusové žijící u nás, aby se zavčas dostali mimo dosah Rudé armády a sovětských tajných služeb.

Slibuji na svou čest aneb Z chaloupky na piedestal vědy

Číst článek

MUDr. Kelin sice tuto možnost taky zvažoval, dokonce si dělal zásoby benzinu pro své auto a navíc si u místního kováře nechal vyrobit speciální konstrukci na jízdní kola, aby mohli naložit malého syna a nezbytné životní potřeby, nakonec však obě řešení vyhodnotil jako příliš riskantní.

To se mu ovšem záhy stalo málem osudným. Hned v květnu 1945 byl zatčen a ani on, ani manželka už příliš nevěřili, že zůstane naživu.

„Já jsem ho tehdy viděl a jako tříletý jsem se ptal: ‚Proč jseš v kleci, když nejsi tygr, a proč ti tečou sliny z očí, utři si je!‘ Ale staré kozácké přísloví praví, že člověk nemůže zemřít dvakrát, tak si otec řekl, že on sám asi nepřežije, ale aspoň rodina bude žít. Tak tady zůstal a s děsem čekal, co bude. A skutečně si pak prožil hrůzy.“

Křest Alexeje Nikolajeviče Kelina 1942 | Zdroj: Paměť národa / Post Bellum

Nikolaje Kelina nakonec zachránil doslova zázrak na poslední chvíli. Podepsaný rozsudek smrti zrušil vrchní vyšetřovatel, který pocházel rovněž z kozácké rodiny a zcela náhodou se mu dostaly do rukou Kelinovy básně o Donu a kozácích zabavené při domovní prohlídce.

Vždy jsem se snažil jít správnou cestou aneb S ďáblem se nedá spolupracovat

Číst článek

Z rukou  SMERŠe (SMĚRť Špionam/Smrt špionům – speciální složka sovětské vojenské kontrarozvědky) se sice dostal po necelém měsíci, zanedlouho však absolvoval další zatčení a půlroční věznění bez sdělení jakéhokoliv obvinění, tentokrát už vedené československými orgány. A to i přesto, že v té době byl lékařem československé vojenské posádky, která se usadila v želivském klášteře.

Kvůli cejchu „bělobandity“ se pak s vážnými problémy potýkal i syn Alexej. Doslova likvidační kádrový posudek mu po maturitě na gymnáziu v Humpolci dočasně uzavřel cestu k dalšímu studiu, Nepomohlo ani třičtvrtěroční „polepšování“ v těžkém průmyslu.

Už jeho starší bratr, po otci rovněž lékař, záhy zjistil, že dál od domova není nevůle mocných tak silná. Na Slovensku, kam odešel na umístěnku, se nakonec propracoval až na jednu z bratislavských klinik. Alexej tam tedy nastoupil do Elektromontážních závodů a po čase dostal od podniku doporučení ke studiu v Praze.

Bělobandita za srpnové okupace

Po absolvování elektrotechnické fakulty nejprve pracoval ve výzkumu, ale z finančních důvodů přešel ke spojům. A tam jej zastihl srpen 1968 v podobně dramatické situaci, jakou v květnu 1945 prožíval jeho otec. Alexej Kelin totiž působil na pracovišti, které mělo na starost mezinárodní dálkové spoje, včetně páteřního spojení zemí RVHP a Varšavské smlouvy.

Právě to přestalo krátce po příchodu invazních vojsk fungovat. Ať už šlo o náhodnou poruchu, či záměr, sovětské vojenské velení vyžadovalo okamžité obnovení spojení mezi Prahou a Moskvou.

Ze sígra velitelem pohraničníků. ‚Nevzpomínám na to s láskou,‘ říká majitel zámku Sviták

Číst článek

„Velitel jednotky, která už předtím obsadila naše pracoviště, lajtěnant Agapov strašně řval, že když to okamžitě nebude fungovat, všechny nás postřílí, lítal tam a mával pistolí. Uklidňoval jsem ho, že naše četa už to jela opravovat, ale Rusové zastavují všechna civilní vozidla, takže neměli šanci. Pravda byla taková, že kluci vyjeli, stavili se v blízké hospodě a čekali, co bude. Agapov chvíli přemýšlel, pak říká: ‚Dám tank, na tom pojedeš ty, ten tank nikdo nezastaví a ty to všechno spravíš.‘ Myslel jsem, že kecá, ale za chvíli přijel obrněný transportér, naložili mě a jeli jsme do Uhlířských Janovic, kde končil náš úsek na komunikační magistrále. Trvalo to tři hodiny, protože kolem Prahy byly sundaný všechny směrovky a já jsem jim samozřejmě moc nepomáhal. V Janovicích jsem vylezl na náměstí z toho transportéru, ptal jsem se místních, kde je pošta. Ten dav byl krásně spontánní, hned začaly lítat kolaborantský svině. Poštu jsem našel sám, a když jsem se dovolal do podniku, tak klukům spadl kámen ze srdce, prý už stáli všichni u zdi – jak jsme se dlouho neozývali, protože pro vysílačku z transportéru to už bylo moc daleko, tak prý Agapov dospěl k názoru, že jsem vojáky někde povraždil. No, vysvětlilo se to, tak jsme pak zase jeli zpátky. Těm Rusům ani nepřišlo divné, že tam jsme jeli tři hodiny a zpátky necelých 45 minut!“

Alexej NIkolejevič Kelin s Vladimirem Putinem na Pražském hradě v roce 2006 | Zdroj: Paměť národa / Post Bellum

Alexejův starší bratr hned po 21. srpnu emigroval s manželkou do Stuttgartu. Nebylo divu, protože květen 1945 zažil už jako skoro dospělý na vlastní kůži. Alexej jel po čase za ním, ovšem hlavně proto, aby na otcovo přání přemluvil bratra k návratu domů.

Vzali nás, děti, abychom ty urny naházely do Ohře, líčí hrůzy Terezína. Zachránil ji transport do Švýcarska

Číst článek

„Otec to špatně snášel, že jsme takhle zdrhli. Říkal: ‚Získali jsme tady novou vlast a vlast je jako máma – na tu se nemůžeš vykašlat, když je v maléru, a být u ní jen, když je ti u ní dobře, to se nedělá.‘ Já ho chápu, měl prostě strašnou nostalgii po tom, co budoval jeho děd, chtěl, aby bratr pokračoval v té jeho lékařské tradici atd. My jsme ho připravili o iluze. S bratrem jsme se tedy dohodli, že on tam zůstane a já se vrátím.“

Během normalizace ovšem opět vystoupily na povrch kádrové skvrny a Alexej měl co dělat, aby vůbec našel nějaké místo. Navíc za ním opět začala chodit StB a hrozila odebráním dětí. Nakonec se ale s pomocí několika lidí uchytil jako požární technik u komunikací, kde prosadil i několik patentů používaných pak v celé RVHP.

S bratrem byl však stále v kontaktu a navíc intenzivně spolupracoval s NTS (Narodno-trudovoj sojuz/Lidový a pracovní svaz) – exilovou protikomunistickou organizací sídlící od roku 1931 ve Spolkové republice Německo.

Kelin s Putinem na Pražském hradě 2006 | Zdroj: Paměť národa / Post Bellum

„Tam už byla vlastně nová generace ruských emigrantů, co se narodili většinou na západě, nebavila je nostalgie jejich rodičů po Rusku, chtěli vlastní program, který nebyl ani levicový, ani pravicový, vše stavěli na morálce a etice. Bylo to trošku naivní. Provozovali rozhlasovou vysílačku, ale tu jim Sověti při diverzní akci vyhodili do povětří, ohrozili přitom i sousední domy, takže místní Němci už o ně nestáli. Jejich vydavatelství Posev ve Frankfurtu přivedlo na svět stovky titulů, tisklo se to na tenkém papíru miniaturním písmem, aby se to dalo pašovat. Jeden z kanálů šel přes Prahu, my jsme to distribuovali do sovětských posádek, letáky jsme dávali na Olšany předtím, než tam sovětský delegace chodily k hrobům Rudoarmějců…“

Kozák osudu neujde

Po roce 1989 mohl Alexej Nikolajevič Kelin opět naplno uplatnit své profesní schopnosti, navíc se začal angažovat v organizacích a institucích pro národnostní menšiny a nadále se věnoval historii kozáctva.

Odsouzen k věčnému zapomnění aneb Záhada jednoho televizního titulku

Číst článek

Navštívil i místa, odkud pocházel jeho rod, přineslo mu to ale spíš rozčarování. Namísto dochovaných tradic socha Lenina a malý zájem místních lidí o cokoliv ze slavných dob nezávislých předků.

„Chtěl jsem vidět hřbitov a oni mi říkali: ‚Tam nechoďte, to byste nerozdejchal.‘ Trval jsem na tom, že chci vidět alespoň na pomnících jména, která jsem znal od otce. Zase: ‚Ne, to ne!‘ Říkám jim: ‚Heleďte, já už jsem velkej kluk...‘ Tak mě vzali na místní stadion: ‚Tohle je ten hřbitov a tady, jak jsou v běžecké dráze jamky za sebou, to jsou hroby.‘ Ptal jsem se, kde jsou všechny náhrobky, tak ukázali jediný, který tam zbyl. Mramorový pomník s uraženým křížem, vysekaným nápisem, dali na to plechovou rudou hvězdu. Udělali z toho pomník těm vrahům, co tam dělali to rozkozačování, de facto genocidu kozáků. Celý to setkání bylo takový smutný.“ 

Potomci kdysi slavných a obávaných kozáků dnes žijí nejen v Rusku, ale prakticky po celém světě. A na rozdíl od těch v rodné zemi, které se pokouší pro své záměry využít oficiální státní moc, se snaží uchovat si stále svoji nezávislost a samosprávu.

I po více než sto letech alespoň formálně stále udržují tradici své kozácké republiky – Vševelikého vojska donského. V čele organizace se vystřídala necelá desítka atamanů, kteří byli nejprve voleni, později, kdy už byl problém dát dohromady exilový kozácký parlament, se moc předávala na základě důvěry.

Prezidentské vyznamenání převzal partyzán už v patnácti letech. Dnes předává vlastenectví mladým

Číst článek

A asi před třemi roky navštívila delegace právě Alexeje Nikolajeviče Kelina s tím, že současný devadesátiletý ataman leží ve vážném stavu v jedné z amerických nemocnic a za svého nástupce si vybral právě jeho.

„Odmítal jsem, nabízel jsem jiná jména, ale oni mi říkali: ‚Ne, když to nevezmeš ty, tak to vezme někdo z Putinovců. No, tohle je poslední exilová organizace, kterou ještě nemají pod palcem, a sám Putin, odchovanec KGB, říkal, že ruská emigrace musí působit jako měkká síla ve prospěch Ruska.‘ Tak jsem se nechal zlomit. Přivezli mi jmenovací dopis a na tradiční pietní akci na památku všech zavražděných kozáků mi slavnostně předali atamanské žezlo. A v tu chvíli mi přišla SMS, že ten předchozí ataman právě zemřel. To vás prostě až zamrazí, že ten člověk čekal až do toho okamžiku!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme